„Jedna má přítelkyně říká: když děláš něco a pětadevadesát procent lidí dělá opak, tak kdo z vás je normální? My jsme to nebyli,“ poví brněnská rodačka a dlouholetá spolupracovnice MF DNES s úsměvem.

Během pohnutých listopadových dní, které v roce 1989 vyústily ve změnu režimu v tehdejším Československu, se v Brně spolu s disidenty neúnavně stavěla do popředí, její hlas zazníval při demonstracích, její byt sloužil jako jedno z nepsaných center dění.

„Normální to nebylo. Ale bylo to úžasné. To zase jo!“ ohlíží se odvážná žena, na kterou si mocipáni nikdy nepřišli. Protože jsme dlouholetí kolegové, zachováme i v přepisu rozhovoru výjimečně formu tykání.

Netajíš se tím, že sametová revoluce byla nejkrásnějším obdobím tvého života. Platí to pořád?
Samozřejmě! Celá ta podoba událostí byla fascinující a já jsem se pohybovala v centru dění. Za žádnou cenu jsem u toho nechtěla chybět.

Byla jsi v ideálním věku…
Devětadvacet mi bylo.

I plná ideálů?
Jak se to vezme. (usmívá se) Nemůžu mluvit za ostatní, ale u mě nehrály hlavní roli ideály, ale odpor proti té době, proti těm držkám, které seděly na nejvyšších místech, proti lžím, jimiž nás režim zásoboval. Ta doba (před revolucí) byla tak odporná, že jsem cítila, že musím něco dělat, jinak se zblázním.

Oslavy výročí sametové revoluce 206 fotografií

Díky čemu stavíš listopadové události sama pro sebe tak vysoko?
Nejlepší byla podoba té doby, vždyť to bylo jako hollywoodský film! Mohlo se střílet v ulicích, ale nestřílelo, což tehdy zařídil primátor Josef Pernica. Komunista, ale slušný chlap. To on rozhodl, že v pondělí (20. listopadu) pořádkové jednotky proti demonstrantům na náměstí Svobody nezasáhly, rozestoupily se a nechaly nás projít. Měla jsem s sebou, já blázen, čtyřletého syna, a kdyby se na nás vrhlo, co tam na nás bylo připravené… Ale já jsem se tehdy nebála ničeho.

Pamatuje si tvůj syn Jorik z první – improvizované a neozvučené – demonstrace něco?
Obrazy, útržky. Trochu si pamatuje svíčky, které jsme všichni měli. Taky jednu držel.

Byl brněnský listopad 1989 proti dění ve zbytku republiky něčím specifický?
Nepodílely se na něm tolik „provařené“ osobnosti jako v Praze. Ze známějších chartistů v Brně působil Jaroslav Šabata, kterého navíc během prvních dnů hlídali estébáci a nechtěli ho pustit. Specifické bylo také množství zapálených svíček na demonstraci, těch nikdo neměl tolik, což byl nápad disidentky Hanky Holcnerové. Pokyn k jejich přinesení na náměstí zanesla do prvního prohlášení, sepsaného o víkendu po událostech na pražské Národní třídě u mě v bytě v Jaselské ulici. Vizuálně bylo dění v Brně jedinečné.

Brno před 25 lety uniklo masakru jen o chlup, zřejmě díky primátorovi

Jak se první „listopadové“ prohlášení rodilo?
V neděli ráno mi zvonil telefon, v němž tehdejší student Jiří Voráč naléhal, že přijde. Krátce poté už v mém bytě zakládal studentský stávkový výbor. Hanka to ráno napsala prohlášení, nějak jsme ho namnožili, něco jsme opsali rukama a vydali jsme se to s batůžkem roznášet po vysokoškolských kolejích. Měla jsem s sebou i sprej a na zídku na Jaselské – dnes už je zbouraná, ale hodně dlouho tam pak ještě stála – jsem napsala: VRAZI! Nějaká bába na nás z okna volala, že na nás pošle policajty. Hanka jí odpovídala: V Praze mlátili studenty, paní, vy jste neposlouchala Hlas Ameriky? Ale i tak jsme raději utekly.

