Odhrnete suché větve, překročíte mechem obrostlý kmen a projdete pod rozpadající se bránou. Všude okolo vás jsou zbytky kamení a rozvaliny. Nohy se boří do mokřadů, ale dříve tu třeba pobíhaly slepice. Jste uprostřed dvora na statku, kde se hospodařilo. Nebo se o kus dál někomu procházíte ve světnici.
Dnes však stojíte před rozbořenými zdmi uprostřed rozsáhlých pastvin v Novohradských horách nedaleko hranic s Rakouskem. Spolu s členy spolku Krajina Novohradska a archeologem Michalem Burešem jsme se vydali po stopách zaniklých či jen částečně dochovaných vesnic.
S třicítkou lidí vyrážíme z Rychnova nad Malší na Českokrumlovsku směrem do zalesněných kopců. Míříme po starých cestách, které poznáte třeba podle kamenných valů, k první zastávce. Na sluncem zalitých lukách stávala obec Mladoňov (německy Lodus). Bureš výletníkům rozdává vytištěné staré letecké snímky z map z padesátých let, kde vyznačil barevně tehdejší statky.
„Vypadá to tu jako anglický park, ale dřív tu byly pole jednotlivých obcí. To byly všechny pozemky patřící k té dané vesnici,“ vysvětluje archeolog. Jednotlivé záhony, sady či políčka pozorujeme v krajině i dnes. Stačí se pozorně podívat a podle kamenných mezních pásů na pastvinách poznáme, jak a kde se tehdy hospodařilo.
I v Mladoňově najdeme pozůstatky usedlostí. Zajímavostí je, že do této vsi zavedli i elektřinu, najdete tu dodnes zbořený sloup vedení. Po německy mluvících odsunutých obyvatelích se však vysídlené vesnice začaly bourat na konci padesátých let 20. století. Některé vsi v pohraničí tehdejší režim naopak dosídloval. V Mladoňově žilo ještě pár lidí na začátku let šedesátých, potom už zbytky vsi chátraly.
„Podobné vycházky a akce pořádáme zejména proto, abychom šířili osvětu o Novohradsku. O tom, jak bychom se s k této krajině měli chovat a naučit se s ní zase žít. O naše výlety je zájem, to nás těší,“ líbí se ředitelce spolku Haně Bernardové.
My s partou výletníků pokračujeme dál za Michalem Burešem. Směrem do míst, kde stával Drochov (Drochersdorf). I tady, nedaleko Kaplice, nacházíme pozůstatky lidských obydlí a obživy. Uprostřed houštin ještě stojí kříž, který stával na návsi.
„Vzadu můžete vidět už soukromé chalupy, které si majitelé přestavěli z tehdejších drochovských usedlostí,“ ukazuje Bureš zájemcům. „Jinak se vysidlované vsi bouraly i podle toho, jak byly například vidět z Rakouska či se likvidovala ta sídla u větších měst, která byla třeba viditelná od silnic a podobně. Aby prostě rozvaliny a neobydlené domy lidové nedělaly ostudu,“ dodává archeolog.
V Mikolech se připojila pamětnice
My pokračujeme zase dál. A opět nás stará cesta lemovaná navršenými kameny vede k místu, kde do druhé světové války žily a hospodařily desítky lidí. Nyní se tu nejčastěji pase dobytek. Místo, kde stávala obec, poznáte podle rozvalin, ale třeba i podle ovocných stromů. Počasí účastníkům vycházky za pohnutou historií pohraničí dál přeje.
Poutavé a detailní vyprávění má Michal Bureš i pro bývalou osadu Mikoly (Miggolz) či Obec. „Podle dostupných pramenů Mikoly dosídlené nebyly a byly naopak posléze srovnané se zemí,“ ukazuje Bureš na jedné z luk místo, kde obec dříve stávala a porovnává ho zase s vytištěnou mapkou.
V Mikolech se k partě připojuje i Jana Voráčková, která se zde za druhé světové války narodila a nyní přijela zavzpomínat. Její dcera má s sebou i dobovou fotografii rodného statku. Přesně do míst, kde stával, Bureš zájemce zavedl. O kus dál u statku rodiny Pachlerů ještě najdeme studánku, odkud pořád teče pramínek vody.
Z Mikol se vydáváme do obce, která je jmenovala Obec (Obst). I tady můžete pozorovat kamenné rozvaliny bývalých hospodářských stavení či zarostlé cesty. Odtud míříme zpět k Rychnovu nad Malší okolo bývalého mlýna a zase po starých cestách.
Dnešní generace lidí z pohraničí se už na potomky původních obyvatel, na Rakušany a Němce, tolik nedívá skrze prsty.
„Tady všude nebyly lesy, ale mikolské plužiny, kde byla zasazená tu řepa, tu brambory nebo zelí. A touto cestou lidé z Mikol například každou neděli chodili do kostela v Rychnově,“ popisoval Bureš. Ten, byť je povoláním archeolog pracující v Praze, si Novohradské hory oblíbil už v osmdesátých letech, kdy na jih začal jezdit na chalupu. Pátrání po zaniklých obcích a osudech jejich obyvatel je však spíš jeho koníček.
„Dá se říci, že vesnice mám zmapované už všechny. Ještě si dodělávám cesty. A kam se ubírá pohraničí? To je složitá otázka. Řekl bych, že nikam zvláště ne. Sice vidím, že se tu obyvatelstvo vzmáhá. Novohradsko už tedy není ten chudý kraj, jaký byl v devadesátých letech. Ale, že by v souvislosti s tím, jak tu lidé bohatnou, měli vřelejší vztah k té krajině, to bych bohužel neřekl. Co ale naopak pozitivní je, že se dnešní generace lidí z pohraničí už se na potomky původních obyvatel, na Rakušany a Němce, tolik nedívá skrze prsty a vztahy s nimi se neustále zlepšují,“ přidává Michal Bureš.
Na konci cesty po zaniklých obcích hlásily chytré hodinky ušlých sedmnáct kilometrů. Ale díky vyprávění celodenní cesta rychle a příjemně utekla a průvodce si nakonec zasloužil velký potlesk od všech výletníků.
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
