Poznáte mě podle psa, píše pár minut před naším srazem v divadelním klubu. A skutečně, černohnědý kříženec Mefisto oddaně leží u nohou 44letého Jakuba Čermáka a pozoruje okolní dění. I na zkouškách činoherního souboru platí za nerozlučnou dvojku.

„Chodí všude se mnou. Už zná dobře scénu i zákulisí a ví, kam si zajít pro pamlsek. Herec z něj ale nebude,“ směje se nový umělecký šéf činohry Jihočeského divadla v Českých Budějovicích.

S místní činohrou jste režijně spolupracoval už v minulých letech. Jak jste reagoval na nabídku vedení souboru?
Poprvé jsem tu dělal Hamleta před třemi lety. Díky této zkušenosti jsme se domluvili na další spolupráci, kdy jsem působil jako hostující režisér. Poté, co Martina Schlegelová zvítězila v konkurzu na ředitelku, mi nabídla pozici uměleckého šéfa. Nastalo mezidobí, kdy jsem byl kmenovým režisérem. Daný čas jsem využil hlavně k orientaci v chodu divadla a sžíval jsem se s jeho provozem. Od ledna jsem umělecký šéf.

Pár dní před vaším oficiálním nástupem měla premiéru hra Smolný pich aneb Pitomý porno. Jaké jste měl pocity z přijetí publikem?
Publikum reagovalo vřele. Samozřejmě jsem z toho měl radost. U každého představení, které dělám, vyvstává i otázka, jaké zvolit výrazové prostředky. Na studiové scéně Na Půdě bývám odvážnější, protože tam podle mě chodí klubovější část publika. Velká scéna chce trochu otevřenější přístup. Ale už z reakcí zaměstnanců divadla při generálkách jsem dostal pocit, že vzniká něco zábavného, a co je důležitější, co nese důležité téma. Samotnou komedii bez společenského přesahu bych asi nechtěl dělat. Myslím, že tuhle kombinaci diváci ocenili.

Jihočeské publikum je přece jen spíše zvyklé na méně odvážné inscenace. Patří do hlavního sálu i experimentální kusy?
Smolný pich bych nenazval experimentálním, je možná společensky nebo tematicky provokativní (řeší konflikt mezi rolí učitelky a jejím právem na intimní život, pozn. red.). Uchopili jsme to jako klasickou činohru, která je současná a vyjadřuje se k zajímavým otázkám dnešního světa.

Myslím si, že cílem divadla je komunikace s divákem. Nemělo by smysl vytvářet experimentální představení, která by si diváky nenašla, ale ani naplňovat předepsané šablony. Zároveň naším úkolem není vždy vyprodat kompletně celý sál, ale rozvíjet kulturní a uměleckou scénu a navazovat s diváky oboustranný vztah. To je něco, co mě v mém angažmá zajímá.

Kam bude činohra směřovat?
Myslím, že v Jihočeském divadle budeme kombinovat různé žánry i klasickou činohru. To se děje do značné míry už nyní – poslední premiéra Mikve je činoherní inscenace, která pracuje s fenoménem live cinema. V blízkém i vzdálenějším horizontu se diváci setkají i s méně obvyklými druhy divadla. Věřím, že zjistí, že jim to může přinášet velké emocionální zážitky i zábavu.

Jak vybalancovat uvádění klasických her, které u publika dobře fungují, s těmi inovativními?
Jihočeské divadlo je jediná kamenná repertoárová scéna v jižních Čechách, a je proto jasné, že místní lidé toužící po kultuře se na ni spoléhají. Vždy tu bude segment pro nás také důležitých diváků, kteří si víc užijí typickou veselohru, detektivku nebo psychologický příběh. Pak jsou tady ti méně konvenční, kterým už takový typ divadla nestačí. Musíme myslet na všechny. Základem je pestrý repertoár a třeba taky přesvědčování diváků, že Romeo a Julie v džínách neznamenají nic pobuřujícího, nic, co by umenšilo sílu příběhu nebo snižovalo kvalitu diváckého zážitku.

9 fotografií

Co vám v Jihočeském divadle chybí a rád byste to zde rozvíjel?
Jsou určité žánry, ke kterým se vracím nebo bych si je poprvé rád vyzkoušel. Experiment s žánry mi byl vždy vlastní. Hodně mě láká práce ve větším propojení s audiovizuální složkou, například filmové dotáčky a živý herec. Určitě chci také navázat na místní minulé projekty směrem k imerzivnímu a interaktivnímu divadlu.