Dochovala se fotka, jak jednu z demonstrací na náměstí Svobody s papírkem v ruce moderuješ. Víš dodnes, co jsi na papírku měla napsané?
Jména jednotlivých řečníků a odkud jsou.

Jenom to?
Stačilo to. Řekla jsem: Je tu s námi zástupce dělníků ze Zbrojovky pan XY, a to bylo všechno.

Na demonstraci na brněnském náměstí Svobody během sametové revoluce stojí na pódiu Igor Fic (s mikrofonem) a po jeho pravici Jana Soukupová. (22. listopadu 1989)

K davu se mluvilo spatra?
Myslím si, že ano. Mimochodem základem pódia byly historické stoly z dílny architekta Josefa Poláška, přivezené z Muzea města Brna. Jsou nejen velmi slavné, kdysi za nimi v Brně seděl Adolf Hitler a podepisoval pamětní knihu, ale i velmi pevné. Technici je přivezli na náměstí a na ně postavili pódium. Byla to středa (22. listopadu), já jsem šla s Honzou Šabatou – synem disidenta Jaroslava Šabaty – od primátora Pernici, u něhož jsme vyjednali ozvučení náměstí, a do mikrofonu na těch stolech už mluvil takový blázen, pověstná brněnská figurka. Mikrofon jsem mu sebrala a demonstraci jsme dali nějaký řád.

Žili jste tehdy v euforii z toho, že tvoříte dějiny?
Jeli jsme naprosto spontánně. Objevila se před námi příležitost, o kterou disidenti usilovali minimálně od roku 1977, kdy sepsali Chartu. Najednou se to dalo dotáhnout.

Kolem 17. listopadu zůstává dodnes spousta mýtů a konspirací, říká historik

Proč jste právě po událostech na Národní třídě, které rozhodně nebyly prvním střetem Veřejné bezpečnosti s demonstranty, věřili ve zlom?
My jsme tomu na začátku moc nevěřili. Mohlo se stát cokoliv, ty bílé helmy a obušky jsme kolem sebe na náměstí viděli moc dobře. Taky jsme si ale byli vědomi mezinárodní situace. Padala Berlínská zeď a Gorbačov (sovětský generální tajemník) nevypadal, že by chtěl do Německa poslat armádu, lámalo se to všude. My jsme se vlastně rozhoupali až jako poslední. Český národ je takový připos*aný, že? Všichni okolo ale makali, tak jsme si řekli, že teda jó, tak my budeme makat taky.

Zrovna u tebe to ale neplatilo, ve tvém bytě se scházeli disidenti na takzvané šabaty, tedy diskuse s Jaroslavem Šabatou, dlouho před revolucí.
Největší pokoj měl přes třicet metrů čtverečních, tam se vlezli všichni. V Brně moc disidentů nebylo, ale taky už fungovalo Nezávislé mírové sdružení, existovala Společnost přátel USA. Šabata míval své dlouhé politické proslovy, které mě ale značně nebavily, takže jsem se chopila role dveřníka a chodila jsem otvírat příchozím. Dalšího brněnského chartistu Dušana Skálu to taky nebavilo, tak jsme seděli v kuchyni, on vařil, společně jsme to pojídali a Šabata a spol. dělali politiku. Mohlo se tam scházet tak třicet, čtyřicet lidí.

„Provázek“ byl centrem opozice díky Trúdě Vidlařové

Bylo tehdy vůbec legální, aby se v jednom bytě sešlo několik desítek lidí?
Těžko to zakázat… Až po revoluci jsem zjistila, že jsem měla byt včetně telefonu prolezlý štěnicemi, tedy odposlouchávacími zařízeními.

Do té doby jsi o nich neměla tušení?
Dalo se předpokládat, že je v bytě mít budu. Nedaleko, za Červeným kostelem, stála celou dobu maringotka, kterou k odposlouchávání používali, a po revoluci zmizela. Párkrát jsem přišla domů, věděla jsem, že jsem před odchodem zamykala, ale zamčeno nebylo.

