Letos v lednu herečka Daniela Bambasová na sociální sít nahrála video se vzkazem: Ano, končím v divadle…

Jak sama říká, je to hlavně kvůli zdraví. Nechce tak například zažít ten pocit, aby se kvůli jejím problémům musela zastavovat a rušit představení. Vždy myslela víc na soubor než přímo na sebe.

Ulevilo se vám, když jste prohlášení o konci v divadle dala na Facebook?
Jsem v jakémsi mezičasí. Tím, že ještě některé hry dohrávám, šok není až tak velký. Není to odchod ze dne na den. Ale nevím, co to se mnou udělá, až opravdu dohraji své poslední představení. Pořád mě však na ulici zastavují lidé, ptají se, píší mi a pořád mě vlastně vracejí do minulosti, a to pro mě není zase tak jednoduché.

Rozumím, stále byste ráda hrála.
Vnitřně se cítím pořád mladá, srdce i hlava mi funguje, ale tělo mě pomalu zrazuje. Přiznávám, že to nebylo jednoduché rozhodnutí, i když přišlo z mé strany. Ale muselo to tak být. Můj konec však není úplně drastický, protože pořád ještě do divadla chodím, hraju a už nemám třeba tak velkou zodpovědnost, že kvůli mně se něco zásadně zkomplikuje. Například jsem měla hrát ve hře Mikvé, která teď má premiéru, ale nešlo to. Tížilo by mě, kdybych třeba ohrozila práci souboru, to mě deptalo. Jak se zhoršoval můj zdravotní stav, tak jsem konec zvažovala. A ten poslední a konečný impulz mi dal můj pan doktor. Sice mi řekl, že mě jako herečku na jevišti miluje a chce mě vidět dál hrát, ale taky mi hned vážně řekl: Uberte!

9 fotografií

Jak vás tak poslouchám, už teď vím, že se vám bude po divadle hodně stýskat, je to tak?
Bude, určitě ano. Miluju zkoušení, ten proces vzniku. Vždycky jsme si na zkouškách užili spousty srandy, hledání a myslím si, že mi bude chybět hodně. Bavilo mě být i mezi mladými a předávat jim moje zkušenosti, třeba jim i pomoci. Nabíjelo mě to. Musím si však najít v životě svou novou cestu.

Budete tedy pořád chodit okolo divadla a sledovat, co se kde šustne?
Už jsem říkala děvčatům, že budu chodit k nim do šaten a maskéren na kafe. Samozřejmě, že se budu chodit dívat na představení. Nechci z divadla odejít s nějakým špatným pocitem. Chci, aby si mě lidé pamatovali ve formě. Spíš se mi teď hodně lidí diví, že vůbec odcházím a že by to do mě neřekli. Ptají se proč.

Řada herců se shoduje, že na jeviště musí i přes bolest a hrát tak, aby divák nic nepoznal. Vy jste to měla také tak?
Bolest vydržím, s tím problém nemám. Spíš bojuji s imunitou. A v našem hereckém prostředí, kde je spousta lidí, prskáme na sebe, dotýkáme se, tak tam já jsem nejohroženější druh. Vůli bych dál měla. Taky jsem si vždycky říkala, jako každý herec, já chci umřít na jevišti! Ale zase bych byla ráda, aby si mě diváci pamatovali jako vitální a neklepali si na čelo a neříkali: Ježiš, ona ještě hraje? (směje se)

Od roku 1982 působíte v Jihočeském divadle. Předtím jste byla sedm let v Uherském Hradišti. Hrajete tedy už úctyhodných padesát let. Co byste vlastně dělala, nebýt divadla?
Vždycky jsem chtěla dělat medicínu a s tím jsem šla na gymnázium. Bavilo by mě pomáhat starým lidem nebo dětem. Ano, pak jsem sběhla na konzervatoř. V tomto případě si pokaždé vzpomenu na paní Věru Krpálkovou, která říkala, že kdyby umývala záchody, tak by je umyla tak, aby si lidé říkali: Dneska uklízela Krpálková. Tím chci říci, že ať už bych dělala cokoliv, snažila bych se to dělat, jak nejlépe mohu. K divadlu jsem nešla kvůli kariéře, ambicím. Ale vždycky jsem chtěla odvést kvalitní práci. Aby měli diváci, režisér, kolegové pocit, že jsem hru naplnila, a abych je nezklamala.

To, že se jste do svých rolí dávala vše, dokazuje i 13 Jihočeských Thálií, které jste získala. To už o vaší práci vypovídá hodně. Byla jste dvakrát nominovaná i na celostátní Thálii, ale nakonec to nedopadlo. Nemrzí vás to zpětně, že jste ji nezískala?
U Ráchel ze hry Slaměná židle mi soška utekla o jeden jediný hlas. Já to ale tak nikdy nebrala. Že bych tím nějak žila a trhala si žíly, že jsem celostátní Thálii nedostala, to vůbec ne. Jsem naopak moc ráda a pyšná máma, že Thálii získal můj syn Dan. Jak jsem říkala, přehnané ambice jsem já nikdy neměla. Byla jsem šťastná, že mě někdo ocenil, zejména diváci. Hřejivé to pak bylo, když se ocenění od diváků shodovalo s odbornou porotou. Ale je pravda, že jsem ještě v Uherském Hradišti získala dvě Ceny literárního fondu, což byly za komunistů jakési předchůdkyně Thálie.

