Na druhou světovou válku vzpomínali senioři z Brna - regiony.impuls.cz

Udušená dívka, granát v kuchyni i poprava kvůli měřáku. Senioři vzpomínali na válku

  12:12
Ničivé bombardování, bleskové náhody rozhodující o životě a smrti. Pohnuté okamžiky z doby osvobozování Brna a okolí známe díky vzpomínkám obyvatel domova důchodců. Dokumentarista Jakub Fišer zachytil mezi léty 2016 až 2024 vzpomínky pamětníků na 20. až 60. léta 20. století v domově pro seniory na Mikuláškově náměstí v brněnském Starém Lískovci.

Okamžiky osvobození Brna zachycuje snímek, kde jsou obyvatelé domu Trávníky 34b s poručíkem Rudé armády Fjodorem Solozobovem 26. dubna 1945. | foto: kniha Mám to před očima, jako by to bylo dnes

„Natočili jsme desítky dokumentárních záznamů, které jsem editoval do přibližně patnáctiminutových krátkých filmů, a asi před třemi lety přišel nápad vydat příběhy knižně,“ přibližuje Fišer. Nejzajímavější z nich vyšly přednedávnem v nakladatelství Větrné mlýny pod názvem Mám to před očima, jako by to bylo dnes.

Staříčci, mnozí ročník 1924, takže se na ně vztahovalo nařízení o totálním nasazení českých občanů, tedy k nucené práci pro Němce, líčili zejména události z válečných let.

80 let od konce války

„Když první respondenti za krátký čas zemřeli, uvědomil jsem si ještě víc, na čem a s kým pracuji. Zásadním poznáním při práci pro mě bylo zjištění, že v tomto věku už člověk nemá potřebu téměř nic předstírat a velice dobře si uvědomuje, že nejlepší je vypovědět co nejvíce, kam mu paměť sahá. Co lepšího by už mohl udělat?“ ptá se dokumentarista, který ocenil zejména příběhy, jež se „vymkly zaužívaným šablonám“.

Jednu z nejdrásavějších vzpomínek vylíčil Jan Škorpík narozený v roce 1938. Za války se o něho s bratrem a sestřičkou Růženkou musela starat jen maminka, která coby ze Slovenska odsunutá žena dostala přidělené ubytování v kolonii Kostivárna, dnešních Černovičkách u Slatiny. „Bydleli jsme v podnájmu v malém domku z vepřovic,“ vyprávěl Škorpík a vzpomínal, jak spojenci Brno v roce 1944 poprvé masivně bombardovali.

Tehdy si hrál se synem obchodníka na dvoře, když uviděli, jak se několik letounů nad Brnem otáčí a letí bombardovat blízké letiště. Kluci skočili v obchodě do sklepa pod poklop, když vtom pro Jana přiběhl jeho bratr, aby se šli schovat do jediného blízkého krytu v jeskyni ve Stránské skále. Vedla k ní silnice s vilkami, v nichž bydlely hlavně manželky německých pilotů. Kluci mezi padajícími bombami doběhli až k jeskyni, u které stál strážný „werkschutzák“ (z německého Werkschutz – nacistická závodní stráž – pozn. red.) se samopalem, jenž je zprvu bez protestů vpustil dovnitř.

Chlapců se zastaly německé paničky

Tam už se ukrývaly manželky pilotů se svými dětmi. Jenže když strážný uslyšel, že se kluci mezi sebou baví česky, začal řvát: „Fen, fy český sfině! Fen pod ty bomby! Ta fálka kfůli fám! “ Ale Němky se do něho okamžitě pustily, jak může říkat takové blbosti, že tohle jsou ještě děti – a postrčily oba chlapce až za sebe a svoje děti, aby na ně strážný nemohl. A ten se paniček bál, protože šlo hlavně o ženy německých důstojníků.