Prohledávali ti byt?
No pravda že jo! Nás „disoušů“ moc nebylo a oni museli vykazovat činnost.

Stalo se, že by ti do bytu podstrčili něco kompromitujícího, co by se pak „náhodou“ našlo?
Ne, chodili tam dávat ty štěnice. Když mě potřebovali rozhodit, posílali mi anonymní dopisy. Rukou psané, hnusné, ošklivé. Proti tomu, co se v nich psalo, mluvím já ještě hodně slušně. Byla to jedna výhružka za druhou – co udělají mně, mým dětem, mým milencům…

Chodily ti takové anonymy často?
Teď už nemám ponětí. Podle našich disidentských manuálů jsem je nosila na služebnu Veřejné bezpečnosti a tam jsem je odevzdala. Policajti si ty dopisy nechali, já je nemám.

K čemu jste měli manuály?
Například abychom věděli, jak se chovat u výslechu. Třeba že se nevypovídá; že můžeš říct, a to jsem používala já, že podle toho a toho paragrafu máš nárok nevypovídat. Věděli jsme i, proč to tak dělat – i když si člověk myslel, že neřekl nic důležitého, oni si z toho, ti haj*li, stejně vždycky něco vybrali.

Takže jste byli vybaveni jakýmsi právním minimem?
Vážili jsme si toho, že nám to vůbec někdo řekl. Další ze základních pouček byla ta, že ať budeš vypovídat, nebo ne, tak to nehrálo roli v rozhodnutí, jestli skončíš za mřížemi, nebo ne. Zavíralo se po jiné linii, ne na základě výslechu. Takže bylo opravdu dobré nic neříct, jelikož oni dokázali z hov*a uplést bič. Což mi připomíná… budou se tahle slova upravovat, že?

Zřejmě ano, ale mluvme tak, jak slova přijdou. Ona byla tehdejší doba také jadrná. Sbližovala vás?
Jak koho, řekla bych. Nejzásadnější roli hrálo to, že se setkávaly ne úplně standardní osobnosti, a ty to mají, jak známo, v každé sociální vrstvě nelehké. Doba byla tehdy taková, že tyhle lidi, tyto nestandardní osobnosti, daly jejich společné názory dohromady. Proto na tu dobu všichni se slzou v oku vzpomínali – disidenti spolu v té jejich úzké skupině opravdu kamarádili. Stmelil je společný nepřítel.

Vydrželo jim to i po revoluci?
Nevydrželo, a je to logické. Zbláznili se skoro všichni. Doba se neblaze podepsala na Petru Cibulkovi, ale nejen na něm. Vždyť v tom jádru disidentů skutečně nebyl nikdo normální – ještě tak ti starší, co je vyhodili po roce 1968 ze strany a nemohli dělat nic jiného, tak se dali na disent, pokud na to měli povahu. Mezi nimi byl historik Jaroslav Mezník, nádherný člověk, patřil k nim Pavel Rychetský, dejme tomu i Jarda Šabata. Jiní byli ti mladí po nich, ti, co na přelomu 70. a 80. let podepsali Chartu. Tu jsem já nepodepsala; bylo mi blbé podepisovat ji až ve chvíli, kdy jsem měla byt prolezlý estébákama. To jsem měla udělat v devětasedmdesátém.

Bála ses během revoluce?
Ne, ani vteřinu. Přísahám, že ne. Nemyslela jsem na strach.

Demonstrace na brněnském náměstí Svobody během sametové revoluce v listopadu 1989.

Zpětně, když na revoluci myslíš, tě důvod ke strachu napadá?
Kdybych se měla dnes rozhodovat znovu, nevzala bych na demonstraci čtyřletého chlapečka. Jenomže já jsem ho neměla kam dát a tak strašně jsem chtěla být u toho, když to vypadalo, že by na náměstí konečně mohlo přijít víc lidí. Do té doby to v Brně vypadalo tak, že se sešlo šest disidentů a na ně bylo dvacet estébáků. A zrovna když bylo disidentů víc a policajti je zbušili pendrekama, což bylo tuším k nějakému výročí během roku 1989, jsem byla s dětmi pryč a nezúčastnila jsem se.

