Ke knihařině se dostal díky notám na klarinet, teď otevřel ve Strakonicích dílnu

  10:32
Tři roky příprav, náročné stěhování letitých přístrojů a zařizování části prostor v areálu strakonického hradu na knihařskou dílnu, tedy Knihodělnu. To vše má za sebou 82letý knihař a bývalý klarinetista Bedřich Zákostelecký, který před padesáti lety začínal s řemeslem právě ve Strakonicích.

Knihař Bedřich Zákostelecký v Knihodělně na strakonickém hradu | foto: Michal Bělský, MF DNES

Bylo to jeho přání, které si i díky synovi hodlal splnit. A tak se na konci května mohl účastnit slavnostního otevření Knihodělny, jak se nové muzeum knihařství se zařízenou a i nadále funkční knihařskou dílnou jmenuje.

Přímo na hradě také převzal ocenění od ředitele strakonického pivovaru Dušana Krankuse v projektu Řemeslo se zlatým dnem a obsahem. To si odnášejí právě řemeslníci, kteří svým celoživotním dílem pomohli uchovat jeho tradici.

Ve Strakonicích se tak budou i nadále vázat knihy, i když jen při workshopech pro zájemce z řad veřejnosti.

„Mám z toho velkou radost, protože lidé budou moci k řemeslu alespoň v nějaké formě přičichnout. Chtěl jsem zachovat celou dílnu, ale neuměl jsem si ani představit, v jak krásném stavu zde nakonec bude. Až mě trochu mrzí, že nebudu poblíž, i když občas přijedu některé kurzy vést,“ říká knihař, který momentálně žije v Přešticích na Plzeňsku.

Ačkoliv se ve městě nenarodil, má k němu silný profesní vztah. S knihařinou zde totiž začínal, a jak tvrdí, otevřením dílny se kruh uzavírá.

„Musím ale přiznat, že jsem se v řemesle nevyučil. Když jsem ve Volyni učil hru na klarinet, sháněl jsem noty, které byly v hrozném stavu. Nechával jsem si je vázat u pana Kahovce, který mě nakonec řemeslo sám naučil, abych si mohl noty vázat i doma na kuchyňské lince,“ vypráví Zákostelecký s humorem.

Ke knihařskému řemeslu se tedy dostal díky zálibě v hudbě, zejména ke zmíněné hře na klarinet. V mládí měl také ambice jít dále studovat, což mu ale komunistický režim zakázal.

„Chvíli mě to mrzelo, ale dnes vím, že nepřijetí na studia mě nakonec namířilo správným směrem. Díky tomu jsem mohl až do osmdesáti let dělat tak pěknou práci,“ líčí nadšeně.

V dílně zvládnou celokoženou vazbu

Velkou životní ránou však pro něj byl konec s hraním na klarinet, na který musel na začátku 90. let nedobrovolně kvůli zdravotním problémům zapomenout.

„Vždycky mě to ale táhlo k tomu, být na volné noze, tak jsem se knihařině začal věnovat naplno. Dnes už se to řemeslo bohužel s internetem trochu ztrácí, dříve přitom bylo knihařství v každém městečku na jihozápadě. I proto jsem chtěl dílnu jako celek zachovat,“ vysvětluje.

Právě ta se do Strakonic velmi klikatou cestou přes Plzeň a Přeštice vrátila. I když je Knihodělna koncipovaná trochu jako muzeum, exponáty jsou pochopitelně i kvůli kurzům nadále funkční.

„Kromě nich ale chceme budoucím generacím ukázat, jak vznikala knihařská díla. Dnes se bohužel i diplomové práce dělají v copycentrech. Dílnu jsme zařídili tak, aby zvládla celokoženou vazbu se vším všudy,“ ujišťuje Bedřich Zákostelecký.