V černé teplákovce přichází do sportovní haly, kde ho po tréninku volejbalisté Jihostroje zdraví: Čau, Ovečkin. Nadějný hokejový útočník Motoru Štěpán Hoch zná tamní prostředí více než dobře. Jeho otec je dlouholetý masér a dobrá duše klubu Filip Hoch.
Jejich nejčastější společné téma je přirozeně sport. Osmnáctiletý hokejový talent už sbírá body v extralize, což jeho tátovi dělá radost.
Štěpáne, jaké to je, hrát teď už prakticky stabilně za dospělé v nejvyšší soutěži?
Štěpán: Samozřejmě, že se jsem za to moc rád. Je to úplně něco jiného než v juniorce. Obří rozdíl je v rychlosti, kvalitě a asi opravdu ve všem.
Radíte svému synovi, když už hraje na takové úrovni? Mluvíte mu do hokeje?
Filip: Nikdy jsem mu do toho nemluvil. Takový táta já nebyl, abych někde vyřvával u střídačky. Ale doma jo, to probereme. Zrovna teď jsem si z něj dělal srandu, že jak měl první asistenci, tak gólman Komety asi čekal střelu do brány, ale Štěpán to dobře vymyslel tak, že tu bránu pro jistotu netrefil (směje se). Je to mezi námi spíš pošťuchování.
Kromě hokeje umíte i volejbal, v létě hrajete plážový volejbal.
Štěpán: Když jsem byl malý, tak jsem v hale byl skoro pořád. Volejbal mám dost nakoukaný. Znám v hale hodně kluků a v létě si šestkový i beach docela slušně pinknu.
Mít tátu za maséra musí být také velkou výhodou. Využíváte to?
Štěpán: Jasně, skoro každý den. Když je příležitost, tak rád využiju jeho ruce.
Jako rodiče jste Štěpána vedli k hokeji?
Filip: Do ničeho jsme ho vůbec netlačili. Aniž bych ho chtěl nějak moc vychvalovat, tak ale nebudu lhát, když řeknu, že je od malinka všestranně sportovně nadaný. Na co sáhne, to mu jde. Už ve čtyřech letech začal chodit na SKP na fotbal. Sice ho s jeho mamkou oba vedeme ke skromnosti, ale Štěpán je teď až zbytečně skromný. Mohu se vrátit k tomu volejbalu?
Jasně, povídejte.
Filip: V beachvolejbale je tu Štěpán na hodně vysoké úrovni. Shodou okolností v létě hraje se svým bratrancem Ondrou Tomášem, který už také nakoukl do našeho áčka. Štěpán plážový volejbal nikdy nijak netrénoval, má to jen odkoukané, ale před dvěma lety se dokonce přihlásili do Českého poháru. Museli jsme dělat narychlo i registračku, takže Štěpán je vlastně hráč budějovické Lokomotivy. Nakonec tehdy skončili v Praze druzí.
Štěpán: Hokej je však teď pro mě sport číslo jedna.
Tomu rozumím. Přece jen jste vysoký, máte 193 centimetrů. Tak kdybyste mohl nastoupit do volejbalového zápasu extraligy, ustál byste to?
Štěpán: Snad ano.
Filip: Upřímně, své by si určitě odehrál. Sice na příjmu by měl pořád problém, protože s dnešním stylem podání mají potíže v zápase i profíci. Ale věřím tomu, že v útoku by se prosadil. Tipuji, že by se jeho čísla pohybovala okolo třiceti procent úspěšnosti.
Jeho mamka byla volejbalistka, jeho babička reprezentantka v atletice, a jeho prababička byla dokonce na olympiádách v Londýně a Helsinkách.
Filip Hoch o synovi Štěpánovi
Spolu jste si už zahráli?
Filip: Nějaký sranda turnaj v létě už ano. A občas chodím na led si s kamarády jen tak zahrát, to byl Štěpán také jednou s námi.
Štěpán: Hrál jsem i s mamkou, i když teď už tolik ne.
Filip: Víš, že mamka byla v juniorském nároďáku?
Štěpán: Vím, říkala mi to několikrát. Pokaždé mi opakovala, že ona se na to tehdy také nevykašlala, tak abych se koukal vyhecovat, když mám někdy ty své špatné dny. Takhle se mě snaží motivovat. I moje starší sestra hraje volejbal, tady za Budějovice první ligu. Jsme zkrátka volejbalová rodina.
Filip: Mamka se Štěpánem hraje víc, ta je úplný sportovní blázen. Já jsem ze všech vlastně ten nejmenší sportovec. Nedávno jsem o tom přemýšlel, jak na ty geny Štěpán přišel. Jeho mamka byla volejbalistka, jeho babička reprezentantka v atletice, a jeho prababička byla dokonce na dvou olympiádách v Londýně a Helsinkách. Z mé strany byl zase můj táta velký sportovec, volejbalista, lyžař a moji prarodiče byli skauti a turisti.