Byl s tebou syn Jorik i u primátora Pernici na vyjednávání o ozvučení náměstí pro demonstraci?
Ne, pak už babičky zasahovaly a hlídaly ho. Tedy moje máti zasahovala, abych byla přesnější. Druhá babička dokola říkala: Vy už se nebudete mít tak dobře, jak jste se měli!

Zrazovali tě kvůli možnému nebezpečí blízcí od aktivit v rámci disentu?
Máti věděla, že se mnou nic nehne. Musím přiznat, že jsem se ještě hodně let po roce 1989 vyrovnávala s tím, že nás v disentu v Brně bylo tak strašně málo. Takovým tím bazálním způsobem jsem v tom, co jsem dělala, byla strašně osamělá, v rodině i celkově. Nikdo přesně nerozuměl tomu, proč jsem v disentu byla, proč jsem se tak angažovala. To byl pro mě moc palčivý poznatek.

Proč ses tedy angažovala?
Nešlo to jinak. Tu slizkou komunistickou dobu jsem nenáviděla.

Pohánělo tvoji nenávist i přidělování podřadných prací, které jsi před rokem 1989 musela přijmout jako své zaměstnání?
Ne, naopak. Ať už jsem dělala uklízečku, vydávala obědy, nebo lepila plakáty, dělala jsem to s láskou a radostí, protože jsem nepodporovala komunistický režim. Ano, nabídli mi z Průmyslových staveb, kde byl jako inženýr zaměstnán můj tatínek, že bych mohla nastoupit do tiskového oddělení. Otec se o tom místu dozvěděl, a jak jsem furt někde uklízela a zametala šváby, tak mi zavolal, že mám jít na pohovor. Načež na mě vybalili, že bych se musela stát kandidátkou vstupu do strany.

Co ty na to?
Povídám jim: Soudruzi, polibte mně prd**! A šla jsem zase smetat šváby.

Poslední komunistický primátor Brna řešil i to, zda na studenty poslat armádu či policii

Když se ještě jednou vrátíme k tvé do velké míry osudové návštěvě u brněnského primátora během listopadové revoluce – musel tehdy být asi hodně překvapený, když jste k němu se Šabatou nakráčeli do kanceláře a požadovali ozvučit náměstí, abyste proti jeho režimu mohli demonstrovat.
Důležité bylo, že Pernica už věděl, že se hýbou ledy. V pondělí jsme se na náměstí Svobody dostali přes kordon pořádkových jednotek, který nám udělal místo, za což vděčíme právě Pernicovi. Shromáždění samozřejmě nebylo povolené, nemohlo být, platil takzvaný pendrekový zákon. Jakmile se při neohlášeném srazu sešlo na jednom místě šest lidí, už mohli zasáhnout. I v úterý jsme šli na náměstí na partyzánsko, bez ozvučení.

Dal vám Pernica něčím najevo, že je na vaší straně?
Ne, to v žádném případě. Byl to laskavý člověk, ale pořád v první řadě komunista. Ptal se, čeho chceme demonstrováním dosáhnout. Řekli jsme mu, že zrušení komunistické strany. On jako kovaný „komanč“ tomu s vážnou tváří naslouchal. Opravdu to bylo slušný člověk, a jak jsem už zmínila, díky němu nás policisté nezmlátili. Tehdy o tom, zda zákrok proběhne, hlasovali čtyři lidi – zástupce komunistické strany, policajtů, vojáků a Pernica. První dva byli pro, aby se zasáhlo, Pernica a vojsko byli proti. Při plichtě rozhodoval Pernicův hlas a ten řekl ne. Nebýt toho, mohli jsme taky dostat „tlučku“ a bylo hotovo.

