Když paní Marii ze Soběslavi na Táborsku začal růst objem břicha, myslela si, že jde o kýlu. Nepřikládala tomu žádný význam, ale nakonec na nátlak vnoučat šla loni před Vánocemi k lékaři.
„Našla jsem si na internetu, že je v jindřichohradecké nemocnici kýlní centrum, a že tři dny po operaci pouští pacienty domů. Myslela jsem si, že budu na Vánoce doma, ale ze třech dní se staly víc než tři měsíce a domů jsem se dostala až na Velikonoce,“ popsala svůj příběh seniorka.
Vyšetření totiž ukázala, že jde o vzácný nádor takzvaný liposarkom. Pacientku tak čekala akutní složitá operace, při které lékaři odstranili devatenáctikilový nádor spolu s ledvinou, v jejímž tukovém pouzdře vznikl.
Obří nádory jsou výjimečné. Proč dorůstají do těchto rozměrů? |
„Někteří pacienti své problémy bagatelizují. I když podvědomě vědí, že se něco děje, tak si to nechtějí přiznat. To byl i případ paní Marie. Přijali jsme ji za minutu dvanáct. Potíže narůstaly každým dnem, nádor utlačoval orgány dutiny břišní a hrudník a pacientka nemohla koncem roku už prakticky ani sama dýchat,“ přiblížil primář chirurgického oddělení Lukáš Havlůj.
Samotnému zákroku předcházela pečlivá příprava a spolupráce primářů urologického, chirurgického a anesteziologického oddělení nemocnice. Operace trvala čtyři hodiny. Ani poté ale nebylo vyhráno, nádor utlačoval velké cévy v břišní dutině i ostatní orgány a návrat k normálnímu fungování těla byl ještě dlouhý.
Největší motivací k uzdravení byla vnoučata
„Došlo k mnoha závažným pooperačním okolnostem, se kterými jsme se na ARO museli potýkat. Naše pacientka strávila na ARO téměř tři měsíce a polovinu z toho byla v umělém spánku,“ popsal průběh rekonvalescence primář ARO Vít Lorenc.
Šlo o vzácný typ nádoru, takzvaný liposarkom, který vzniká z tukové tkáně a prakticky se může vyskytovat kdekoliv v lidském těle, na končetinách, v dutině břišní nebo v blízkosti ledvin, což byl případ paní Marie.
„Obecně nádory mohou být ještě větší. Jsou popsány případy, kdy nádory vážily i přes sto kilogramů. Takto velký nádor tohoto typu odborná literatura ale nepopisuje, pravděpodobně tak jde v tomto směru o světový rekord,“ upozornil Havlůj.
„Věděla jsem, že výsledek je nejistý a že se možná z nemocnice už nevrátím. Spoléhala jsem ale na lékaře a důvěřovala jim. Všem bych chtěla moc poděkovat, zachránili mi život,“ řekla paní Marie, pro kterou byla největší motivací k uzdravení vnoučata, o které se už třináct let po smrti své dcery sama stará, a také jorkšír Charlie.
Právě motivace a chuť žít je podle primáře Havlůje padesát procent úspěchu: „Pokud není pacient naladěn pozitivně, tak to nemusí dobře dopadnout, i když my všechno uděláme správně. Klíčová je komunikace, kdy s pacientem vše probereme a připravíme ho na to, co ho čeká. Chtěl bych všem, kteří se na léčbě paní Marie podíleli, poděkovat. Není to úspěch jednotlivce, ale celého týmu,“ doplňuje Havlůj.