Dlouholetá tradice krajky ve městě na Strakonicku spadá podle místních pověstí až 450 let zpátky. Organizace se stará o to, aby přetrvala i další roky.
„Rozmach začal v první polovině osmnáctého století, kdy si majitelka zdejšího panství oblíbila místní krajky, a tím je takzvaně vynesla do světa. Dávala zdejším ženám zakázky, a ty pak místo toho, aby pracovaly na poli, seděly doma a paličkovaly. A bylo toho tolik, že často se do toho zapojily celé rodiny,“ tvrdí ředitelka Srbová. Později tady vznikla i krajkářská škola.
Na to navázala v roce 2000 společnost Sedlická krajka. „Máme tady obchůdek, kam mohou místní krajkářky dodávat do komise své věci, a to je pro ně motivace se neustále zlepšovat,“ doplňuje.
„Pořádáme výstavy, krajkářské slavnosti, a to vždy za podpory města Sedlice, což vnímáme jako oslavu tohoto řemesla. Snažíme se to neustále ukazovat, aby to nezaniklo,“ zdůrazňuje.
V současnosti se v Sedlici aktivně krajkářství věnuje asi třicítka zkušených žen nejrůznějšího věku, které právě například na slavnostech prezentují své řemeslo.
Devadesát procent výrobků zdejších žen následně tvoří bytové doplňky a ozdoby, většinou jsou to zarámované obrázky. „Na objednávky vyrábíme ubrusy nebo prostírky. Je to náročná práce také v tom, že se ji dlouho učíte. Jsou to roky. Není to jen jeden postup, je tu více různých technik,“ upozorňuje.
Sedlická krajka zastupovala Jihočeský kraj na Dni lidových krojů v Poslanecké sněmovně. Sedlice vlastní kroj nemá, ale jiní si tam ozdoby od místních řemeslníků nechali dělat, což je k vidění i v samotném obchodě. „Každý region byl v parlamentu zastoupený svým tradičním produktem, nějakou tradicí, která je zde zachovaná. Například Karlovarsko se proslavilo oplatkami. A my jsme zde byli s paličkovanou krajkou,“ vypráví.
Organizace si hýčká také své historické sbírky krajek. Některé jsou z dob založení školy, tedy okolo roku 1900. „A stále drží,“ připomíná ředitelka. „Letos prvně je v létě představíme veřejnosti v Prácheňském muzeu v Písku. Nikdy nebyly na žádné výstavě. Jsou to věci, které jsou citlivé na světlo, na vlhkost,“ vysvětluje, proč tyto kusy nejsou k vidění ani v obchodě.
Kluci nevydrží, byť jsou šikovní
Sedlické krajkářky umí staré vzory díky nových technologiím rekonstruovat a vyrobit tak předlohy neboli podvínky pro své současné práce. „Je to vlastně i náš trend, kdy se na rozdíl od jiných krajkářských míst snažíme zachovat naše původní vzory a postupy. Jsou to motivy, které se používaly před sto padesáti lety a na které se snažíme navázat,“ přidává.
Krajka vzniká na válečku, jemuž se říká herdulka, poduška nebo peřinka. „Dřív byl plněný říčním pískem, dnes pilinami nebo senem. Dále potřebujeme paličky. Já mám zde na ukázku historické ze švestkového dřeva, krásně při práci cinkají. Dnes se dělají z lacinějšího dubu nebo buku. Je tam nit, která se odvíjí, a tím, že paličky přehazujeme, vytváříme vzor,“ popisuje.
Příchozím techniku i principy vždy ráda předvede přímo na místě. „Kdyby se do toho chtěl někdo pustit, základní pomůcky by ho přišly asi na tisíc korun,“ odhaduje. „Ale chce to hlavně spoustu úsilí, času a trpělivosti,“ má jasno.
Organizace pořádá kurzy pro děti i dospělé. Sama Martina Srbová dochází do základní školy. „Mám zkušenost, že osmdesát procent děvčat, které si podchytím v první třídě, vydrží až do konce,“ pochvaluje si. „Myslím si, že je to hlavně tím, že mají podnět právě už v rodině, kde paličkuje maminka, babička nebo teta,“ zmiňuje. V kroužku má okolo dvaceti členek.
„Občas se mi přihlásí i nějaký chlapeček, ale bohužel dlouho nevydrží. I když by sám chtěl a baví ho to, a musím říct, že ti kluci jsou opravdu šikovní, tak stejně skončí. Protože ostatní spolužáci se mu smějou,“ povzdechne si.
„Bohužel je stále cítit tlak dnešní společnosti, která je rozdělená, že holka má dělat ruční práce a kluk hrát fotbal,“ všímá si.
Dříve se však podle ní do výroby zapojovali i chlapci a dospělí muži. „Máme ale v kurzu dospělých jednoho muže, kterého to velmi baví a věnuje se tomu už skoro deset let,“ uzavírá.