Lukáš Průdek nastoupil na post ředitele Jihočeského divadla v listopadu roku 2014. Tenkrát měl jako priority otáčivé hlediště v Českém Krumlově, modernizaci divadelní budovy či lepší marketing. Teď už může hodnotit, co se za tu dobu povedlo a jak ji v posledních dvou letech ovlivňuje covid.

Jak vnímáte sedm let vaší práce?
Nad tím přemýšlím každého 1. listopadu. Co se změnilo směrem k divákovi, tak podle mě máme v současné době ve velmi dobré kondici všechny divadelní soubory. Kvalita představení, jejichž premiéry jsme letos již uvedli, je docela vysoká a velmi vyrovnaná. Když jsem nastoupil, hrály se inscenace, které byly velmi vydařené. Ale na druhou stanu byla v nabídce divadla i představení, o kterých bych to říci nemohl. To je pro ředitele divadla těžké. O to více mě těší, že už se to v posledních zhruba dvou sezonách neděje. A oceňují to, obzvlášť v téhle těžké době, zejména diváci. I s ohledem na opatření totiž nemusíme rušit představení z důvodu jejich nezájmu. To je pro naši práci velká odměna.

Z čeho máte ještě radost?
Uspořádali jsme několik významných projektů, které už se na úrovni regionálních divadel nedělají. Je to například Bouda na Mariánském náměstí nebo Camp Q, což byl český pavilon Pražského Quadriennale. Tam jsme byli jako jedni z pořadatelů společně s dalšími dvěma pražskými divadly. Za řeč určitě stojí také Muž Dvojhvězdy na krumlovském otáčivém hledišti v režii Petra Formana. To je obří inscenace, kterou jsme připravovali tři a půl roku.

Co vás dál těší?
Těší mě také to, kam se nám podařilo posunout komunikaci s divákem, a to nejen skrz online prostředí, které jsme za covidu značně rozšířili. S prací našich uvaděček a inspektorek hlediště jsem nadmíru spokojený. Moc se mi líbí také to, že Divadelní noviny označily premiéru naší opery Mefistofeles za úspěch měsíce. To je hlavně výsledek práce nově příchozího šéfa opery Tomáše Ondřeje Pilaře.

V čem má divadlo naopak ještě rezervy?
V tuto chvíli jsou to hlavně záležitosti týkající se vnitřního provozu. Když děláte 17 premiér do roka, tak je to opravdu hodně. Vyprodukovat takové množství je rok od roku náročnější. Nejen technicky, ale i produkčně. Snažíme se proto pracovat na tom, abychom jednotlivé sezony dokázali plánovat s větším předstihem. Protože potřebujeme více času na to, abychom to zvládli co nejefektivněji. Když se tento proces podaří, nemusíme pak řešit případné problémy ze dne na den. Jinak by například inscenace na otáčivém hledišti vůbec nevznikly. To už jsou dnes tak náročné produkce, že je za rok nelze stihnout zafinancovat, natož připravit.

Co plánujete v budoucnosti?
Máme vizi na divadelní festival, který bychom rádi začali nějak pravidelně pořádat. Ten nechybí pouze v Budějovicích a jižních Čechách. Je to všeobecná díra na trhu, řekl bych, že dokonce na evropské úrovni (ve formátu, jaký připravují, pozn. red). Víc ale teď nebudu prozrazovat.

Když už mluvíme o budoucnosti, týká se jí určitě také plánovaná budova Jihočeského divadla a Jihočeské filharmonie na budějovickém Mariánském náměstí. Je podle vás tento projekt za téměř 2,5 miliardy reálný?
Je to hodně nákladný projekt, to je jasné. Ale když jsme zvažovali všechny možné jiné varianty, v poměru cena/výkon vždy vycházely hůř. Proto vidím jako ideální možnost tuto budovu opravdu postavit a přenést do ní všechny čtyři soubory divadla. Myslím, že jsem všechna tato fakta schopný obhájit, ale bohužel nejsem tím, kdo o tom rozhoduje. Na druhou stranu si nemyslím, že hlavním problémem jsou peníze. Ten je podle mě zakódovaný v mysli lidí v jižních Čechách.

Jak to myslíte?
Podle mě by totiž takovou budovu přivítali spíš ve městě, které je zasažené nějakým průmyslem a třeba i odlivem pracovní síly. Kde by se nabízela změna takzvaného brownfieldu na mimořádný kulturní stánek. V takovém zbědovaném městě by si to lidé podle mě dokázali představit a chtěli by se tím pochlubit. Ale my jsme ve městě, ve kterém se žije dobře. A proto podle mě lidé nevidí, že by Budějovice mohly být v něčem naprosto mimořádné.

