„Když jsem viděl, jak památka doslova mizí před očima, hledal jsem způsob, jak pomoct k jejímu zachování pro budoucí generace,“ říká nad opravovanou ruinou Martin Kotásek, předseda spolku Památky Pálavy, který zříceninu třetím rokem dává dohromady.

Na začátku bylo nejdůležitější získat důvěru státních institucí, že to s ruinou myslí vážně. Musel přesvědčit Lesy ČR, jimž patří, k pronájmu. A taky CHKO Pálava, že dodrží striktní předpisy a nenaruší jedinečný ekosystém. V praxi to třeba znamená, že se doprava materiálu i samotné práce podřizují hnízdění chráněných rorýsů, kteří mají v oblibě skuliny ve stěnách hradu.

Dobrovolníci zachraňující ikonu Pálavy letos postaví zcela novou vyhlídku

Než jste začali pomáhat, padaly na Děvičkách kameny a zvažoval se i úplný zákaz vstupu. Je dnes zřícenina bezpečná?
Je pravda, že hrad jsme převzali za minutu dvanáct. Mnoho jeho částí bylo v tak havarijním stavu, že opravdu hrozilo ohrožení na životě turistů, a to zvláště kvůli rozpadajícímu se zdivu a pádu kamenů z vysokých výšek. Nyní mohu říci, že je zřícenina bezpečná. Kritická místa jsou stabilizována, do oken a střílen byly umístěny dřevěné zábrany proti pádu. Záleží tedy pouze na turistech, aby dodržovali vymezené trasy.

Aktuálně sanujete další část dělostřelecké bašty.
To je opravdu unikátní stavba. Byla postavena po roce 1526, kdy vzrostlo nebezpečí vpádu Turků na Moravu. Obsahuje sedm dělostřeleckých komor ve dvou patrech a před nebezpečím ji na čelní straně chránily pět metrů silné stěny. Její „sestru“ najdeme na Kozím hrádku nad Mikulovem, ta byla ovšem za minulého režimu necitlivě stavebně upravena. To architektonický styl bašty na Děvičkách je v původním stavu, toho si musíme vážit, a tak k tomu i přistupovat.

Jak se zrodila myšlenka, že na ní do konce roku vybudujete vyhlídku?
Napadlo nás, že se vlastně jedná o nejvyšší přístupný bod na hradě a proč toho tedy nevyužít a neumožnit návštěvníkům legální výstup až nad korunu zdiva bašty. Inspirovali jsme se zajímavou rekonstrukcí na hradě Helfštýně, kde využili cortenovou ocel, která budí zdání rzi. Vyhlídku usadíme uvnitř bašty a vizuálně tak nenaruší vzhled. Bude rozdělena na dvě patra, tím okopíruje původní trámové stropy, čímž se po několika staletích zpřístupní i první patro s výhledem 360 stupňů. Při příhodných klimatických podmínkách lze odsud pozorovat i rakouské Alpy a táhlý obrys Malých a Bílých Karpat na hranicích se Slovenskem.

Odsýpají práce tempem, jakým jste si předsevzali?
Nikdo z nás neměl zkušenosti s tak velkým projektem, jako je záchrana hradu. Původní představa byla, když to zlehčím, že seženeme dobrovolníky, nanosíme materiál, odtěžíme suť, opravíme, dostavíme a bude. Realita je ale taková, že každý krok konzultujeme a shoda musí být na všech stranách, což je v pořádku. Co se týče stavebních prací, ne každá odborná firma má o tuto práci zájem. Nedivím se, dělníci se každý den musí vysápat do kopce, aby vůbec začali pracovat, navíc musí dopravit ručně vodu, písek, nářadí.

Náročnost oprav asi spočívá také v nutnosti použití technologií a postupů ze 13. a 14. století, odkud známe dnešní podobu hradu.
Zásadní podmínkou od Národního památkového ústavu je dodržet původní autentičnost hradu, potažmo jeho ruiny. Toho jde docílit použitím původních stavebních materiálů a technologií. Doba, kdy se za minulého režimu přistupovalo k památkám řekněme „benevolentně“, je snad dávno za námi. Existuje řada příkladů, kdy se používal bezhlavě beton, co se nehodilo, to se bouralo, popřípadě nesmyslně dostavovalo. Řada památek tak byla nenávratně poškozena nebo zničena. My na Děvičkách neplánujeme nějaké nepodložené dostavby, ale pouze nezbytně nutné úpravy.

Váš spolek tvoří především místní lidé z okolních vesnic. Je těžké shánět dobrovolníky?
Je nás deset stálých členů a několik aktivních dobrovolníků. Všichni máme svoje rodiny a svoje hlavní zaměstnání, motivací je pro nás samozřejmě záchrana této jedinečné památky. Několikrát do roka pořádáme brigády, o kterých informujeme na našich webových stránkách a sítích. Spočívají většinou ve vynášení materiálu pro stavební práce, hlavně kamenů ze suťových polí pod hradem. Tady bych rád vyzvedl každoroční spolupráci s výchovným ústavem dorostenců ve Žďáru nad Sázavou. Dobrovolníků není mnoho, proto jsme museli letos sáhnout i k placeným agenturním zaměstnancům.

