iDNES.cz

Na focení polární záře není třeba nic speciálního, říká autor působivého snímku

  11:50
Mikulov zářící světly, jeho ikonický Svatý kopeček a nad nimi fialovo-zelená noční obloha. Tuto dechberoucí scenérii zachytil v květnu Vlastimil Vojáček, který si nyní za svůj snímek nazvaný Oblouk polární záře nad Mikulovem vysloužil titul česká astrofotografie měsíce. „Byl to mimořádný zážitek,“ svěřuje se fotograf z Břeclavi.

Váš snímek pochází z noci z 10. na 11. května. Šel jste tenkrát takříkajíc na jisto?
Sledoval jsem předpověď aktivity Slunce a věděl jsem, že je velká šance na vznik polární záře. Ale to ještě neznamená, že to vyjde. Za poslední rok se mi několikrát stalo, že jsem vyjel, ale záře nebyla tak výrazná. V tuto noc ale byli všichni překvapení, jak moc silná byla.

Podle čeho jste vybíral místo, odkud polární záři vyfotíte?
Jsem z Břeclavi, takže mám kousek Pálavu, která nabízí jediné kopce v okolí. Proto jsem vyjel tam. Vzhledem k tomu, že polární záře byla tu noc viditelná ve třech hlavních vlnách od soumraku až do svítání, jsem se kolem půlnoci přesunul do Mikulova, kde mě napadla právě tato kompozice se Svatým kopečkem. Měl jsem štěstí, že zrovna začala druhá vlna, která byla nejsilnější.

Panoramatický snímek nazvaný Oblouk polární záře nad Mikulovem pořídil břeclavský fotograf Vlastimil Vojáček v noci z 10. na 11. května 2024 snímačem Canon EOS R6.

Jakou jste použil techniku?
Na polární záři není potřeba nic speciálního, měl jsem stativ, objektiv a bezzrcadlovku. Výsledné panorama je kombinací více snímků, protože úhel záběru byl dost široký.

Pracujete na Astronomickém ústavu Akademie věd, takže k vesmíru máte blízko, že?
To ano, dělám v oddělení meziplanetární hmoty, kde se zabýváme meteory. Když se nějaké malé tělísko srazí se Zemí, zkoumáme jeho fyzikální vlastnosti. Ale fotografování, ať už krajiny nebo vesmíru, je moje hobby. Dá se říct, že se z mého koníčku stala práce.

Jeho snímky Brna obdivují tisíce fanoušků, při bouřce riskoval i život

V poslední době bývá polární záře poměrně často k vidění i z území Česka, což dřív nebylo obvyklé. Čím to je?
Slunce má jedenáctiletý cyklus a právě teď se nacházíme v období jeho zvýšené aktivity, takže pravděpodobnost vzniku silných polárních září je daleko vyšší. Na Slunci pozorujeme erupce, které jsou teď častější a silnější. Navíc dnes máme výhodu, že se v meziplanetárním prostoru nacházejí sondy, které Slunce neustále sledují.

Proti době třeba před třiceti lety máme reálná data, která zaznamenávají vysoce nabité částice mířící k Zemi. V aplikacích tak vidíte, že třeba za dvacet minut doletí silná vlna. I v danou noc jsem díky tomu věděl, že bude chvilku klid, a mohl jsem se přesunout na jinou pozici, kde to zase začalo. Díky tomu je to dnes o dost jednodušší.

Jaké bylo pozorovat tak silnou polární záři naživo?
Musím říct, že už jsem viděl všechny zásadní astronomické jevy jako zatmění Slunce nebo Měsíce, ale polární záře mi pořád unikala. Tuto noc to bylo poprvé, kdy jsem ji viděl na vlastní oči. Předtím jsem ji sice fotil, ale byla vidět pouze na foťáku, nikoliv očima. Že jsem ji teď konečně spatřil, byl ten nejsilnější zážitek, a ta fotka pak už byla jen třešničkou na dortu.

Polární záře v Česku

Jev zvaný polární záře je poměrně nevypočitatelný, zvláště v zeměpisných šířkách, ve kterých se nachází Česko. Severní nebe, pokud tedy není právě polární den, naopak o ni nemívá nouzi.

Zdrojem polární záře je aktivita Slunce, konkrétně reakce molekul a atomů zemské atmosféry s částicemi ze slunečního větru, který přichází po silných slunečních erupcích. Díky magnetickému poli Země se tok nabitých částic usměrňuje k zemským pólům. V Česku bylo možné pozorovat polární záři naposledy letos v květnu. Zemi tehdy zasáhla podle amerického Národního úřadu pro oceán a atmosféru (NOAA) poprvé od roku 2003 geomagnetická bouře nejvyššího pátého stupně. Proto bylo možné sledovat a fotografovat polární záři v mnohem více jižnějších polohách.

Barva polární záře závisí na výšce, respektive na hustotě atmosféry v místech, kde částice v atmosféře reagují. V nejvyšších výškách okolo 200 kilometrů dominuje červená barva ionizovaného kyslíku. Níže až do výšky 100 kilometrů převládá zelená barva téhož plynu, vyzařovaná ovšem na jiné vlnové délce. V nejnižších výškách se začínají uplatňovat emise dusíku, které mohou mít modravý nádech.

Polární záře zachycená na snímku Vlastimila Vojáčka byla ten den podle Astronomického ústavu Akademie věd velmi intenzivní a předpovědi se nemýlily. Většinou to bývá velice náročné odhadnout. Dostatečné množství částic musí doletět do atmosféry, poté záleží na jejím stavu, magnetickém poli Země a například i svitu Měsíce, který dokáže záři přesvítit. Zároveň musí být pozorovatel ve správný čas na správném místě, aby polární záři spatřil. (ČTK)

Autor:
zpět na článek