Na zdejším jevišti vytváří obecně vlastní choreografie, často věnované osobnostem jako Beethoven, Andy Warhol, Michelangelo... Nejinak je tomu i u té nejnovější inspirované módní návrhářkou Coco Chanel. „Mám rád příběhy osobností, které podle mého změnily chod dějin,“ vysvětluje tvůrce a dodává, že už kvůli genderové vyváženosti hledal příběh slavné ženy.
Proč právě Coco Chanel?
Napadlo mě nejprve, že bych mohl udělat balet o Amelii Mary Earhartové, která jako první žena přeletěla sólově Atlantický oceán. Ale nakonec mě až banálně napadlo – Coco Chanel, světová značka, za kterou je žena. Pak jsem se v tom asi před rokem a půl začal hrabat, moje skvělá žena Klaudie mi o ní nakoupila knížky, viděl jsem filmy s Audrey Tautou, Barborou Bobuľovou…
Teď si firma Chanel ještě natočila krásný reklamní klip s Penélope Cruzovou a Bradem Pittem…
Už vloni napadlo to stejné jako mě Annabelle Lopezovou Ochoa, která svou choreografii pro hongkongský balet nazvala Coco Chanel: Život módní ikony. Ale já jsem vůbec netušil, že existuje. Moje choreografie je samozřejmě naprosto jiná, nemá s jejím baletem nic společného. Pro mne jsou v příběhu Coco navíc úžasné paralely s tím, co se děje dnes.
Například?
Třeba že Coco byla nesmírně bohatá, úspěšná – a přitom strašně sama. Měla všechno, zlato a miliardy, ale vlastně nevím, jestli opravdu všechno měla. A navíc si musela nejprve projít svým krušným dětstvím. V jejím životě jsou také temná období spojená s nacismem za druhé světové války… Nepůjde o její kompletní životopis, vybral jsem určité úryvky, ovšem právě i s onou černou válečnou etapou, které se pak Coco snažila zbavit. Jenže to nejde. Přiznám se, že na zařazení tohoto jejího období do inscenace má velkou zásluhu můj tým, především scénograf Marek Hollý a kostýmní designérka Ľudmila Várossová, kteří naléhali: „Mário, to tam dát musíš – i to, že jí to pak vlastně všechno prošlo.“
Chanel je také plná kontroverzí, jenomže kdo jsem já, abych ji soudil.
Ano, to je opravdu jasná paralela s dneškem.
Coco pak odešla z Francie do Švýcarska. Ale hlavně měla páky, aby se jí vše prominulo. Tak jako i dnes velkým osobnostem procházejí věci, jaké by jim, podle mého, projít neměly. Jde však především o příběh ženy, která má všechno a skončí sama. A na tom jsem mohl stavět.
Jaký jste pro to zvolil klíč?
Princip módní přehlídky, její přípravy a různých flashbacků do minulosti, v nichž se objevují tři pro ni důležití muži. Vše vrcholí tím, co Coco změnila nejen ve světě módy. Víte, mylně jsem se domníval, že přece vím, kdo je Coco Chanel. Ale kdepak. Teprve když jsem prošel všechny podklady a videa, z nichž je jasné, jakou nádheru přinesla světu – ty látky, střihy, všechno na tak úžasné úrovni, bylo mi teprve jasné: ano, musím ztvárnit její příběh.
Nejspíš si to užila i vaše kostýmní návrhářka.
No jistě! Ľudmila Várossová je jedna z nejlepších slovenských návrhářek, má za sebou opravdu hromadu práce – a teď se může inspirovat takovou nádhernou a přitom jednoduchou estetikou s čistými liniemi! Bude tam toho víc, co Coco změnila, třeba její pyžama, bolerka, malé černé večerní šaty…
Coco Chanel
Asi jde o inspirativní, možná geniální osobnost – i se vším nedobrým, co výjimečnost přináší.
Nevím, ale stačí si asi připomenout jiného slavného návrháře – Huga Bosse, který díky členství v NSDAP navrhoval uniformy mládeže z Hitlerjugend a příslušníků jednotek SS. Nádherné uniformy, jistě, jenomže co reprezentují, je jiná věc. Chanel je také plná kontroverzí, jenomže kdo jsem já, abych ji soudil. Podle mého ji zformovalo její těžké dětství. Měla až neuvěřitelnou schopnost všechno přežít. Kdyby měla pohodové dětství ve funkční rodině, cestu posypanou květinami, možná by žádná světová Coco nevznikla. Vždyť třeba i Beethoven nebo Michelangelo, kteří také brzy ztratili matku, měli velmi krušné dětství.