Zaskočili jste ho svými požadavky?
Byl takový překvapený, to je pravda. Co bylo ale důležité, a to je potřeba zmínit, v Brně už existovalo Brněnské fórum, na jehož akci Pernica někdy v říjnu 1989 přišel a promluvil. Stalo se to tedy ještě před revolucí. Ne že by pořádkové síly neměly situaci pořád v rukou, to měly, ale ledy už začaly pukat. Naši soudruzi věděli, že by se za ně tatíček Gorbačov nepostavil, kdyby se něco semlelo, a přece jen to byli řádní pose*ové.

Během různých výročí, kdy byl předpoklad protestů proti režimu, bývali disidenti na 24 hodin zadržováni, aby se jejich vliv oslabil. Čím si vysvětluješ, že tě tato praxe nepotkávala?
Protože jsem měla děti, tehdy dvě, a neměla jsem spolehlivého otce k nim. Tím to bylo.

Na ženy s dětmi se nesahalo?
Sahalo, samozřejmě, vždyť i mě jednou po soudu s Petrem Cibulkou unesli do Židenic na služebnu. Nicméně pořád platilo, že u mě byli v klinči. Zatímco Hanku Holcnerovou zavírali, i když děti měla, protože se jí o ně staral Petr Holcner, u mě tuhle péči neměl kdo převzít. Zajistit mě klidně mohli, ale co by dělali s mými dětmi? Estébáci věděli, že jsem s jejich otcem nežila a že by se o ně nepostaral.

Díky tomu jsi měla volné ruce?
Děti mě evidentně chránily, i když jsem o tom tehdy ještě nevěděla. Záleželo taky na konkrétním estébákovi a jeho postoji. Před mou domovní prohlídkou v roce 1988 mě sebrali u školky, kam jsem vezla syna, odtud mě vzali na výslech a až pak na domovní prohlídku. Pořád jsem jim říkala, že musím pro synka do školky. Vyhrožovali mi, že ho dají do dětského domova, já jsem křičela, že to bude průser, že si na tom Svobodná Evropa a Hlas Ameriky pošmáknou. Na místo dorazil i estébák Zdeněk Kurdiovský, velká svině původně z mravnostního. Začal vymýšlet jeden paragraf za druhým, našly se nějaké hanbaté fotky, takže už mi hrozil mravním ohrožováním mládeže. I ostatní estébáci ho mírnili, ať neblbne. Soukupovou zavřou, super, a co dál?

A tak ses činila. Třeba jsi během sametové revoluce podnítila vytvoření řetězu lidských rukou z centra města až k bohunické věznici, kde byl držen Cibulka.
I to byla spontánní věc, vychrlila jsem to ze sebe i s trasou, po které měl řetěz jít. Z náměstí Svobody po třídě Vítězství, dnes Masarykově, a dál až do Bohunic. Byla zima, sněžilo, vedle mě stála Eva Trúda Vidlařová a ptala se mě, co blbnu: Vždyť tam do kopce nikdo nepoleze! Řetěz lidí tam došel, ve sněhu a mrazu, volalo se „pusťte Cibulku“ a lidé na bránu věznice stavěli svíčky. Vězeňské službě musely rupnout nervy, Cibulku bez jakéhokoliv právního podkladu hodili mezi lidi a ti ho donesli na ramenou zpátky na náměstí Svobody. Bohužel bych řekla, že tím ho psychicky dorazili, což se neblaze odrazilo i na celém dění sametové revoluce v Brně.

Řetěz lidských rukou u bohunické věznice v Brně, požadující propuštění disidenta Petra Cibulky, během sametové revoluce. (26. listopadu 1989)

