V souboru má šedesát členů od tří do osmnácti let a hlavní pravidlo zní: Je zakázáno se zabít. „Když jsem byla malá, začali jsme chodit do Doudlebánku. Někoho to zajímalo, někdo odpadl hned, další zůstal do dospělosti. Já vydržela v Doudlebanu celý život,“ říká jednapadesátiletá Dušáková.
Když se jí narodily děti, měla potřebu je taky do toho vtáhnout. „A tak ve mne uzrálo rozhodnutí, že když v Doudlebech žije folklor, tak je nemůžu dát jinam, třeba do Budějc,“ vypráví, jak přišla k tomu, že obnovila Doudlebánek.
Původně chtěla jen děti od šesti let. Od první třídy. Jenže její mladší dceři byly tři roky, a tak ji nemohla nechat doma. A v tu chvíli se začaly ozývat další maminky. „Jak to, že ta Hanka tam být může, a že by chtěly přihlásit i své malé děti. Já z toho měla zvednuté vlasy na hlavě hrůzou. Neuměla jsem pracovat se školáky, natož s takhle malinkými dětmi!“
Mirka Dušáková |
Ze začátku se moc nedařilo. „Třeba tanec Proplejtanej. Nešlo to, nešlo vysvětlit, jak to má být, naučit je to. Ale najednou to cvaklo, že je to takhle, a byl to pro všechny ohromný úspěch.“ A Doudlebánek, který tehdy čítal asi dvanáct dětí, začal veřejně vystupovat se svým prvním tanečním pásmem.
A Dušáková zapojila rodiče a prarodiče. „Ono by to bez nich nešlo. Moji kolegové z jiných souborů se setkávají s tím, že to rodiče vnímají něco jako kroužek po škole. A když pak v sobotu přijde vystoupení, na které se děti připravují celý rok, oni řeknou, my jedeme na chatu. Tohle se v Doudlebech neděje, protože jsou na to rodiče připravení,“ pochvaluje si.
Pokračuje s tím, že rodiny už vědí, že když na představení členové souboru makají celý rok, tak naopak někdy udělají cokoli, aby dítě na vystoupení šlo. „My to děláme proto, abychom se někde ukázali, a pro děti je to obrovská motivace,“ chválí si.
Sama šije části krojů
„Stačí rodičům říct, přijeďte už v kroji nebo převlečeme se až tam. Snažíme se, aby se sdružila auta, rodiče se mezi sebou domluví a naloží ještě jiné děti. Na ty větší akce, jako je například přehlídka souborů v Milevsku nebo soutěž Jihočeský zpěváček, tam jedeme všichni společně autobusem. Jezdili jsme ještě i na jiná vystoupení, ale zjistila jsem, že je zbytečné objednávat autobus. Většina rodičů si děti odveze. Oni naloží i dědečky, babičky, tetičky, chtějí se pochlubit. A udělají si z toho rodinný výlet,“ směje se.
Její malí tanečníci jsou oblečení v doudlebských krojích. „Taky jsem zpočátku nevěděla, kde je vzít. Mám dneska skoro šedesát dětí, ale naštěstí jsou různých velikostí a věku. Takže když jedno odroste, můžu jeho kroj předat dalšímu,“ vysvětluje.
„Zpočátku jsem něco sehnala, něco jsem si nechala ušít. A sama jsem začínala s jednoduchými věcmi. A pak se mi to nelíbilo a zkoušela jsem, zkoušela, až jsem se sama naučila. Ale často mi pomáhají právě maminky a babičky,“ vypráví, jak se stalo, že dnes šije jednotlivé části dětských krojů sama.
Její svěřenci však jen netančí. Doudlebánek se pravidelně zúčastňuje soutěže v lidovém zpěvu Jihočeský zpěváček. A zatím si vždy přivezli nějaké to místo na bedně. „Vždycky tam beru děti, o kterých si myslím, že umí přirozeně dobře zpívat. Já se je snažím vést, ale jsem jenom laik. A když vnímám, že je někdo alespoň trošku talentovaný, pak říkám rodičům, koukejte ho dát do zušky na nějaký nástroj,“ upozorňuje na systém hudebního vzdělávání, který považuje za skvělý.
„Děti pak chodí na ty kytary, klavíry, ale většinou už nechodí na zpěv. A já si myslím, že kdyby je vedl někdo, kdo tomu opravdu rozumí, kdo by je připravil na zpěv při těch našich vystoupeních, mohlo by to být ještě lepší. Tak kdyby se někdo našel, já ho srdečně zvu k nám do Doudleb.“
Pro Mirku Dušákovou však není cílem získání nejvyšších umístění. „Je hezké, když se tím můžeme pochlubit. Ale pro mne je daleko důležitější ta parta. Když je masopust, udělají spolu masku. Když je velikonoční řehtání, domluví se mezi sebou. Vědí, proč to dělají a proč je to důležité,“ vypráví, že doudlebské děti se nesdružují jen v Doudlebánku. Velmi aktivně se zapojují do celého dění ve vsi, a tím udržují tradice, které se tady předávají z generace na generaci.
Pomáhá jakákoli činnost, která děti pohltí, kdy kreativně, fyzicky i mentálně musí něco dělat.
Mirka Dušáková, vedoucí souboru
„Během roku se konají akce, kam můžeš a nemusíš, ale chceš přijít, protože už víš, že je to zábava. Ze začátku třeba chodí na dětské dny, maškarní bály. Pak povyrostou, ale chtějí být dál součástí. To je pak pohlazení na duši, když přijdou, můžeme být na stanovišti, můžeme něco dělat? Jsou toho součástí a věřím, že jednoho dne to také stejně přirozeně převezmou za nás,“ přeje si.
Její hlavní pravidlo na zkouškách zní: Máte zakázáno se zabít. „V té větě je vše. Jeden druhého musí hlídat, aby do sebe nevrazili, aby se nezranili, aby na sebe byli vzájemně hodní. Aby se prostě nic nestalo,“ zdůraznila. „Myslím si, že hodně pomáhá jakákoli činnost, která děti pohltí, kdy kreativně, fyzicky i mentálně musí něco dělat, a ideálně v kolektivu,“ reaguje na situaci ve společnosti, kde vzrůstá agresivita, a mnohdy právě u dětí.
„Je těžké přitáhnout děti k činnosti od dvanácti let výš. I já to vidím. Naopak, děti tady mám už odmalinka, a když přijdou do předpuberty, někdy okolo deseti dvanácti let, tak už to dál nechtějí dělat. Že je to trapné. Ale to je i ve sportu a jinde,“ komentuje.
Podle ní pak hodně záleží na vedoucím. „Když se povede a děti u toho udrží, tak pak už od toho neodchází. Odnáší si to dokonce dál až do dospělosti. A nebo odejdou, ale zase se vrátí. Uvědomí si to. I to se mi stává. To pak těší o to víc. Každý vedoucí by měl hořet. Protože když nehoří, nemůže zapálit,“ vypráví Dušáková, která obdržela od hejtmana Čestné uznání za obětavou a dlouhodobou práci při udržování lidových tradic.
