Fotíme ředitele Budějovického Budvaru v Masných krámech, jak má křtít sváteční ležák, který pak putoval do Vatikánu. Šéfa pivovaru Petra Dvořáka postavili v hostinci do toho nejtmavšího boxíku a do ruky mu dali lahev.
V tom však Baryk zpozorněl a začal „úřadovat“. Okamžitě čapnul pana ředitele oběma rukama za klopy saka a začal jím lomcovat. A na dost překvapeného a třesoucího se pana Dvořáka spustil: „Ale panáčku, my tě potřebujeme tady za výčepem, jak to točíš. A ne tady, rozumíš? “ Jakmile s ním doklepal, ředitel národního podniku, který Baryka do té doby asi ještě neznal tak dobře, se lehounce usmál a hned poslušně zamířil za výčep a začal čepovat pivo.
A já tam jen stál, v duchu se smíchem popadal za břicho a sledoval jsem, jak Jarda okamžitě svým stylem začal cvakat jednu fotku za druhou.
To je jedna z mnoha mých pracovních vzpomínek na dlouholetého a bezprostředního fotografa Jaroslava Sýbka, kterému také mnoho lidí říká Baryku nebo familiérně Baryčku. Známe se spoustu let, podobných historek je víc, proto v článku to tykání, v tomto případě by to s vykáním opravdu nebylo ono.
Jaroslav Sýbek (74 let)Narodil se v Praze 1. listopadu roku 1949. Po gymnáziu si ještě dodělal výuční list v oboru fotograf. Následně začal odesílat fotky do ČTK, kde také od roku 1976 pracoval jako redaktor-fotoreportér. Fotografoval zejména černobílé fotky ze staveb metra či velkých pražských sídlišť. Od roku 1981 žije se svou ženou v Českých Budějovicích. V jihočeské redakci ČTK pracoval do roku 1996. Poté se na jedenáct let přesunul jako fotograf do Mladé fronty DNES, odkud po letech odešel do krajské redakce Deníku. S fotoaparátem však chodí po městě dodnes. Za svou téměř padesátiletou práci obdrží v září také Cenu města. Se svou ženou mají jedno dítě. Ve volném čase si rád dá spolu se štamgasty dobrý budvar ve „svém“ hostinci Masné krámy. Je také milovníkem jihočeské krajiny či tradičních podzimních výlovů. |
„K focení mě přivedl kamarád na vojně. Byl jsem půl roku v Janovicích nad Úhlavou, tam jsem se začetl do fotografických knížek a začalo mě to hrozně bavit,“ vrací se Sýbek o několik desítek let zpátky.
Když se z vojny vrátil domů k mamince a dvěma sestrám, koupil si za 1 400 korun svůj první aparát Zenit E. Potom se přihlásil na konkurz fotolaboranta do Československé tiskové agentury (ČTK). „To byl rok tuším 1974. To už jsi byl na světě? “ ptá se mě budějovický fotograf. Zavrtím hlavou a Jarda pokračuje.
„Z pěti lidí jsem to vyhrál já. Byl jsem v laboratoři pořád. Potkal jsem se tam s Jiřím Findou, šéfem fotoreportérů, kterého jsem pak pořád otravoval. Že budu chodit po Praze a fotit človíčky, dětičky a tak. Pak mi nakonec nabídl pozici fotoreportéra a já byl ve svém živlu,“ přiznává Sýbek.
Fotil stavbu metra
Jeho doménou byly tehdejší velké dopravní stavby. Fotil převážně černobíle, až později začal pracovat i s barevnou fotografií. Byl s fotoaparátem například u stavby pražského metra, různých magistrál či velkých sídlišť, jako je třeba Jižní Město či Homolka.
„Vždycky na osmou jsem dorazil k té stavbě, kde mě převlékli a sjeli se mnou těch dvacet třicet metrů dolů do šachet. Tam jsem ale kolikrát ještě musel jít třeba dva kilometry pěšky k razicímu štítu. A tudy já tahal těžký foťák Mamiyu, stativ, bylo to náročné,“ vrací se do hlubin pod hlavním městem.