Napadá vás konkrétní téma, které je zatím opomíjené a zasloužilo by si pozornost?
Je tu skutečně jedno jihočeské téma s celorepublikovým přesahem, které mi připadá velmi silné. Pořád přemýšlím nad tím, jak ho uchopit. Týká se to pracovního tábora v Letech u Písku. Je to obecně téma, se kterým se česká společnost nevyrovnala. Nebylo, myslím, ani po umělecké stránce příliš reflektované. Byl jsem se tam nedávno sám poprvé podívat. Celý příběh kolem tohoto pracovního tábora přináší nejen zprávu o utrpení určité skupiny obyvatel v období nacismu, ale také reflektuje náš současný vztah k romské komunitě.

RECENZE: Smolný pich. Jak naložit s učitelkou, která doma točí porno?

Často probíranou otázkou je přesun divadla do více vyhovujících prostor. Jak se vám pracuje v těch stávajících?
Činohra v drtivé většině pracuje s jevištěm v historické budově nebo komornější scénou Na Půdě. Všechny divadelní budovy na světě staví před režiséry určité limity a omezení, ale prostorová vybavenost Jihočeského divadla je opravdu výrazný limit. Je potřeba s tím něco dělat. V Metropolu jsem nerežíroval, znám jen historky o tom, jak je to provozně a technicky náročné. V historické budově zase nemůžeme využívat celé jeviště, protože z určitých míst na balkoně není na jeho celou plochu vidět. Doufám, že se s prostory podaří nějak pohnout. Současné budovy jsou určitě velkou bolestí.

Jak si představujete tu nejideálnější scénu?
Určitě velkou a dobře vybavenou. A se skvělými lidmi, protože teprve společná souhra všech složek umožní vytvořit něco krásného. Nicméně je tu jeviště, které mi připadá magické a skvělé, je to otáčivé hlediště v Českém Krumlově. Jedná se o opravdu krásný prostor s mohutným kouzlem. Máme představení, která s tím skvěle pracují, například Rozum a cit. Ten zámeckou zahradu i letohrádek využívá maximálně.

Jak jste si sedl s hereckým souborem?
Vyhovuje mi, když s herci opravdu tvrdě pracujeme, makáme, a celé zkoušení je intenzivní proces. A mám pocit, že tohle jsem tady potkal. Profesionalitu, nasazení, zájem a lidskost. Věřím, že vztah máme vstřícný a přátelský. Určitě přijdou i komplikované momenty, to k tomu patří. Neumím moc pracovat s lidmi, které nemám rád, ke spolupracovníkům musím mít pozitivní vztah, jinak se trápím. Takže mám opravdu rád všechny a řady z nich si nesmírně vážím a několik z nich miluju. A jak vnímají oni mě? Mám pocit, že mě mají rádi. Ale to víte, jsou to skvělí herci, takže mohou lásku ke svému nadřízenému věrohodně předstírat, takže se možná šeredně pletu. (směje se)

Ona ještě hraje? Končím, nechci, aby si lidé toto říkali, vysvětluje Bambasová

Soubor opouští jeho dlouholetá členka Daniela Bambasová. Znamená to, že ho někdo doplní?
Řešíme teď nějaké příchody, je to ale v začátku, tak o tom nemohu mluvit. Hořkou pravdou o divadle je, že chybí muži, obzvlášť v určité věkové kategorii. Sehnat herce staršího padesáti let mimo Prahu je velmi složité. Už mají rodiny, závazky a nejsou tolik flexibilní ohledně stěhování a tak dále. Často se stane, že po vystudování DAMU chvíli hrají, ale pak založí rodinu a očekává se od nich vyšší příjem, než jaký může nabídnout divadlo, tak opustí divadelní profesi a dělají něco jiného. Žen je více i na školách. Pro ně je to zase těžší v tom, že v divadelních hrách bývá více mužských postav než ženských.

V jakém stavu byste rád činoherní soubor jednou předal svému nástupci?
Přál bych si, abychom si uchovali přízeň publika. Návštěvnost a počty diváků jsou skutečně skvělé. Je za tím práce celého divadla, od hereckého souboru přes zázemí po obchodní oddělení, které komunikuje s veřejností.

Dále bych chtěl, aby se nám podařilo být ještě odvážnější. Dramaturgie se doposud práce se současným textem nebála a sahala po textech, které u nás nebyly uváděné nebo se věnovaly důležitým tématům. Takovou odvahu bych chtěl rozvinout i do žánrové podoby – jak to budeme vyprávět. Pokud to dovolí finance, přál bych si jednou za rok projekt, který bude vystupovat z běžných kategorií a ve kterém překročíme hranice očekávání – třeba diváků a třeba i nás samotných. Příležitostí bude určitě i titul Evropské hlavní město kultury 2028.