Přestože vyrůstala v umělecké rodině, její zájmy byly různorodější. „Když jsem se rozhodovala, kam jít na školu, přemýšlela jsem nad žurnalistikou, uměním, ale i lesnictvím. Hodně mě ovlivnil můj tehdejší přítel, který dělal keramiku a řekl mi, že umím dobře vnímat okolí,“ ohlíží se Kachlíková, proč se rozhodla pro malbu.
Nebyla to však jen pubertální láska, která určila její budoucí směřování. „Můj dědeček i pradědeček se věnovali kresbě. V našem regionu má každá rodina doma alespoň jeden obrázek od některého z nich,“ připomíná vyškovská rodačka předky, k nimž patří dědeček Josef Kachlík.
Nyní už dlouho žije na finském venkově, což se odráží v její tvorbě. „Nejsem typ umělce, který by měl jedno téma. Tvořím vždy to, co žiju. Teď je to hlavně krajina, příroda a s ní spojené rozjímání a hloubka, kterými mě inspiruje naše malá vesnice Ratula,“ popisuje Kachlíková.
Lidé potřebují smích, říká brněnská ilustrátorka. Mile žertuje i o covidu |
Silně ji však oslovilo také Slovensko. „Tam se mi tvořilo velmi dobře. Měla jsem zázemí na umělecké rezidenci v Banské Štiavnici. I když je to malé město, má bohatý kulturní život,“ vyzdvihuje. Její zdejší výstava Happiness Is not There. It's In You! (Štěstí není tam. Je v tobě! ) byla inspirována vztahem člověka a dravců.
Kromě bezprostředního okolí a každodenní reality čerpá podněty rovněž z okamžiků nepochopení. „Nejvíce mě inspiruje to, čemu nerozumím. Něco, co je jiné než já,“ přibližuje šestatřicetiletá umělkyně.
Práce na kozí farmě i kopání kanálů
Ne vždy však byla obklopena hlubokými lesy a tichou přírodou. „Při studiích jsem žila v Brně na Cejlu, to pro mě bylo mimořádně inspirativní prostředí. Lehkost bytí místních mě fascinovala. Celé dny jsem trávila malováním jejich pomalého života, který byl opravdu ve stylu ‚la dolce vita‘ (sladký život). Líbila se mi ta bezstarostnost a žití v přítomnosti,“ vysvětluje Kachlíková, kde čerpala motivy pro jednu ze svých prvních sérií – Gipsy Kings.
Právě díky studiím se dostala na výměnný pobyt do Estonska, kde ji vybrali jako jednu z účastnic studentské výstavy ve Finsku. „Původně jsem chtěla jet na stáž do Londýna, ale skončila jsem v Estonsku. Byl to osud, protože nebýt toho, nepoznala bych na výstavě v Helsinkách svého současného partnera,“ líčí zápletky osudu.
Začátky v zahraničí ovšem nebyly vůbec jednoduché. „Nevěděla jsem, jak mám jako umělec ve světě fungovat. První dva roky ve Finsku jsem pracovala na kozí farmě jako dojička nebo jsem kopala kanály na stavbě,“ vzpomíná malířka.
Zlomovým bodem bylo studium finštiny. „Řekla jsem si, že když se zvládnu naučit finsky, zvládnu všechno,“ směje se. Jazyk jí pomohl pochopit finskou kulturu a mentalitu, díky čemuž se v severské zemi necítila tak ztracená.
Tmavost neznamená smutek
Ačkoliv začátky její umělecké kariéry byly krušné, brzy bude vystavovat v Pekingu nebo Tokiu. A v uplynulých dnech byla její díla k vidění i v Art Gallery Brno v ulici Veveří, kde měla výstavu Time is a Mirror (Čas je zrcadlo).
„Brněnská výstava byla jednou z prvních, kde se nevyjadřuji jen malbou,“ upozorňuje Kachlíková na instalace ZaZen. „Inspirací pro tento způsob vyjádření mi byla meditace v chrámu v Itošimě. Byl to pro mě tak silný zážitek, že jsem ho musela umělecky zpracovat,“ odhaluje.
Každé publikum je podle ni jiné a odnáší si z výstav odlišné zážitky. „Nejvíce přijatá jsem se cítila v Číně a Japonsku. Japonci nesdílí emoce na potkání, ale o to víc je dávají do umění. To se mi na jejich stylu hrozně líbí a myslím, že oni to oceňují na mně. V Číně si z mých děl vybírají hlavně ta elegantnější a tmavší. To třeba Češi rádi nemají, ti spíše ocení veselejší a barevnější malby,“ srovnává Kachlíková s poznámkou, že tmavost jejích maleb neznamená smutek, ale spíše spiritualitu a eleganci.
Měla jsem jiné nápady než mužští kolegové, vzpomíná autorka „okatých“ kreseb |
Rozdíly v různých zemích jsou patrné i ve formulaci odborných kritik. „V Česku je kritika někdy dost osobní a hodně se vymezuje proti umělci a jeho dílu. V Asii, když už na vaši výstavu kritik přijde, stojí mu za to na ní trávit čas, tudíž se mu líbí a napíše o ní třeba čtyřstránkový text,“ líčí umělkyně.
Kromě Japonska a Číny se skrze svou práci dostala i do Kambodže. „Pobyt v ní byl pro mě zcela zásadní. Věnovala jsem se plenérové malbě, která je velmi rychlá. Každá malba tuší na papír vznikala přibližně patnáct minut,,“ sděluje Kachlíková. Tato výprava také výrazně ovlivnila sérii Solitude (Osamělost), jež byla součástí výstavy v Brně.
„Patřím ještě do Česka?“
Po Česku se vyškovské rodačce stýská. „Ve Finsku mi chybí pocit komunity. Například Japonci říkají, že se cítí hrozně osamělí, což nechápu, protože se u nich každý víkend pořádají nějaké festivaly. V Česku je komunitní život taky velice bujarý. Finové rovněž mají své zvyky a tradice, ale pořád jsou to spíš introverti. Můj finský svět je tak spíš o hloubce a zamyšlení,“ popisuje Kachlíková.
Umělkyně tvoří i s pomocí 3D tiskárny, impulsem byl synův dárek k vánocům |
Jednou by se proto do domoviny ráda vrátila. „Moc by se mi líbilo někde v Beskydech, kde bych se mohla celé dny toulat po lesích a načerpávat inspiraci z přírody. Miluju českou krajinu. Nevím ale, jestli do Česka ještě patřím,“ přemítá.
V dnešním světě nestačí k úspěchu umění jako takové, důležitá je také jeho propagace. „Ještě před covidem jsem nezvládala ani základní práci na počítači, ale s příchodem pandemie jsem se musela adaptovat. Teď mám vlastní web a profily na sociálních sítích. Ale kdyby sociální sítě zítra zmizely, tak se mi uleví a budu se zase naplno věnovat pouze malbě,“ vypráví Kachlíková. „Umění pro mě znamená jít na dřeň a dělám ho, ať mám peníze, nebo nemám. Je to celý můj život a bez umění bych neměla smysl bytí,“ svěřuje se.
Jejím cílem je zanechat po sobě něco, co bude přesahovat hranice času. „Chci vytvořit komplexní dílo, které bude vypovídat o našem světě, reflektovat naši dobu a bude mít přesah do budoucnosti,“ oznamuje.
