Blíží se konec března 1945 a v Evropě se pomalu schyluje ke konci šest let trvající druhé světové války. Spojenci už na Německo a jím okupované země tlačí jak na zemi, tak ze vzduchu. Řada měst se tak potýká s bombardováním.
Tomu 23. a 24. března neunikly ani České Budějovice. „Primárním a vlastně jediným cílem náletů bylo vždy seřaďovací nádraží,“ říká o spojeneckých náletech českobudějovický historik Jan Ciglbauer.
Proč spojenci začali v březnu roku 1945 bombardovat České Budějovice? Nebyla to náhoda, jak se za války často stávalo?
Nebylo to tak. První den byla hlavním cílem amerických bombardérů B-17 rafinerie Ruhland u Drážďan. Masivní nálet se konal ve vlnách a skupina posledních sedmi letounů nebyla schopná bombardovat, protože cíl byl zahalený v hustém dýmu. Zvolili tedy náhradní cíl – budějovické nádraží. Jednomu z letounů se zde bomby nepodařilo z technických důvodů odhodit, i tak na nádražní areál dopadlo s poměrně velkou přesností 72 kusů 500liberních pum.
A den druhý?
To už bylo budějovické seřaďovací nádraží hlavním cílem 49. bombardovacího křídla USAAF. Náletu se účastnilo 91 letounů B-24 Liberator. Šlo tehdy o ofenzivu spojeneckého letectva proti železničním uzlům v Čechách, která měla omezit německou železniční dopravu. Tentokrát letadla na České Budějovice shodila asi 3 230 kusů 100liberních pum.
Zasáhly i dnešní krajský soud či protější divadlo. To asi nebylo plánované, že?
Vnitřní město bylo zasažené při druhém, masivnějším náletu. Při tak rozsáhlému náletu, který se uskutečnil v několika vlnách za patnáct minut, docházelo k určitému rozptylu. Často se připomíná mírný boční vítr, který zde tehdy sehrál roli. Američané však po návratu na italská letiště zhodnotili nálet jako úspěšný.
O život tehdy přišlo zhruba 170 lidí. Je to na tu dobu a podobné nálety na města vysoké číslo?
Ve srovnání s jinými městy zde ztráty byly spíše nižší. Budějovice měly štěstí v tom, že první nálet byl velmi malý, ale stal se zároveň velkým varováním. Do té doby byly letecké poplachy prakticky na denním pořádku a obyvatelům města natolik zevšedněly, že houkání sirén často ignorovali, místo aby okamžitě běželi do krytů.
To se však mohlo vymstít.
Při druhém a mnohonásobně masivnějším náletu už ale letecký poplach bral každý vážně. Dobře je to vidět na ztrátách železničářů. Při prvním náletu jich zahynulo 53 a 120 dalších bylo zraněno. Při druhém masivnějším náletu už ale zahynuli asi jen dva. Na něco takového doplatili například obyvatelé Brna, kde si místní občané na letecké poplachy také zvykli a skutečný nálet mnoho z nich zastihl přímo na ulici.
Ještě v 80. letech byla nalezena nevybuchlá puma v řece u divadla a dvě nevybuchlé pumy při stavbě Prioru na Lannově třídě.
Jan Ciglbauerhistorik
Zaujalo vás jako historika něco výjimečného při náletech?
Spíš některé události po. Při každém takovém leteckém útoku určité procento bomb selhalo a nevybuchlé pumy se musely odstraňovat. Je málo známou skutečností, že k tomuto účelu nacisté do Budějovic přivezli i vězně z koncentračního tábora Mauthausen. Dopravil je sem válečný zločinec Otto Jahn, který zde byl pak po válce popraven. Ještě v 80. letech byla nalezena nevybuchlá puma v řece u divadla a dvě nevybuchlé pumy při stavbě obchodního domu Prior na Lannově třídě.
Řada bomb dopadla i do obytné čtvrti Mladé. Proč zrovna tam?
Mladé bylo zasažené jen okrajově, a to zejména kvůli blízkosti seřaďovacího nádraží. Mnoho pum dopadlo do tehdy nezastavěného prostoru kolem dnešní Novohradské.
Lze ještě dnes ve městě najít stopy po náletech?
Památky po výbuších bychom nalezli ještě na pár domech v Havlíčkově kolonii, ale s rekonstrukcemi fasád a zateplováním domů tyto relikty mizí. Nejlépe si můžeme stopy po náletu prohlédnout na Zlatém mostě u divadla. Na čtyřech kamenných soklech si můžeme všimnout různě velkých tmavých skvrn – jedná se o cementové vysprávky po zásazích střepin. Také na samotné ocelové konstrukci mostu lze najít různě velké šrámy po střepinách.