Čím to je?
Lidé raději řeší to, kde zaparkovat, stav silnic a podobně. Na druhou stranu velmi oceňuji to, že se na tomto projektu shodlo město i kraj. Je však velmi důležitá připravenost, peníze pak už přijdou. My na to divadlo čekáme sto let. A za tu dobu jsme se nedostali ani k tomu, že by byla hotová architektonická soutěž a projekt. A jestli to bude trvat deset let, je to v poměru k těm sto letům celkem dlouhá doba.

Když už jsme u hracích prostor, jak je to nyní s otáčivým hledištěm, které se přes zrušenou loňskou sezonu opravovalo?
Smlouvu na jeho provoz máme podepsanou do konce roku 2023 a uvidí se, jakým způsobem navážeme dále. Oprava byla dle mého jedním z nejlepších rozhodnutí, které jsme společně se zřizovatelem (městem České Budějovice, pozn. red.) mohli udělat. Podařilo se zachránit letošní letní sezonu, která byla rekordní. Návštěvnost byla 97 procent, což je po loňské pauze bezvadné.

Jak to tedy bude po roce 2023?
To ještě nechci předjímat. K uzavření nové smlouvy musí dát pokyn ministr kultury. A vzhledem k tomu, že nová vláda teprve vzniká, je to nyní skutečně příliš předčasné.

Rekonstrukci právě podstupuje i letohrádek Bellarie. Budou mít herci příští léto i přesto potřebné zázemí?
Opravy by prakticky neměly narušit provoz sezony. Před ní se pozastaví a po jejím skončení zase začnou. Proto bude jako zázemí pro soubory sloužit tak jako doposud. I v těch zrenovovaných prostorách. Stejně tak Bellarii budeme moci využívat i pro orchestr.

Vraťme se ale k aktuální situaci, kterou už dva roky ovlivňuje covid. Diváci stále chodí, ale je jich téměř o polovinu méně. Je to do budoucna udržitelné?
Pro nás je v tomto ohledu velikou výhodou právě otáčivé hlediště a fakt, že příjem ze vstupenek na tuto scénu je pro nás stěžejní. A koronavirus naštěstí v létě tolik neřádí. Proto se s tím vším zatím dokážeme celkem dobře vypořádat. Pravda je ale také to, že nám zatím vždy pomohl stát prostřednictvím nějakých kompenzací, což pro fungování divadla bylo taky velmi důležité. A je pořád.

Odrazil se pokles tržeb nějakým způsobem na personálu divadla? Museli jste přistoupit k nějakému propouštění?
Bohužel ano. V souvislosti s covidem jsme byli nuceni provést jisté organizační změny a jednotky lidí jsme opravdu propustili. Bylo to hlavně z toho důvodu, že jsme museli změnit dramaturgický plán a v důsledku toho se některé pozice ukázaly být jako nadbytečné. Musím ale zároveň říct, že jsem všem kolegům velmi vděčný, a poděkovat jim. Covid na jednu stranu společnost rozděluje, ale když jde v divadle do tuhého, vidím, že se dokážou stmelit a táhnout za jeden provaz. A to nám stále hodně pomáhá celou tu situaci zvládnout.

Jaká je nyní nálada v souborech? Není to pro ně již unavující?
Je to velmi těžké. Když budu mluvit o této sezoně, tak od jejího začátku jsme museli kvůli nemoci zrušit už 22 představení. Bohužel se ale často nejednalo o covid. Ten nás donutil posílat na testy kohokoliv, kdo je „jen“ nachlazený. To nám situaci hodně komplikuje a do značné míry je to opravdu demotivující.

Nově využíváte nástroje v online marketingu. Dá se říct, že vám v tomto ohledu covid prospěl?
Prospělo to tím, že se nám podařilo urychlit práci ve smyslu objevování různých možností online prostoru. Zkusili jsme řadu věcí a dnes už jsme schopní vyhodnotit, co mělo smysl a co ne. Za velký úspěch považuji třeba adventní online kalendáře, které mají skrze sdílení na sociálních sítích obrovský dosah. Přesto je ale poslání divadla pořád jednoznačné – v živém kontaktu s diváky. To nic nenahradí. To dokazuje i to, že lidé stále chodí.

Napadlo vás někdy, že by divadlo jako fenomén mohlo úplně skončit?
Na začátku ano. Dnes už si myslím, že se to nestane. Může nastat ale to, že si divák bude více vybírat. Už to totiž není jen o tom koupit si vstupenku. Roli zde hraje i jistá obava z možné nákazy a také nutnost dodržovat všechna opatření. Zkrátka se bude klást daleko větší důraz na kvalitu. Když už se divák rozhodne jít do divadla, bude víc koukat na to, aby se mu to vyplatilo.