S nesmělým úsměvem si prohlíží několik starších fotografií. Prolistuje sešitem, kam si jako kluk psal první články. Dohledá vydání, kdy do Československa vtrhla vojska Varšavské smlouvy.
„Něco schovaného na památku mám. Hlavně z doby, kdy jsem byl mladší,“ nadechne se Míla Ortman, nedělní oslavenec. Legendě jihočeské žurnalistiky bude 16. března 80 let.
Byť už je řadu let v důchodu, ještě do loňského léta pravidelně psal. Nyní už hlavně fotbal sleduje jen jako fanoušek, nejčastěji ze svého křesla ušáku. Sportovní novinařině se věnoval těžko uvěřitelných 62 let. „Od roku 1962 přesně 62 let, hezká shoda,“ přikývne.
Když začínal, tvořily se články ještě tužkou, pak se přepsaly na psacím stroji na speciální papír. Dílo se odneslo do tiskárny, kde sazeči text srovnali a vytiskli. Ani rozhovory nebylo na co nahrávat. „Psal jsem si rychle ručně poznámky a pak to hned šel přepsat, dokud jsem si všechno pamatoval,“ vzpomíná.
Mívali i šest stran sportu
K psaní článků měl odmala blízko. Na gymnáziu založil třídní časopis. Studium zvládal hravě, odmaturoval se samými jedničkami. Ale na vysoké škole v Praze vydržel sotva měsíc. „Nebavilo mě to, chtěl jsem dělat noviny,“ má jasno.
V 17 letech začal psát, ke sportu se však dostal až po roce a půl přes zpravodajství i třeba zprávy ze zemědělství. Ve sportovní redakci ho přijali další zkušení novináři Petr Turek a Vladimír Majer. Tehdy čtenáři našli v novinách hlavně zpravodajství, výsledky a reportáže. „Až do roku 1967 nevycházelo pondělní vydání, ale nedělní a úterní. To bylo nabité, měli jsme klidně až šest stran sportu,“ popisuje.
Doba postupovala, pomalu se zlepšovala i technika. Vyvíjelo se i postavení novinářů. „Měli jsme ho dobré, vedení se nás vždy zastalo. Dřív ale také moc lidí chtělo mluvit do toho, co se píše. Doba byla jiná. Nikdy nezapomenu, kdy jsme dělali anketu mezi vojáky v Českém Krumlově, co chtějí nováčci dělat na první vycházce. Rozdal jsem papírky, kluci psali, že jeden si dá deset piv, druhý půjde s první holkou a tak. Vyšel z toho článek a byl to velký průšvih. Volal si mě náčelník štábu, že jsem prozradil morálku armády, hrozil mi prokurátorem. Naštěstí jsem se pak dostal do Budějovic,“ líčí.
Ve své dlouholeté kariéře Ortman psal nejčastěji o fotbale a hlavně o českobudějovickém Dynamu. „Nejlepší to bylo, když tam hráli moji vrstevníci. Byli jsme kamarádi, i na pivo jsme zašli. Občas jsem s týmem jel i autobusem na zápas,“ hlásí.
Přátelství s fotbalisty však mělo i odvrácenou stránku, a to třeba když se nedařilo. „Někdy někdo hlásil, co to tam píšu. Ale nikdy jsem nikoho nenatíral, to nebyl můj styl. Chtěl jsem s lidmi vycházet, protože se to vyplatí. Fotbal jsem taky hrál, i v Dynamu jsem byl. Tak jsem věděl, jak to ve sportu chodí,“ tvrdí.
Byl na olympiádě v Moskvě
Žurnalistika pro něj byla vždy koníčkem a vysněným povoláním. A proto se jí nikdy nevzdal. „Práce mě bavila. Musíte mít k tomu vztah, být fanoušek. Nikdy to nebyla a nebude nejlépe placená práce, je navíc i časově náročná,“ uvažuje.
Ortman celý život zůstal u regionální žurnalistiky. Nikdy ho nelákalo změnit médium a zkusit to třeba v televizi nebo rádiu. Také povýšit své místo do celostátní redakce odmítal, a tak celý život zůstal věrný Jihočeské pravdě, dnešnímu Deníku.
„Měl jsem nabídku ze sportu z celostátní Mladé fronty DNES. Ale nějak jsem si neuměl představit život bez toho, abych viděl na Černou věž. Navíc jsem i nedaleko svého bydliště založil SK Mladé, kde jsem byl taky doma,“ vysvětluje.
I jako regionální redaktor se však dostal také do zahraničí, a to zdaleka ne jednou. Pracovně byl třeba na olympijských hrách v Moskvě v roce 1980.
„Československo tehdy vyhrálo fotbalový turnaj. Hodně jsem toho nacestoval jako mladík s fotbalistkami Kaplice, které byly kdysi hodně populární. Musel jsem si nechat vyměnit pas, kam se tehdy dávala razítka, protože jsem ho měl už plný, kolik jsme toho projeli,“ doplňuje.
Stále si neumí představit, že by denně neměl v ruce papírové noviny. „Je to součást mého života. Když jsem je psal, tak jsem vždy měl pocit, že je píšu pro někoho konkrétního. Chápu, že doba je jiná. Mladí čtou všechno na internetu,“ přemítá bývalý fotbalista i zdatný hráč stolního tenisu.
I díky silnému vztahu k novinařině Ortman přesluhoval téměř dvacet let. Označení legenda jihočeské žurnalistiky ho těší. „Zní to dobře. Každý novinář musí být tak trochu ješitný. Pro mě to bylo krásné povolání. Člověk byl mezi svými, dostal se i ke známým lidem,“ má jasno.
Sport a práce mu daly hodně, ale zároveň vzaly čas na osobní život. „Nikdy jsem se ani neoženil, nestihl jsem to. Ale nelituji toho. Dělal jsem, co mě baví,“ uvádí.
Velké oslavy ke svému jubileu neplánuje. „Před necelým měsícem mi umřel bratr, takže teď není ani moc nálada. Ale s rodinou něco malého vymyslíme a zajdu i na hřiště v Mladém,“ dodává.