Vladimíře Podané se daří lákat nové návštěvníky nejen na tematické výstavy z vojenské historie, jako je například souběžná ukázka zachycující ostrahu hranic na Českokrumlovsku v letech 1918 až 2007. Podaná byla také kurátorkou expozice Se lvem za svobodou o Československé samostatné obrněné brigádě, která získala v roce 2021 ocenění Gloria musaealis.

„Ve volném čase ležím v knížkách o historii druhé světové války a podobně. Když můj pes vidí, že zase otevírám notebook, tak mi na něj pokládá tlapku a chce jít raději ven,“ směje se kurátorka výstavy, která pamatuje i na bývalé a vysídlené obce či na současný život vojáků.

Kdy vás vojenská historie začala zajímat?
Bavila mě vždycky.

Myslel jsem si, že to je spíš doména kluků. Ti si hráli na vojáky a s dřevěnými flintami běhali po lesích.
Právě. Nejprve jsem si na různé oblékání uniforem moc netroufala, protože jsem si nebyla jistá, jak budou lidé přijímat to, že holka dělá vojenskou historii a věci s tím související. Nejdřív jsem si tedy spíše četla knížky. Až v roce 2018, kdy bylo výročí vzniku republiky, jsem tady v muzeu připravovala k tomuto tématu výstavu.

7 fotografií

Pak už jste se tomu začala věnovat víc?
Měli jsme tu první republiku, boje na Slovensku, zmínky o legionářích a podobně. Pozvali jsme si tehdy i kluky z vojenských klubů historie a našli jsme společnou řeč. Pak mi řekli, jestli s nimi nechci jet na akci. To jsem ještě neměla ani svoji uniformu. Ale nakonec jsem si ji také pořídila a jezdím na akce jako reenactor (lidé, kteří rekonstruují historické události – pozn. red.). Představuji ženu z pomocných sborů ve Velké Británii. Zajímám se převážně o spojence a československou armádu ve druhé světové válce.

Co všechno ještě obnáší vaše práce kurátorky českokrumlovského muzea?
Pečuji o veškeré sbírky, doplňuji je, sháním restaurátory a konzervátory. Předměty by u nás neměly dožívat, ale musíme se o ně starat tak, aby vydržely co nejdéle. Zpracovávám odborné dotazy, kterých chodí spousty, publikujeme a tak dále. Když připravujeme nové výstavy, obnáší to hodiny, dny i týdny strávené v archivech. Nezabývám se jen druhou světovou válkou, ale když dělám tyto tematické výstavy, mám velkou výhodu, že vím co a jak, mám kontakty.

Vy jste při přípravě expozice o Boleticích přišla na řadu zajímavých věcí.
Kdysi za námi do muzea přišli pyrotechnici z 15. ženijního pluku v Bechyni, kteří měli za úkol ve vojenském újezdu čistit lokalitu Maňávka. Jenže ta je obrovská a není moc prozkoumaná, proto nás požádali o pomoc. Jestli bychom neměli záznamy o bojích či pohybech jednotek z minulosti.

A našli jste něco?
Vojákům jsem poskytla ústupové trasy německé armády. Zhruba po čtrnácti dnech nám pyrotechnici dali vědět, že skutečně našli bojiště, které datovali do zimy či jara roku 1945. Našli pozici jedné menší německé jednotky a s jejich vojenskými zkušenostmi se jim hodně podrobně podařilo zrekonstruovat její úhybný manévr. Zjistili také, kolik lidí v jednotce bylo, kdo měl jaké zbraně, odkud kam stříleli a podobně. Byla to celkem prudká přestřelka. Pak se našla ještě jedna ústupová cesta německé armády, kterou jsme ani neznali. Teď dáváme dohromady veškeré písemné prameny o pohybech americké armády, abychom přesně věděli, koho sledujeme. Pak vojáci z Bechyně našli ještě jednu věc.

Povídejte.
Měli jsme tu deník Jana Ciglbauera, ze kterého bylo jasné, že pozice, jež tam popisoval, byly v současném újezdu. Deník jsme vojákům poskytli. Autor ho psal, když v lokalitě dnešního boletického újezdu v září 1938 sloužil. Oni podle bodů, které tam byly zaznamenané, našli linii okopů ze září roku 1938. Jsou krásně dochované, téměř nepřerušované trasy zhruba ve dvou kilometrech. Ještě se tedy musíme poprat s částí, která vede hůře přístupným terénem, abychom linii měli zaznamenanou celou. Obrovským plusem celého nálezu je deník muže, který na daném místě sloužil.

Dává tomu ten lidský rozměr.
Přesně tak, je hodně procítěný. Končí tím, že když nastupovali na hranice, cítili hrdost a chtěli bránit vlast. Poslední věta je: Nešťastný den, kdy jsme ztratili víru. Když stojíte přesně na tom místě a čtete to, úplně vás to sebere.

Místo však je ve vojenském prostoru, kam nikdo nesmí. Je nějaká naděje do budoucna, že by se tento objev přece jen mohl představit i návštěvníkům a zájemcům?
Uvažuje se o tom. K tomu už jsou třeba peníze, protože musíte na místě udělat archeologický průzkum a další věci. Už jsme okopovou linii také ukazovali lidem z Vojenských lesů a statků, aby nám ji nerozjezdili při těžbách technikou. Jim se také nápad na zpřístupnění líbil, ale je to nejen o těch penězích. Někdo by se o to musel starat, udržovat to. Někdo by tam měl dělat komentované prohlídky a podobně.

Byla by podle vás škoda, kdyby to nevyšlo?
Určitě ano. Už jen z toho hlediska, že si dnes řada lidí pořád myslí, že jsme se v roce 1938 jako národ jednoduše vzdali Němcům. Tím pádem prý nemáme národní hrdost. Ale ono to tak úplně není, protože nějaké boje se tehdy na hranicích přece jen odehrávaly. To, že jsme se vzdali, bylo politické rozhodnutí shora, které ovšem zachránilo spousty životů. Ale máme být určitě i tak na co pyšní. Právě na tyhle kluky, co byli rychle a hrdě připraveni k boji o vlast. Byl tu i zahraniční odboj, lidi v RAF a tak dále, na které musíme být hrdí. Ne se jen pořád vymlouvat, je třeba se na to podívat i jiným pohledem. A k tomu by možná zpřístupněný okop mohl pomoci.

Spolupracuje vaše muzeum ještě nějak s armádou?
Pyrotechnici hledají starou munici, která by mohla ohrožovat lidské zdraví a život. Já jim pomáhám ta místa hledat a díky tomu je dokumentujeme. Co už není nebezpečné, pak předávají do muzea. Pro nás je dobré, že se to nelikviduje, ale končí to u nás a navíc dostatečně zdokumentované i s nálezovými okolnostmi.

Máte jako kurátorka v hlavě nějaký sen? Existuje výstava či téma, které byste pro českokrumlovské muzeum ráda zpracovala?
Abych řekla pravdu, tak já jsem si takové sny už splnila. A to jednak výstavou Se lvem za svobodou a pak i teď současnou výstavou o Boleticích Krajina pod palbou.