Hrkačky se dědí v rodině, my měli jednu od druhé světové války, říká jejich výrobce - regiony.impuls.cz

Hrkačky se dědí v rodině, my měli jednu od druhé světové války, říká jejich výrobce

  9:58,  aktualizováno  9:58
Václav Dejmek z Malenic na Strakonicku přes dvanáct let vyrábí hrkačky. Pracuje na nich celý rok, zvládne jich zhruba 25. Podle hlasu tu vlastní nepozná. Je v důchodu a truhlařina je jeho koníček. Kromě hrkaček dělá násady na sekyry, palice nebo prkénka pod myslivecké trofeje.

Václav Dejmek vyrábí hrkačky v několika velikostech. | foto: Markéta Sedláčková, MF DNES

„U televize se pořád sedět nedá, do lesa s flintou už taky nemůžu, něco dělat musím, abych se nenudil,“ vypráví Václav Dejmek z Malenic na Strakonicku. Přes dvanáct let vyrábí ve své dílně takzvané hrkačky, které k závěru postního období patří. S hrkačkami pak děti nejen z Malenic chodí řehtat na Velikonoce.

Kde se objevil nápad, že budete dělat hrkačky?
Už když jsem byl dítě, tak se něco podobného dělalo. A já si to trochu přizpůsobil podle svého. Začalo to vlastně tak, že dcera chtěla asi před dvanácti lety pro vnuka hrkačku. A když to viděli další, když se to dostalo mezi lidi, tak ji chtěli taky. A od té doby je každoročně dělám na Velikonoce. Asi 25 kousků ročně.

A nejsou všechny stejně velké.
Dělám malé, ty jsou dlouhé asi 30 centimetrů. Další měří 38 a 45 centimetrů. Největší je veliká 75 centimetrů. Pětačtyřiceticentimetrové jsem teď dělal ještě ve dvou verzích, buď s jedním perem, nebo se dvěma.

Dá se říci, že čím větší hrkačka, tím větší randál udělá?
Ano. Ale ještě víc záleží na tom, jak je udělaná. Záleží na hustotě dřeva i na milimetru u pera. Pak má úplně jiný hlas. To je třeba poladit. Takže já to také kolikrát předělávám, protože to jde ztuha a nefunguje to tak, jak má.

Kdy začínáte s přípravou na Velikonoce?
Už od Velikonoc. Já si totiž vždy něco předpřipravím. Nadělám si kolečka, osičky, to jsou drobné věci a musím na to mít náladu. Tohle je práce na léto. Rád s tím sedím venku, na sluníčku. Montuji to ale až po Vánocích, a to kvůli tomu, že na ně potřebuju někde mít místo.

Jaký je o ně zájem?
Je to různé. Dlouho se třeba nehlásí nikdo, pak několik zájemců najednou. Ale prodám je vždycky všechny. Kdyby někdo chtěl navíc třeba deset kousků, to by ještě šlo. To bych ještě zvládl. Ale víc už ne. Nedělám je pro prodej, ale pro radost. Není to však snadné. Většina jde tady do okolí, z toho je ještě polovina známým. Když si lidé přijedou vybrat, tak většinou rodiče s dětmi. Aby si ji vyzkoušely, aby ji takzvaně utáhly. I já jsem pak radši, že si odvezou takovou, která jim jde do ruky. A taky má člověk možnost si s někým popovídat.

Jaké dřevo používáte?
Boky jsou smrkové, jinak buk, dub a jasan. Kdyby to bylo z měkkého dřeva, tak je to hned pryč. A kdybych dělal i boky z těžkého dřeva, bude to zase celé těžké. Dřevo mám většinou z vlastního lesa. Jen někdy mi někdo něco přiveze.

Když jsem viděla vaši vybavenou dílnu, dělal jste někdy truhlařinu jako řemeslo?
Ne, je to jenom koníček. Já jsem byl zedník, ale měl jsem souseda, a když jsem něco potřeboval od dřeva, tak jsem šel za ním a on to udělal. Když už byl starý, tak mi řekl, pojď, já ti budu říkat jak a ty si to uděláš sám. A tak mi k tomu dal tu chuť z dřeva něco dělat, protože jinak mne to nikdy netáhlo. Později zemřel, tak jsem si postupně nakoupil mašiny, vybavil si dílnu a začalo se mi to líbit. Teď v důchodu si do dílny zalezu a mám klid.

Chodí u vás ve vsi děti řehtat?
Ano. Začínají ve čtvrtek. Já jako malý kluk taky chodil, ale nevím už přesně, jaká jsou pravidla. Pocházím z jiné vsi a tam jsme to měli trochu jinak, že chodili kluci i holky. Tady chodí jenom kluci.

Když přijdou k vám, sledujete, jestli mají hrkačku od vás?
Koukám, kdo ji má ode mne. Mám z toho dobrý pocit. Na dálku je to slyšet, když jde třeba skupinka deseti dětí a hrká. Ale tu svoji podle hlasu nepoznám. Je to všechno na stejný princip. Hrkačka docela hodně vydrží, a tak se dědí z táty na syna. Většinou se to drží v rodině. I my jsme jednu takovou v rodině měli, ještě od druhé světové války, a ta chodila po vsi pořád. Už jsem byl velký, ale hrkačka fungovala dál. Až časem se rozsypala a snědl ji červotoč. Ale ta byla dlouhá.

Z postav v černém mrazilo. Hrkači prošli městem | (0:54) | video: iDNES.cz

V Budějovicích chodí na Velikonoce hrkat s trakařem. Nezkoušel jste ho taky vyrobit?
Ano, mám tam taky jeden. Ten jsem dělal vnukovi. Tedy dělal jsem dva. Ten první byl pokusný a dal víc práce, než to člověk vymyslí, aby to šlo dohromady. Měříte, zkoušíte, předěláváte. Ten druhý už pak jde snadněji. Hodně obtížné na tom bylo vymyslet zejména to kolečko.

Proč jenom jeden? Myslíte, že by nebyly žádané?
Byly by. Ale nebudu to dělat, je to velice pracné. Hlavně jsem narazil na problém právě s tím kolečkem, a to, jak vyřešit gumu. Jak bývaly dřív kočáry „osmipéráky“, tak jsem sehnal něco odtud. Ale tohle se už shání dneska opravdu těžko. Třeba u starých kočárů Liberta, tak ty jsou zase příliš úzké. Tak nevím. Ani do toho nemám chuť.

Co kromě hrkaček v dílně ještě vyrábíte?
Dělám násady na sekyry, palice, kalače a podobně. Občas někdo přijde, že by něco potřeboval. Vyřezávám prkénka pod trofeje, rámečky s mysliveckou tematikou na obrazy nebo diplomy. Doma je také nějaká práce, něco opravit. Pořád je něco.