Časopis Klepy ze židovského koupaliště psali a četli mladí z českobudějovické plovárny, kde se v roce 1940 scházeli Židé. Většina z nich se konce války nedožila, stejně jako iniciátor a šéfredaktor časopisu Rudolf Stadler. O osudu strýce neměli sourozenci Hana a Jiří Kendeovi dlouho ani ponětí.
„Jako u většiny židovských rodin se u nás o těch hrůzách, které rodiče přežili, nemluvilo. Jednak kvůli tomu, aby se obrátili do budoucnosti, a taky proto, aby nezatěžovali mladou generaci příběhy, které mají za sebou,“ vypravuje 72letý Jiří Kende na zahradě Kendeho vily v Otakarově ulici v Českých Budějovicích. Někdejší domov svých předků navštívil poprvé.
„Když nám bylo kolem deseti, přijel strejda z Ameriky, kterého jsme neznali. Rodiče se s ním zavřeli do pokoje a vykládali si, co se stalo za války. My děti jsme tam nesměly, takže jsme nic nevěděly,“ pokračuje Hana, která dnes žije v anglickém Bathu.
Jiří se usadil v Berlíně. Před vilou vzpomněl na návštěvu jiného rodinného známého z Kanady o mnoho let později. „Říkal, že taky pochází z Budějovic. Prý chodil i na tu plovárnu a ptal se maminky, co se stalo s časopisem. Máma nic neřekla, vstala, otevřela šuplík a Klepy z něj vyndala,“ pokračuje Jiří.
O časopise do té doby vůbec nevěděl. O tři roky starší Hana však na strýcovo dílo narazila. „Já jsem Klepy v tom šupleti našla už dřív. Začala jsem si je prohlížet a ptala se, kdo jsou ti lidé. Máma mi řekla, že je neznám a že o tom nechce mluvit. Tím diskuse skončila,“ vzpomíná.
Zdrcující pravdu sourozenci poznali až v polovině 60. let, kdy židovská obec zorganizovala první zájezd do Terezína. „Tam táta trochu povídal. Ukázal nám, kde bydleli. Byl to dost drastický zážitek,“ vybavuje si Hana.
Akce v Kendeho vileDům s pohnutým osudem loni koupilo od soukromého majitele město a dnes v něm Paměť národa Jižní Čechy provází zájemce. Ti se dozvědí, že většinu členů židovské rodiny, jíž vila patřila, zavraždili v koncentračních táborech a z jejich domu si Němci udělali služebnu kriminální policie s celami. Paměť národa ve vypůjčené vile pořádá mimo komentovaných prohlídek rovněž tematické besedy, přednášky nebo workshopy pro středoškoláky. Pro příští rok je v plánu také vytvoření expozice přibližující historii domu. |
Bratra své matky neměli šanci poznat. „Měl chudák smůlu. Šel s našimi do Terezína, kde chvíli pracoval jako cukrář. Vyučil se jím, protože nesměl studovat. Pak nastoupil do transportu a byl v různých koncentračních táborech. Snažil se dostat blíž k Terezínu, protože doufal, že tam žije rodina,“ líčí Jiří.
To se Rudolfovi podařilo, pracoval nedaleko tábora na stavbě silnice do Litoměřic. „Tam ho na jaře 1945 utloukl kápo. Strýc mu nechtěl dát svůj kabát, který byl zřejmě trochu teplejší. Takhle nesmyslně zemřel tři měsíce před koncem války. Máma ho strašně milovala, ani jsem jí to neřekl. Věřila, že zemřel při práci v dole,“ popisuje Jiří tragickou smrt Rudolfa Stadlera. Skutečný příběh o strýcově zabití se dozvěděl náhodou v izraelském muzeu Beit Terezin, kde potkal očitého svědka události.
Sourozenci Kendeovi věnovali všech 22 čísel Klepů Židovskému muzeu v Praze, které je volně zveřejnilo na svém webu. Příběh Stadlerových a Kendeových uchovává naživu i jihočeská Paměť národa, která vilou provází zájemce.
„Je fantastické, že se to lidem přibližuje. Kendeovi tu bydleli a byli součástí budějovické společnosti. Je dobře, že je lidé pořád znají. Máma by byla nadšená, že se na milovaného Rudu nezapomnělo, že tu po něm zůstala památka,“ uzavírají sourozenci. Od narození jejich strýce letos uplyne 100 let.