Co tím myslíš?
Jako obvykle bylo Brno i v tomto napřed, pár týdnů po revoluci začaly půtky mezi osobnostmi. Nekompromisní, bohužel také nepříliš chytrý a hlavně psychicky už tehdy po poslední mnohaměsíční vazbě narušený Cibulka k sobě přitáhl podobné typy a spolu s nimi opanoval tiskové středisko Občanského fóra v Brně. Když pak Občanské fórum hlasovalo, zda se do řádných voleb má v čele města ponechat dosavadní primátor Pernica, většina hlasovala pro tuto možnost. Jaroslav Šabata byl sice proti, ale hlasování se podvolil. Načež „Ciba and his boys and girls“ z něho udělali hlavního pachatele k udržení starých pořádků v Brně. A podobně jako dnešní dezoláti si to s ním hodlali vyřídit, takže si dobře vzpomínám na vyžilou můru ve fialových legínách, která se na Šabatu vrhla na Dominikánském náměstí a spolu s podobnými typy ho začala mydlit hlava nehlava. Dále toho využili tupí moravisti v čele s Ivanem Dřímalem a spolu s Cibulkou zahájili sérii dehonestujících vystoupení z balkonu na náměstí Svobody.

Zklamalo tě to?
Hodně. Dodnes to považuji za kaňku na celé revoluci. Dovedla bych si představit, že se Brno proslaví něčím jiným než takovou špínou.

O jihomoravských disidentech jsi napsala knihu, jednu ze svých několika, s názvem Nepoddajní. Čemu ses nikdy nepoddala ty?
Asi hlavně komunistickému režimu. Že bych mu někdy chtěla jakkoliv sloužit, to se opravdu nestalo.

Měl tě režim někdy zahnanou do kouta?
Soudruzi nevěděli, jak moc jsem zranitelná, a to byla moje strašná klika. Když se chystala kniha o ženách v disentu, prosazovala jsem, aby se kapitola o mně jmenovala Kdyby mi měli vzít děti, řeknu všechno. V tom je obsažena moje odpověď. Kdyby na mě nastoupili, že mi děcka seberou, tak se podělám, měla jsem velké štěstí. Kdyby na mě tehdy přitlačili…

Co 14 dní na výslechy a vyhrožování odebráním dětí. I tak byla u demonstrací

Jak to, že tohle mocní nevěděli?
Snad že jsem klamala tělem. Nijak jsem se nepřizpůsobila, na výsleších jsem seděla se zkříženýma rukama a opakovala jsem, že odmítám vypovídat. Kdyby na mě tehdy přitlačili…

K čemuž ale nedošlo.
Měla jsem velké štěstí. Kdyby šlo o nějaké hrozby mně, bylo by mi to jedno. Jednou už na mě měl napřaženo Edvard Petřík, malá estébácká svině fungující ve dvojici s „hodným“ Kamilem Topolářem, a málem mi dal po čuni. Toho jsem se nebála. Děti, to by bylo něco jiného. Přitom v těch anonymech, co jsem dostávala, výhrůžky ublížení na dětech byly. Na sociálku na mě taky poslali udání, že se o ně nestarám a že by měly jít do děcáku. Když mi přišlo upozornění ze sociálky, že na mě bdělý občan upozornil, že se o děti nestarám a mluvím před nimi sprostě, šíleně jsem se naštvala. Musela jsem jít na úřad, tam dvě pracovnice, zjevně s takovými případy neměly moc zkušeností. Viděly, že nejsem nějaká zoufalá feťačka, a řízení skrečovaly. Ani tohle se tedy estébákům nepovedlo, přestože mě jejich pokus překvapil. A strašně naštval. Já i když jsem dostala rakovinu, tak jsem se naštvala, ne litovala.

Máš pochopení pro ty, kteří nátlaku podlehli?
Jak se to vezme. Pokud nešlo o děcka, tak moc ne. Bohužel… U Drahomíry Šinoglové, které přišli vyrvat malé kojené děťátko z náručí, bych měla plné pochopení, že se sesypala. Což se nestalo, i když s ní zatočili.

Pro vykonavatele moci, kteří by třeba byli vystaveni stejně hrubé síle a „museli“ konat, slitování máš?
Tak to už vůbec ne!

Přitom o nich mluvíš věcně, bez nenávisti.
Co už s nimi dnes… Svoloč to byla neskutečná, jeden vedle druhého.