Prošla jste si spoustou skvělých rolí i her, ať už to byla Antigona, Elektra, Maryša či Alžběta nebo teta Kateřina. Které vám za ta léta nejvíce zůstaly v paměti?
Například Antigona byla na tu dobu objevná, měli jsme třeba na jevišti bazén. Vzpomínám si i na Jeptišku, na skvělou Maryšu nebo na Lišky a hrozny. To byla krásná představení, za kterými si plně stojím. Naštěstí se mi vyhýbaly takové ty komunistické kusy, já opravdu dostávala krásné role. Pak přišla revoluce a dělala jsem další skvělé hry. Hodně osobní záležitost byla pro mě už zmíněná Isadora Duncan, hra Lištičky, Krvavá svatba či z poslední doby Úchvatná.

V novém klipu Pub Animals zavraždí herečka Daniela Bambasová sousedku

Pracovalo se v divadle tehdy jinak než dnes?
Bylo nás v činohře mnohem víc. Byl tady vynikající pánský soubor, skvělý dámský s herečkami, jako byla právě Věra Krpálková, Hanka Bauerová, Jiřina Petrů či Dagmar Neumannová. Já jsem k nim vzhlížela. Samozřejmě, že se po revoluci otevřela řada nových možností, jak to divadlo dělat. Ale odmítám, že se tu dělalo špatné divadlo, jak se mnohdy říkalo.

V dnešní době se zase často řeší, jestli divadlo nehraje až příliš moderních, či dokonce kontroverzních věcí na úkor tradičních a klasických her. Je těžké to vybalancovat. Jaký na to máte názor?
Nejsem staromilec. Například hra Monstrum, kterou nyní divadlo uvádí, je možná právě dost kontroverzní, ale když tam pak vidíte sedět mladé i starší diváky, tak si říkáte, že je to dobře. Myslím si, že se dají dělat klasické věci i moderně, ale musí to mít smysl, nesmí to být schválnost. Což se také někdy už bohužel stalo. Já jsem ale pro každou blbost (směje se). Například nedávno, když jsme dělali v Budějovickém Budvaru Velkou vodní loupež. Tam jsem vzadu někde za výčepem v mém věku lezla po čtyřech a tak dále.

Zahrála jste si i pod širým nebem před otáčivým hledištěm v Českém Krumlově. To je divadelní unikát v celé Evropě, kde si jen tak každý nezahraje. Vnímáte to jako něco výjimečného?
Svým způsobem ano, jinde to nenajdete. Už se v Krumlově několik pražských herců vystřídalo a každý říkal: klobouk dolů. Když se hraje v Praze na Pražském hradě, tak mají všichni porty a pomáhá jim technika. Na otáčku ne. I když už dnes taky v Krumlově hercům občas porty dají, ale já toho nejsem příznivcem. My jsme si to všechno poctivě vyřvali. Pokud mi to zdraví dovolí, tak ještě letos budu hrát v Psu baskervillském.

Máte pocit, že vám nějaká vysněná role utekla?
Nebudu říkat konkrétní roli. Ale cítím určitý dluh, že dramaturgie od určitého momentu plně nevyužila toho, co jsem nasbírala. Hrála jsem velké role, velké ženské bojovnice a pak jsem se přesunula ke komickým rolím. Poslední velká role byla v Úchvatné a v Kalifornské mlze, za což jsem vděčná. Vnitřně mi zůstal dluh, protože se do rolí částečně nepromítla moje osobnost. Asi si se mnou dramaturgové nevěděli rady, nebylo tam takové vnitřní prolnutí moje a mé role. Jedině snad s tou Isadorou se to trošku protnulo.

Až vám skončí představení, ve kterých ještě hrajete, co bude potom? Co bude Daniela Bambasová dělat?
Sama ještě nevím. Dříve jsem například malovala, tak se k tomu možná vrátím. Anebo jsem zpívala, také mě kdysi přemlouvali, ať zpívám v kapele. Na to nevím, jestli bude nálada. V knihovně je také spousta knížek, které jsem ještě nečetla. Mám však i svého pejska, takže budu často s ním a budeme chodit na procházky do přírody. Pak je tu ještě můj syn Dan, který teď bydlí střídavě v Praze a v Dánsku s přítelem. Tam bude také hrát jeden kus, v listopadu každý den. Takže za ním bych chtěla víc jezdit. Do toho se těším na lázně, ale hlavně budu ráda, když se mi můj zdravotní stav bude zlepšovat.