Martin Kotásek (vpravo) se zdraví s Janem Grolichem, hejtmanem Jihomoravského kraje, jenž na záchranu Děviček přispívá. (červenec 2024)

Jak se vlastně návštěvníci tváří na to, že na Děvičkách mají platit vstupné?
Turisté byli po celá léta zvyklí, že je zřícenina přístupná zdarma, takže byli ze začátku výběrem vstupného trochu zaskočeni. Drtivá většina s tím ale nemá problém a rádi zaplatí. Pak je tady menší procento, co má výhrady, ale ty se po seznámení s rozsahem oprav a vysvětlení jejich nákladnosti rozplynou. Najde se ale i pár jednotlivců, kteří nás hlásí na Českou obchodní inspekci a finanční správu. Odejdou však s nepořízenou, protože samozřejmě máme vše v pořádku a kontrolu podstupujeme pravidelně každý rok. Pro výběr vstupného jsme se rozhodli před dvěma lety po poradě s jinými spolky, je to hlavní zdroj příjmů. Člověk si nedokáže představit, jak jsou práce na sanacích hradních zřícenin finančně nákladné, zvláště u Děviček, kam se vše pracně dopravuje ručně, takže režijní náklady jsou dosti vysoké.

Jak to, že byly Dívčí hrady tak dlouho opomenuté? Je to tím, že patří Lesům ČR?
Neřekl bych, že by byly opomenuté. Patří k nejnavštěvovanějším místům kraje. Pálavu navštíví kolem 120 tisíc turistů ročně, samozřejmě ne každý zavítá i na Děvičky, ale vysoký počet lidí se na stavu památky za ty roky podepsal, zvláště když na hradě nebyla regulována místa, kam se může a kam ne. Mnoho návštěvníků šplhalo na koruny zdí a fotilo se v okenních výklencích, což vedlo k mnoha úrazům a destrukcím památky, udrolování zdí a jejich částečnému zřícení. Hlavní činností Lesů ČR je starání se o lesy. To, že historicky zdědily několik desítek takových zřícenin, které se nacházejí na jejich pozemcích, je pro ně bohužel docela velká zátěž. Proto jsou rádi za pomoc spolků, dobrovolníků a nadšenců.

Zápůjčku hradu máte na dalších šestnáct let. Jaké Děvičky spatříme v roce 2040?
Pokud vše půjde podle plánu, tak kompletně zasanované a zabezpečené. To znamená všechny stěny opravené, vyspárované a zakonzervované. Ve zrekonstruovaných sklepeních by si mohli návštěvníci prohlédnout expozice o historii hradu a vystavené archeologické nálezy. Hrad by byl zbaven veškerých suťových zásypů, které jsou v současnosti na velkém nádvoří až do výše jednoho patra. A kdo ví, na co narazíme, protože tu nikdy nebyl prováděn archeologický průzkum a již dnes se začínají odhalovat vrchní části stěn místností, o kterých nikdo nevěděl. No a poté si budou lidé moci koupit upomínkové předměty ve zbudovaném důstojném turistickém zázemí, které zde plánujeme postavit včetně toalet. Doufám, že tato vize se nám podaří naplnit i díky nově podepsanému memorandu o spolupráci s Jihomoravským krajem.

Vše se musí tahat od rozcestí pod hradem. Na výrobu elektřiny slouží elektrocentrála, nahoru se nosí pohonné hmoty, voda a veškerý materiál. Voda se na hradě ukládá do nádrže, kterou však už turisté – těžko pochopit proč – třikrát vypustili. Firma tady má čtyři lidi, ale nejspíš o jednoho posílí. „Téměř polovinu vynaložené energie a bohužel i financí spotřebuje doprava,“ líčí Zamazal. Na hradě se používá speciální malta s pojivem na bázi hydraulického vápna, tak aby odpovídala původním použitým materiálům, stavbu samozřejmě v tomto směru dozorují památkáři. Zdivo je z místního a celorepublikově unikátního mušlového vápence. Tato usazenina z prehistorie, ve které jsou opravdu vidět zbytky mušlí, je velmi měkká, pórovitá a bílá a nejde nahradit. Je z ní vytvořena spousta místních staveb včetně minaretu v lednickém parku. Tam se musel mušlový vápenec na rekonstrukci vozit z rakouských lomů, protože ten jediný v Mikulově je už zavřený. Kámen na opravu Děviček sbírají brigádníci v okolí zříceniny z původního popadaného zdiva. Je však pádem roztříštěný, což komplikuje obnovu hradebních zdí, na kterou jsou potřeba větší kameny. Daří se najít i původní pálené cihly, které jsou překvapivě kvalitní i po několika staletích. Zřícenina hradu Děvičky kvůli náporu turistů chátrá. Proto jsou na ní poslední dobou vidět řemeslníci. K opravě hradu Děvičky na Pálavě používají řemeslníci staré technologie, jaké znali lidé v minulosti. A nejsou to jen památkáři, se kterými stavaři všechno konzultují, ale také experti z chráněné krajinné oblasti Pálava. Řeší se třeba výskyt rostlin na zatím neopravených hradbách. „Vypadají hezky romanticky, ale zeleň bohužel přispívá k rozpadu zdiva. Takže ve spolupráci s CHKO vždy místo prací prohlédneme, oni si případně vzácnou flóru přesadí, zbytek vyčistíme a potom opravujeme,“ popisuje Zamazal. Stavaři se musí popasovat také s množstvím turistů. Návštěvnost Děviček je od června do září obrovská, denně na památku i ve všední dny zamíří stovky lidí. Při opravách zdí hlavního paláce prováděných v minulých letech tak museli pracovníci s materiálem kličkovat mezi nimi. V letošní etapě se opravuje dělostřelecká bašta, která je proto uzavřená. Vybuduje se na ní vyhlídka, což je podle Zamazala výborný nápad. I kvůli bezpečnosti turistů, kteří v touze po nejlepších záběrech okolní krajiny často lezou po zdech zříceniny a hrozí jim úraz.