Po náletu hoši zjistili, že jejich dům v kolonii smetla tlaková vlna, a začali hledat sestru Růženku, která si toho dne hrála s kamarádkou Miladou, u které se děvčata při náletu schovala. Jan ji ale našel na betonové zídce u jejich bývalého domku, kde ležela, jako by spala. „Brácho, vzbuď ji, vždyť ona se nachladí,“ pobízel bratra. Jenže muž, který kolonii obcházel s fonendoskopem, holčičku prohlédl a pronesl: „Chlapci, tu už nikdo neprobudí.“

Mladičká partyzánka podlehla opilci Pepkovi, zabíjel nacisty i nevinné

Od Milady, která nálet přežila, se bratři až léta po válce dozvěděli, jak Růženka zemřela, když se s Miladou a jedním starým Němcem schovávala v kuchyni pod stolem. „Ten Němec trpěl záduchou, hodně kouřil a byl dýchavičný. Myslím, že když se zvedl všechen prach, asi dostal strach, že se všichni udusí. A Růženě, která byla taková tichá a poddajná a moc se nebránila, že jí snad dlaní zacpal pusu. Zkrátka ji nejspíš udusil,“ líčil Škorpík, jak měla jeho sestra navíc skoro celý krk ucpaný hlínou.

„Jestli jí to tam nacpal on, nevíme. Růženka byla taková skromná holka, tak si to asi nechala líbit. Na podezdívku ji pak někdo vynesl,“ dovyprávěl smutnou událost její bratr, který o pár let později přišel o další sestru narozenou těsně po válce. Tu přejel v Brně traktor s vlečkou.

Spánek u okna směrem k frontě

Dalším, kdo musel s rodinou na začátku války coby Čech okamžitě opustit Slovensko, byl Bohuslav Ličeník narozený v roce 1927. Jeho otce za války věznili jako vůči Říši nepřátelskou osobu a jeho syn pamatuje, jak jim jeden esesák přes sestru známého sokola řekl, kde je tatínek zavřený.

Onoho sokola pak Němci ovšem popravili, zatímco Ličeníkův tatínek přežil, stejně jako strýc, jemuž se při přesunu z koncentráku v Buchenwaldu podařilo otevřít zadrátovaný vagon, vyskočit z něho a do konce války se pak skrývat v jihočeských lesích. Šestnáct dalších uprchlíků z onoho vlaku však esesáci zastřelili.

Jeskyně nacisté zalili betonem, továrny a kryty v nich skryli před nálety

Rodina na konci války bydlela v Antonínské ulici, a jak se fronta blížila, bombardovalo se skoro každou noc. „Nad Brnem létal ruský dvouplošník, celý se třepal, shodil raketu na padáku, pomalu klesala, osvítila celou oblast a za chvíli jsme uslyšeli ránu,“ vyprávěl Ličeník o bombách, které sice nic moc nepoškodily, ale zabít dovedly.

„Z kuchyně na Antonínské jsem se díval, jak spolu letadla bojují. Dnes žasnu nad svou hloupostí, že jsem spával u okna směřujícího k frontě – a že mi to rodiče dovolili,“ vzpomínal muž, jak při přechodu fronty byla v Brně přerušena elektřina, takže nejezdily tramvaje, nesvítilo se, netiskly se noviny a nebyly zprávy z rádia.

Teprve 25. dubna se tehdy osmnáctiletý chlapec dozvěděl, že boje se už odehrávají u hlavního nádraží. Tato informace mu zachránila život, protože zatímco si o tom s rodiči v přízemí povídal, do kuchyně v patře vletěl o půl desáté v noci granát. „Granát se přitom zastavil o překlad okna. Kdyby vletěl do kuchyně přímo, ani si nedovedu představit, co by se stalo. Asi by se propadl strop,“ pokračoval ve vyprávění pamětník.

Zajaté Němce ruský důstojník zastřelil

Další den už i u nich byla fronta. „Vylezli jsme z domu, stáli ve vratech a vedle nás tank, který střílel po Antonínské směrem nahoru. Vedle tanku šla hlídka tří čtyř vojáků, kteří sledovali, zda někdo nestřílí z oken. Když bylo nějaké okno otevřené, spustili do něj palbu ze samopalů. Za nimi se pak vyhrnuly další a další tanky. Z jednoho domu nahoře vylezli čtyři němečtí vojáci a vzdávali se. Ruský důstojník je zastřelil. Šli jsme se podívat, jak jejich těla leží na ulici. Byli to mladí kluci, poddůstojníci, nanejvýš osmnáct let,“ popsal.