To mě přivádí k tomu vašemu. Sice jste naštěstí o rodiče nepřišel, ale jako devítiletého hošíka z odlehlého Partyzánského vás přijali ke studiu baletu na bratislavské konzervatoři, kde jste od té doby bydlel sám na internátu…
Vlastně mě na ten baletní konkurz přihlásila má teta a já jsem to bral tak, že s ní a mou maminkou jedeme do Bratislavy na výlet za prastrýčkem, který tam žil. Nikdo, myslím, nečekal, že by mě vzali. Jenže vzali. Byl jsem asi nejmenší a nejoplácanější chlapeček ve třídě, tři roky jsem tam figuroval jako naprosto nebaletní typ, o kterém jedna z profesorek napsala rodičům, že jsem sice pracovitý a vytrvalý, ale že by ze mě mohl být spíše dobrý strojník, zámečník, řezník…
Jak je možné, že jste přesto u baletu vydržel?
Já vám nevím. Rozhodně nemůžu tvrdit, že bych si myslel něco o svém předurčení. Ale cosi mě na tom muselo bavit. Zlomilo se to v pubertálním věku, kdy už jsem opravdu tančit chtěl. Předtím mě možná spíš bavilo, že cestuju, bydlím na internátě, mám určitou svobodu, byť v Bratislavě jsem zažil zase jiné restrikce. Od devíti let jsem byl zkrátka pořád na cestách.
Ty vás pak v roce 1992 až zázračným způsobem přivedly k angažmá v Nederlands Dans Theater Jiřího Kyliána v Haagu, a to jako vůbec prvního Středoevropana v tomto špičkovém souboru.
Dodnes tamní sedmileté období považuju za vrchol své kariéry. Já jsem ty Kyliánovy choreografie znal z tisíckrát obehraných videokazet, které jsme si s kolegy navzájem půjčovali. To nebylo jako dnes, kdy máte všechno díky jedinému kliknutí na mobilu. A strašně mě to za ním táhlo, vždyť já jsem ani nedýchal, když jsem viděl jeho práce.
Jak se takový geniální choreograf podle vás pozná?
Když použiju takovou hroznou terminologii, pak u geniálního choreografa je vše kolem „produktu tance“ na stoprocentní úrovni, všechny složky jsou ve shodě a dokonale promyšlené. Geniální choreograf dokonale vnímá a respektuje hudbu, dramaturgii a myšlenku, o níž chce tancem vyprávět. U opravdu geniálních osobností, jako byl právě Jiří Kylián, už nejde jen o choreografii, tedy spojení pozic, vazeb či kroků, ale o filozofii. Jde o zvláštní dar mít všechno do hloubky promyšlené. A on jej má i díky svému vzdělání, je úplná chodící encyklopedie. Když jsme s ním cestovali po světě, zažil jsem mnohokrát, jak popisuje, v jakém stylu je postavený ten který dům v evropské metropoli, kdo namaloval obraz ve které katedrále nebo muzeu. Což se pak projeví také v tom, co nabídne divákovi.
Musí být i skvělý psycholog. Vzpomínal jste před pár lety, jak vám řekl při konkurzu v Haagu, na kterém jste kvůli trémě skoro nemohl tančit, abyste si představil, že tančíte naposledy v životě. A vy jste to pak vystřihl tak, až se Kyliána všichni ptali: „Co jste mu to řekl? To byla nějaká magie!“
Ano, u něho cítíte obrovský respekt a úctu ke každému tanečníkovi. Jeho obří devízou je, co mnohokrát prohlásil: „Miluju svoje tanečníky, bez nich bych nebyl ničím.“ Má nulovou aroganci, nechová se jako hvězda. Jsem rád, že to zažili i naši tanečníci, když s námi byl nedávno celý týden v Brně při přípravě své choreografie. A toto já jsem měl možnost vstřebávat celých sedm let svého holandského angažmá.
Brněnská divadla nabídnou novinku od Rudiše, návrat Bastarda i Addamsovu rodinu |
Musel jste se lecčemu přiučit, i když váš naturel je asi drobátko jiný. Ředitel NdB Martin Glaser o vás v jednom rozhovoru prohlásit: „My mu tady říkáme Tatranská búrka.“
Ano, právě teď jsem jednu předvedl. Nejsem až tak výbušný, ale miluju pravdu a nesnáším lež. A když zjistím, že někdo lže, dokážu být opravdu hnusný. Jsem daleko radši, když mi člověk z očí do očí řekne, že jsem udělal chybu nebo něco špatně. Pochopitelně mám svoje ego a můžu se zatvářit uraženě, ono to není nikomu příjemné. A taky záleží na formě. Ale pravdu mám jako své motto, vždyť je tím nejčistším vůbec. A zase se vracím k panu Kyliánovi, který pokaždé opakoval: „Honesty, honesty, honesty (poctivost, čestnost, upřímnost – pozn. red.).“ A další jeho slavná průpovídka zněla, že by politici měli chodit na taneční lekce, protože by se naučili lépe lhát. Jazyk těla je totiž prozradí. Vidím to i já u mnohých předních politiků jak na slovenské, tak na české scéně. Oni vám něco tvrdí a jejich tělo přitom říká: „Já vám tady lžu v přímém přenosu.“
Zjevně jste nepřišel ani do Brna, aby vás milovali...
