O biologii se zajímal už na gymnáziu. Dnes zkoumá, jak se hmyz vyrovnává s chladem. A platí za vědeckou špičku ve svém oboru – Tomáš Štětina, vědec z českobudějovického Biologického centra Akademie věd ČR.

Například ve svých posledních pracích uplatnil originální pohled, jak chlad poškozuje DNA, a zavedl tak nový směr, který se pravděpodobně bude překrývat s obecnou biologií a reakcí zvířecích buněk na environmentální stres.

Za svou práci si nedávno odnesl prestižní Prémii Otto Wichterleho 2024 pro vědce do 35 let. „Je to pro mě veliká pocta. Dosud jsem ještě žádné takové velké ocenění nezískal. Doufám, že i do budoucna to podpoří mé další působení zde na entomologickém ústavu,“ těší Tomáše Štětinu.

Součástí prémie je i finanční ohodnocení ve výši tří set tisíc korun. Už víte, na co peníze použijete?
Asi ano, nejspíš si vylepšíme bydlení, protože ty peníze nejsou přímo určené k výzkumu. Je to opravdu odměna pro nás laureáty osobně.

Vysvětlete těm, kteří se ve vašem oboru neorientují, čím se vlastně zabýváte.
Vše je založené na tom, že zkoumáme určitý druh hmyzu. Konkrétně jsou to octomilkovité mouchy. Celkově hmyz a bezobratlí jsou specifičtí tím, že nemají stálou tělní teplotu jako my savci. Díky tomu se v přírodě dostávají i do velmi nízkých teplot, a pokud jsou na to dobře uzpůsobení, dokážou je přežít. Mohou se tedy podchladit, ale třeba i kompletně promrznout či vyschnout. My na těch mouchách sledujeme, jak to dělají a jak přežívají. U těch, které přežít neumí, zjišťujeme proč. Zkoumáme mouchy pomocí mikroskopů, děláme jejich metabolomické rozbory či zkoumáme, jak je to s nimi na genové úrovni.

Co by tedy mělo být výsledkem vaší práce a bádání?
V čase se to proměňuje. Ze začátku jsme se pustili do modelového organismu Drosophila melanogaster, tedy u nás známé mušky vinné. Byl to velice důležitý druh i pro studium lidských genů. Chtěli jsme hlavně docílit toho, že tuto mušku, která pochází z tropických regionů a nikdy v evoluci nepoznala chlad a mráz, zmrazíme tak, aby po delší dobu ve zmrazeném stavu i přežila. Pomohlo by to ušetřit náklady například ve velkých centrech, kde mají uschovaných mnoho genetických mutantů a kmenů této mouchy. Částečně jsme se přiblížili k tomu, kdy přežila dost nízké teploty, ale nikdy jsme ji bohužel úplně nedokázali zmrazit a uchovat například v tekutém dusíku při minus dvě stě stupních Celsia jako jiné druhy.

Zmrazit hmyz už umíte, co jiné živočišné druhy?
Myslíte třeba, jak zmrazit člověka?

To by šlo?
To je zatím opravdu velké sci-fi. Jsme od toho strašně daleko. Lidi a vlastně všichni savci nedokážou zastavit vývoj či ho zpomalit na takovou úroveň, kdy bychom byli schopní přežít takové extrémní podmínky. To jsem teď možná odpověděl spíš na otázku, co není náš cíl. (směje se) Ale neříkám, že jednoho dne náš výzkum i tímto směrem nemůže směřovat.

Co to všechno úplně otočit. Jak se Země neustále otepluje, i do našich pásem se už dostává hmyz, který žije například jen v tropech. Už i u nás v Česku jsou případy horečky dengue či malárie. Tedy nemocí, na které tu nejsme zvyklí a doteď je znali například jen cestovatelé.
To je právě další věc, která s chladovou odolností souvisí. Jak každým rokem teplota planety vzrůstá, tak se sem opravdu dostávají druhy, které k nám takové nemoci zavlečou. A to není otázka jestli, ale spíš kdy to přijde. A do jaké míry nás to postihne. Jak my se naučíme tyto nemoci zvládat a vyrovnávat se s nimi. Určitě tu budou.

Je to velký problém?
Úplně si to nemyslím. Vzhledem k tomu, jak je u nás vyvinuté zdravotnictví, se s těmito nemocemi docela dobře dokážeme popasovat. Nechci to však nějak zpochybňovat, je teď opravdu těžké něco předjímat.

Kam všude jste se po světě díky svému výzkumu, studiu i práci dostal?
Já až zase tolik zemí neprocestoval. Většinou jsem zůstával tady v kanceláři. Tady na svém místě sedím už od roku 2011. Byl jsem na stážích, protože moje hlavní působiště jsou spíše laboratoře. Mouchy tedy venku neodchytávám, vlastně veškeré druhy, které zde chováme, pocházejí z jiných laboratoří po světě. Já jsem tedy osmdesát procent času u počítače a zbytek trávím s laboratorní pipetou.

A máte čas i na nějaké koníčky? Jak vědec odpočívá?
S rodinou. Dříve jsem míval i koníčky, ale teď mi díky rodině a práci na to už moc času nezbývá. Ale myslím si, že se to v dohledné době velice rychle zase zlepší.