Onoho 26. dubna 1945 Sověti a Rumuni Brno úředně osvobodili, což se oslavilo 120 ranami z děl. Pak se rudoarmějci minimálně čtrnáct dnů ještě zdrželi v Brně.

Milana Skrčeného, ročník 1925, Němci povolali do takzvaného luftschutzu (nacistická letecká stráž – pozn. red.). Jeho úkolem bylo po náletech obcházet Brno a hledat zasypané lidi. Ze sídla Retungsstelle neboli záchranného stanoviště ve sklepě za dnešním Národním divadlem vyráželi hoši z luftschutzu do nejzasaženějších ulic Bratislavská, Cejl, náměstí 28. října a dalších. V listopadu 1944 utrpěly nejhorší zásahy dělnické domky v Židenicích.

Brněnské podzemí ukrývá tajnou nacistickou továrnu, její velikost je neznámá

V noci se k hochům do sklepa chodívaly ohřát prostitutky z Koliště a vyprávěly jim svoje příběhy. Jen vyprávěly, byly pro mladé kluky moc drahé, braly 25 korun, a to bylo tenkrát moc.

V pozdějším Zetoru, tehdy továrně Hermann Göring Werke, jeden ze Skrčeného kolegů, spolužák Ryšánek, objevil po bombardování v sutinách měřák na plech a strčil si jej do kapsy.

„Když jsme odcházeli, u východu podnikal namátkové prohlídky werkschutz. Shodou okolností ji udělali právě u něj a v kapse mu ho našli. Byl zatčen, obviněn z drancování a popraven. Kruté tresty se považovaly za nutné, aby se po náletech všechno nerozkradlo,“ podotkl Skrčený a přidal i vzpomínku na konec války, kdy se s rodinou schovávali v jedné z chat u Soběšic, které však byly nakonec z velké části zničeny.

Úprk od tanku

Také chatu Skrčených zasáhl sovětský granát, který ji zbořil. Nikdo naštěstí nebyl právě uvnitř. Rodina se pak ukrývala v lese a mladého Skrčeného napadlo, že půjde obhlédnout situaci. Na poli stál německý tank, ke kterému se šel podívat. Načež se ozvalo: „Halt! Hände hoch! “ (Stůj! Ruce vzhůru!) Velitel jej pak nechal hlídat dvěma vojáky, kterým poručil, ať hocha zastřelí, pokud by si pro něj někdo přišel.

„Ti dva byli frontoví vojáci, takoví chudáci, jeden měl na čele krvavý obvaz. Pořád se mě jen ptali ‚Kde je Ivan, kde je Ivan?‘“ líčil pamětník, že byli také rozumní a poradili mu, ať uteče, až velitel zmizí v tanku. „Za chvíli zalezl a já utíkal, že by mě ani Zátopek nedohonil,“ vyprávěl o své záchraně Skrčený.

K oněm dnům se vracela ve vzpomínkách také Taťána Šídová, ročník 1926, kterou udavačka v domě neustále pobízela, ať se baví s německými důstojníky. Naštěstí mělo tehdy mladé, pěkné děvče štěstí na solidní Němce, kteří pochopili, že o ně nemá zájem.

Po konci války pak viděla, jak jeden Čech uhodil holí do hlavy zajatého Němce. „Nestydíte se? Náš národ je přece jiný, to nejsou vaši zajatci,“ ohradila se mladičká Taťána, do které se násilník hned pustil, že je asi nějaká Němčourka, takže jej okolostojící museli uzemnit, že nemá pravdu.

Také měla štěstí, že nenasedla k osvoboditelům do tanku, i když ji zvali. Ze svého okolí znala případy děvčat, která Sověti znásilnili a dokonce se jim pak i narodilo dítě.