V prachu a horších světelných podmínkách pak musel vymyslet, co a jak vyfotí. „Začal jsem si tedy stavět dělníky a říkat jim, co mají dělat. Nejhorší bylo, že oni tak museli vydržet třeba dvacet vteřin, než se to nasnímalo. To byly vždycky dohady, protože jsem to dělal třeba i pětkrát,“ vzpomíná. „Ale jim to vlastně nevadilo, protože alespoň nemuseli makat,“ směje se fotograf.
Charles? Čirá náhoda
Ten se pak na začátku osmdesátých let přestěhoval na jih Čech. Tady fotil například i stavbu temelínské elektrárny anebo dokumentoval pro Mladou frontu DNES velké povodně v roce 2002. Za svou téměř padesátiletou fotografickou praxi poznal tisíce lidí, které s pomocí filmu a aparátu zvěčnil. Byli to úplně obyčejní Jihočeši, ale i řada prezidentů, známých tváří či sportovců. Ale jedna osobnost mezi nimi přece jen vyniká.
Tehdejší princ Charles, dnešní král Spojeného království Karel III. To se psal rok 1993 a syn královny Alžběty II. přijel na tajnou návštěvu do Českého Krumlova. „Vím, že bylo zakázané ho otravovat. Shodou okolností jsem zrovna v ten den na zámku už něco fotil. Rychle jsem čapnul foťák a neřešil, co tam mám za objektiv. Párkrát jsem cvaknul a čekal, že na mě vlítnou a seberou mi film, ale nic se nestalo. Čirá náhoda,“ přidává Jarda Sýbek jeden z mnohých okamžiků.
A rovnou přiznává, že na různé formality a oficiality při fotografování nikdy moc nebyl. „Vždycky jsem raději lezl po stavbách nebo byl mezi lidičkama, prostě tam, kde se něco dělo. Ale ano, princ Charles je mojí největší vyfocenou osobností,“ zdůrazňuje.
Při čekání odběhl na jedno
Jan Saudek s oblibou říká, že dobrý fotograf za celý svůj život udělá maximálně sedm povedených obrázků. Baryk si žádné své fotky nijak extra necení. Jak sám o sobě říká, je spíš dříč a dělník tohoto řemesla než umělec.
„Miluju ale krajinu, oblohy, mráčky a hlavně výlovy. To je moje,“ přemítá a na svém štamgastském místě v Masných krámech naproti výčepu si dává své oblíbené pivo. „Když jsem přešel do ČTK sem do Budějovic, měli jsme redakci v budově dnešního rozhlasu. Já dole ve fotokomoře vyvolával fotky, a když mi schnuly, skočil jsem sem na jedno dvě a mazal pak zase zpátky posílat hotové fotky do Prahy. V Masných jsme ale měli místečko ještě vzadu u výčepu. To si pamatuješ, jak to tu vypadalo, ne? “ ptá se mě zase můj dlouholetý kolega.
Odpovídám, že pivnici před rekonstrukcí si vybavuji matně, ale chtěl jsem se Jardy zeptat na něco jiného. Jak se cítí, když už brzy dostane Cenu města, kterou pro něj zastupitelé schválili. „Koukal jsem jak blázen. Kdo mě navrhl? Tak asi jsem tu nějakou práci zanechal za těch skoro padesát let. V září si tedy pro ni dojdu,“ těší ho.
A i když nedávno strávil půl roku léčením v nemocnici, vykřesal se z nejhoršího, brzy mu bude 75 let a mohl by si v klidu užívat důchodu, s foťákem přes rameno potkáte Jardu Sýbka v Budějovicích pořád. Protože ho fotografovat a být mezi lidmi stále baví.
A pořád bude nejen vám, ale třeba i dalším ředitelům či primátorům tykat a bodře je oslovovat typicky panáčku či ženy kočinko. Tak se nebojte a nechte se zvěčnit od jednoho z českobudějovických žurnalistických bardů.