Ne, chci jen, aby mě respektovali. Šéf má být vizionář a udělat vše, aby své vize dosáhl, a to nikoliv stylem čtvrté cenové skupiny. I když vím, že pravda je velmi bolestivá – zvláště v našem povolání, které trvá zhruba dvacet let, a to ještě pokud je tanečník zdráv – jenomže je strašně důležitá. Jinak dobrý soubor nevybudujeme. A platí to i pro mě, musím umět říct, že jsem udělal chybu i já sám. To znám taky od Jiřího Kyliána, silné osobnosti, která právě tohle dokázala. Nevymlouval se, že jeho omyl nebo chybu zavinil někdo jiný. Ctil pravdu. A proto asi i ta moje občasná „tatranská búrka“.
Vidím ovšem, že vám se pravdu v Brně daří prosazovat už celých deset let.
Ano, protože mám skvělého generálního ředitele Martina Glasera. Ačkoliv ho dokážu taky pořádně naštvat, po celou dobu platí, co jsme si slíbili hned na začátku. Že mě bude respektovat a zvládat mě, protože vůči sobě budeme za jakýchkoliv okolností přistupovat fér. A to někdy i přesto, že to nechce nebo nepotřebuje slyšet on, ani že to od něho nechci slyšet já. Velmi si ho vážím, protože bez něho bych tady půlku věcí neudělal. To, že dýchá za moje vize, je k nezaplacení.
Na brněnském publiku ale oceňuju nejvíc, že netleská čemukoliv.
Teď ještě trochu té podpory od města kdyby přišlo…
Víte, já jsem si na to zvykl. Jsme zkrátka bratři a sestry, my Slováci a Češi. Úspěch se neodpouští, závist je věčná a tráva u sousedů vždycky zelenější. Navíc dobří lidé se poznají, když je zle. Řídit loď za bouře je těžší, ale prověří námořníky. Mrzí mě sice, že musíme pořád obhajovat, jak jsme dobří, ale nakonec: ze svých zkušeností ze světa i z doby, kdy jsem ve svých sedmadvaceti procházel smrtelným onemocněním, dobře vím, že není dobré ztrácet čas takovými podružnostmi. A jako optimista věřím, že bude zase líp.
Skončeme tedy něčím skutečně pozitivním. Odhaduju správně, že by to mohlo být brněnské baletní publikum?
To ano, za těch deset let jsme prošli obrovským posunem. I číselným. Ze 30 tisíc návštěvníků tanečních představení ročně jsme na 65 tisících za minulou sezonu, navíc chodí všechny generace. A to za obrovské konkurence, kdy si můžete všechno pustit v přímém přenosu ve své malé krabičce nebo si zaletět na představení do kteréhokoliv města na světě. Na brněnském publiku ale oceňuju nejvíc, že netleská čemukoliv. Bylo vždy vyspělé, vychované silnou tradicí spojenou třeba s osobností vynikajícího choreografa Ivo Váni Psoty, a umí dokonale rozlišovat. U čeho zatleskat víc, míň, u čeho se postavit... Nemusí být v tomto oboru dokonale vzdělané, ale umí skvěle vycítit, co je dobré. A mně se velice líbí, že nemáme své diváky automaticky v kapse. Že musíme tvrdě pracovat, abychom si je udrželi.
A to navíc s nutností sladit v souboru nějakých 27 národností...
Možná jich bude i víc, teď k nám dorazí první Číňanka, další bude z Hongkongu, pak z Holandska, Rumunska… Tyto různé osobnosti musím sladit, jako dirigent ladí technicky zdatné sólisty v orchestru. Jak také říkal Jiří Kylián, taneční soubor je jako zahrada, kterou prvních pět let pěstuješ, doplňuješ, přesazuješ, tu něco vyhodíš, něco přidáš a i pak se o ni nepřetržitě staráš, hnojíš, rosíš, kosíš, dbáš na různé počasí, protože i tanečníci mají své nálady a osudy. Pak teprve ti zahrada krásně pokvete. U nás v baletu se navíc různé národnosti inspirují a doplňují. Jako mix dobře sladěných čerstvých ingrediencí. Jako taková pizza Mário.