Kromě těchto stop můžeme ještě po osmdesáti letech na některých domech spatřit bílé značení. O co přesně šlo?
Ano, na fasádách některých domů jsou stále patrné ukazatele do tehdejších protileteckých krytů v podobě velkých malovaných bílých šipek mířících buď na vchod domu, nebo na sklepní okno, kde byl kryt zřízený. Například je to dobře vidět v ulici Krajinská u čísla popisného 22.
Vzpomíná na kvílení sirén a plíseň sklepaPrvní silný zážitek z nejranějšího dětství je pro Ladislava Langweila bombardování Českých Budějovic. Ještě po osmdesáti letech si březnové dny roku 1945 dobře pamatuje, i když si některé souvislosti skládal dohromady s pomocí matky a sestry. Nejvíc mu v hlavě utkvěl nálet přečkaný ve sklepě u sousedů. Také útěky do lesů nebo chování otce, povoláním listonoše a člena vlasteneckého spolku Baráčníci, který hrdě odmítl opustit dům. „Jsou to moje vůbec první vzpomínky, bylo mi tehdy málo přes čtyři roky,“ říká se zábleskem minulosti v očích Langweil. Ke konci války bydlel s rodiči a starší sestrou v domku v Rožnově, tehdy samostatné obci na okraji krajského města. Dodnes slyší houkání sirén a vidí zmatek, kdy se vyděšení lidé prchali ukrýt do pískárny blízko letiště nebo do okolních lesů. Vzpomíná na otce, který odmítl opustit dům a schovával se při bombardování na záchodě nebo na zahradě pod překlopenou plechovou vanou. Jako malý vnímal Langweil děsivé výbuchy, a jednu chvíli dokonce s rodiči pozoroval na západním obzoru ohnivou záři od náletů na plzeňskou Škodovku. Vůbec nejhorší byl pro něj úkryt u sousedů ve sklepě. Vlhko, pach plísně a padající prach s omítkou ze zdí po dunivých explozích, při kterých se třásla zem. Modlitby dospělých kolem. Na rozdíl od nádraží, Pětidomí, divadla nebo Havlíčkovy kolonie jeho Rožnov naštěstí žádný zásah nedostal. Přesto si rodina tyto dva březnové dny pamatovala po celý život. A čtyřletému chlapci to přineslo vleklé noční můry, strach z výbuchů a poruchy, kterým se dnes říká posttraumatický syndrom. „Úplně první bombardování Budějovic nastalo v říjnu 1944. Říkalo se, že bomby, které tehdy moc škody nenadělaly, spadly jaksi omylem. Za pár měsíců jsem už vnímal německé uprchlíky táhnoucí z východu do Říše. Kolem našeho domu na hlavní ulici projížděly kolony žebřiňáků a aut naložených všelijakým harampádím a mezi nimi se vlekli zubožení lidé. Děti, ženy a starci. U nás se stavěli pro vodu. Jedné ženě jsme dali starý kočárek, který mi už byl malý. Měl bílou barvu a stříbrné blatníky na kolech. Ta žena na něj naložila kufr a nějaké hadry,“ vybavuje si Langweil. A pokračuje s tím, že to nejhorší přišlo 23. března. „Neustálé kvílení sirén! V noci mě naši museli budit, abychom se schovali. Vždycky sbalili na kolo to nejnutnější, hlavně peřiny a potom honem s matkou a třináctiletou sestrou klusem do lesa. Kolem železničních kolejí létali takzvaní hloubkaři. Byli tak nízko, že se dali zahlédnout piloti,“ vzpomíná muž. V hlavě mu také zůstalo povídání dospělých o obraze na obloze, kdy letadla první den po ukončeném náletu nakreslila ve vzduchu kolo jako terč a číslo 24, což podle nich mělo upozornit na datum příštího bombardování. O něco méně stresující už jsou jeho vzpomínky na další týdny. U nich doma se jednoho dne objevili ruští vojáci vlasovci, které pak při pokusu projít na Západ poslali Američané od Kamenného Újezdu nazpět rovnou do pasti Rudé armády. Těsně po válce viděl procházet Rožnovem zástupy německých a maďarských zajatců. Její skutečný konec měl už pro něj příjemnou podobu dobrodružného dětského světa. Hned první dny po odsunu Němců nastaly hlavně chlapcům divoké hrátky v opuštěných domech, kterých bylo všude habaděj. Nejenom o zážitcích ke konci války a krátce po ní, ale i o letech předcházejících i nastávajících napsal 84letý Ladislav Langweil rodinnou kroniku nazvanou Vzpomínky na čas, který odešel. A pevně doufá, že některé se už nikdy nevrátí. |