Jak často se dostanete podívat na zápas toho druhého?
Filip: Když zápasy nekolidují s našimi tréninky, tak se třeba na nedělní utkání dostanu. Byl jsem třeba naposledy na duelu s Kladnem. O tom jsme se s mladým také špičkovali, že bych opravdu nevěřil, že si Štěpán zahraje ještě proti Jardovi Jágrovi. To se mi zdálo až neskutečné. A je to tady.
Štěpán: Také chodím na volejbal, když mám čas. Rád se na něj koukám, možná ho sleduju jako divák upřímně raději než hokej. Mám rád, když Jihostroj hraje s top týmy jako třeba nyní v Lize mistrů. To je parádní podívaná, to mám rád.
Váš táta je známý tím, že je tak trochu i takovým maskotem Jihostroje. Vymýšlí talismany na play off a nezkazí žádnou legraci. Je takový i doma?
Štěpán: To je pořád (smějí se oba). Taťka je hodně srandovní člověk, takže vymýšlíme neustále něco spolu nebo on sám. Na Vánoce, na narozeniny má připravená překvapení, kterým se pak směje celá rodina. S tátou se fakt doma nenudíme.
Každý mladý kluk, který hraje hokej, by se jednou chtěl dostat do kanadsko-americké NHL. Vy to máte také tak?
Štěpán: Určitě ano. V nejbližší době mě možná čeká pozvánka na draft. To se dozvíme někdy na jaře. Určitě bych to rád zkusil. Vysněný tým tam ale nemám. Na NHL moc nekoukám v noci, spíš si pustím pak ranní sestřihy.
Vychovat v dnešní době hokejistu, to není nic jednoduchého. Museli jste ho jako rodiče například do tréninků nutit?
Filip: Nic takového, chodil na ně s nadšením. Jednou ale měl takové období, kdy se na hokej chtěl vykašlat.
Štěpán: Tak dva roky zpátky. V přechodu mezi dorostem a juniorkou.
Filip: Už jsi měl sbalené věci, a volal dokonce trenérovi, že už nepřijdeš. Pak si druhý den sedli s trenéry, manažerem Václavem Nedorostem, probrali to a vysvětlili si to jako chlapi. Samozřejmě, že i doma jsme si o tom trošku promluvili. Štěpán totiž chtěl jít hrát volejbal. Ale ten den se to otočilo a musím říci, že chytl takovou až druhou mízu a v juniorce se to pak dobře rozjelo. A asi do toho chuť má pořád, pak přicházely i pozvánky do reprezentací. Za pár měsíců mu nabídli smlouvu, což pak takové kluky možná motivuje.
Co jste synovi slíbil za první gól mezi dospělými?
Filip: Spíš by nám měl dát něco on, ne? (směje se)
Štěpán: Já budu přece platit do týmové kasy.
Filip: Ptal jsem se ho, jak se k němu chovají ti starší hráči, jako jsou Milan Gulaš nebo Tomáš Zohorna. To je prý výborný borec, který navíc vypisuje klukům určité prémie na daný zápas, a to pak platí ze svého. Štěpáne, tak mu teď řekni, že až dáš první gól, že ho pozveš ty na oběd. Já ti nic kupovat nebudu. Nebo maséry pozvi na pivko.
Máte vůbec čas při zápase vnímat, kde sedí rodiče v hledišti Budvar arény?
Štěpán: V juniorce určitě jo, ale v áčku už tolik ne. Přece jen tam je hala plná. Ale vím zhruba, kde sedí mamka i táta, takže jim třeba při děkovačce zamávám. Teď jsem takhle zdravil tátu.
Filip: Tátu? Nevymýšlej si, vždyť jsi mi říkal, že jste s Chlubnou koukali po dvou pěkných holkách za střídačkama. Z toho je dokonce i fotka, jak jste tam vysmátí. Ale to je normální, u nás mi také kluci říkají, hele, koukni do druhý řady a tak podobně, tam sedí pěkná holka...
Štěpán: Ale ty už zase tolik nevidíš, ne? (směje se).
Hrajete za juniorku i za A tým. Jak se vám, Štěpáne, do toho všeho ještě daří studovat?
Štěpán: Mám tu výhodu, že na automobilní škole založili obor management sportu, kde nám vycházejí vstříc. Je to vlastně podobné studium jako na sportovním gymnáziu, ale nemáme předměty jako výtvarka či hudebka. Ráno máme tři hodiny, pak tři hodiny mezeru na trénink a pak se zase vracíme do školy. Od té doby, co trénuju ještě s áčkem, tak mi ve škole také všichni učitelé dost vycházejí vstříc. Jsem tam zatím spokojený.