I primátor Pernica, o němž jste hovořila jako o slušném chlapovi?
Však Pernica také nebyl estébák. Toho si do vedení Brna vytáhli, protože šlo z kopce a on byl na ekonomiku šikovný. Ani tak ale pro něho nemám moc pochopení. Z těch, co dělali za disentu prd, byli v ROH nebo v SSM a dnes říkají o prezidentovi Petru Pavlovi, že je Pávek, tak z těch je mi ale na zvracení taky. Vždyť to byl mladý hloupý kluk z vojenské rodiny, tisíckrát si svoji tehdejší neznalost odsloužil. Je mně neskutečně odporné, když někdo, kdo dělal prd – a to dělal, protože kdyby ne, tak bych o něm musela něco vědět – si bude zrovna o prezidenta Pavla otírat hubu.

Představitelé brněnského disentu František Derfler (vlevo) a Jana Soukupová. (leden 1990)

S kým máš sametovou revoluci v Brně a v regionu celkově spojenou?
Už jsem o nich částečně mluvila. S Hankou Holcnerovou, se kterou jsme sepsaly prohlášení a roznášely ho po kolejích. Pondělní demonstraci mám spojenou s Trúdou Vidlařovou a Františkem Derflerem za to, že přinesli megafon. Udělali neuvěřitelné množství práce; František se k disidentům dal proto, že byl strašně slušný chlap, mravně neuvěřitelně integrovaný, nemohl jinak. Myslím na něho s velkou láskou a úctou. Na Trúdu taky. Na Provázku distribuovala informace o Chartě, nebála se, přestože ji zavřeli. Jak byla mohutná, tak ji tehdy museli vláčet. To si pamatuju, jak i na mě pokřikovali: Budeš sedět vedle Trúdy, na tu jsme nemohli sehnat pantofle! Tak velké jsme tady nenašli.

Chybí ti v dnešní době některý z hlasů sametové revoluce, který už utichl?
Chartista František Derfler mi chybí strašně moc. Byl zářným příkladem brněnského disidenta, který se režimu vzepřel, protože mu byl coby vrcholně mravnému člověku bytostně odporný. Neřešil si tím jiné životní a povahové odchylky jako ti, kteří zkrátka musí být vždy v opozici. František s poměrnou nechutí na sebe po listopadu vzal břímě funkce ředitele činohry Národního divadla Brno, ale jakmile to šlo, začal se věnovat svému Divadlu U stolu a stvořil ve své době snad nejkvalitnější malé divadlo Brna. Využil tedy svobody jako mravný a moudrý člověk. I proto mi moc chybí.

Ani tvoje dráha po listopadu nesměřovala do politiky. Proč?
Nebaví mě, nezajímá mě. Místo flíčku v politice jsem v prosinci 1989 s Jirkou Voráčem založila Moravské noviny – první nezávislé noviny v republice. Poprvé jsme vyšli 4. ledna 1990 a já jsem u novinařiny zůstala; nic jiného neumím. (usmívá se)

S čerstvým výtiskem nezávislých Moravských novin, prvního nezávislého listu porevoluční doby, diskutují (zleva) Jana Soukupová, Jiří Bulis, František Derfler a Vlaďka Smutná. (leden1990)

Kam se za pětatřicet let od sametové revoluce posunula celá naše společnost?
Bohužel nemáme společného nepřítele, tak si lidi navymýšlí. Nikdy bych si nemyslela, že lidská hloupost bude jednou tak zásadním prvkem k tomu, co se bude ve společnosti dít.

Dědeček ti kdysi napsal do památníku: Milá Janulko, věřím, že se dočkáš dnů, kdy se lidé nebudou muset bát ani krást. Štve tě, že to období netrvalo zase tak dlouho?
Vždyť trvá! Můžu říkat, co chci, máme slušného prezidenta, jakž takž slušného premiéra. Mezinárodní situace je taková, jaká je, žádná prča to není, ale pořád je to tisíckrát lepší, než kdyby město bylo oblepeno těmi hnusy jako Se sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak. Mě v téhle době baví žít, opravdu ano.