Hospodyně u Janáčků na to ve svých Mářiných pamětech vzpomíná s hrdostí, že se i ona zasloužila o půvabnou zpěvohru o lišce z bílovických lesů. Sama totiž s potěšením tyto Janáčkem původně opomíjené části „Lidovek“ čítala a její smích na ně skladatele upozornil.
„Prosim vas, osobo, čemu se tak smějete?“ optal se Janáček hospodyně svým typicky „kratkym“ nářečím z rodného Frýdeckomístecka. „Ale tady Bystroušce, milostpane,“ odpověděla Marie Stejskalová. „Jake Bystroušce?“ – „Copak oni to nečtou? Vždyť to napsal pan redaktor Těsnohlídek z Lidovek,“ líčila hospodyně a dodala: „Milostpane, oni přece tak dobře znají, co si zvířátka povídají, pořád ty hlasy ptáků zapisujou – z toho by byla, panečku, opera!“
GLOSA: Filharmonie gratulovala chytré lišce. Snad až moc honosně |
A věhlasný autor se pak začal shánět po každém pokračování Bystroušky. „A co se dál nestalo! Došel za panem Těsnohlídkem, ten zas přišel k nám, dohodli se a náš pán začal studovat zvířátka k Bystroušce,“ líčila Stejskalová, jak skladatel chodil brzy ráno poslouchat do nedalekých Lužánek zpěv ptáků, šumění stromů a bzučení čmeláků. „Ještě víc toho pro Bystroušku nasbíral na Hukvaldech. Na Babí hůře mu hajný Sládeček vystopoval liščí doupě s mladými a pán je tam chodil pozorovat,“ popisovala Stejskalová Janáčkův typický „přírodní“ sběr nedaleko jeho rodiště.
Z dob vzniku opery také líčila, že když pak skladatel doma přehrával části svého díla, „bylo to někdy tak krásné, že jsme s milostpaní nechávaly práce a jen jsme se na sebe dívaly“. Prý byly někdy „jako v nebi“, zatímco perfekcionista Janáček neustále „škrabal a gumoval“ a někdy mrzutě vyhazoval i svou celodenní práci, která se hospodyni zdála překrásná.
Zpěváci Janáčka rozesmáli
Když se přiblížila brněnská premiéra, měl však prý z ní Janáček velkou radost. „Ze zkoušek chodíval domů se smíchem, jak se učí zpěváci lézt po čtyřech. Šéf opery František Neumann, režisér Ota Zítek a malíř Eduard Milén, který navrhoval výpravu, udělali z Bystroušky tak krásnou věc, že to i pána překvapilo,“ vzpomínala Stejskalová. Přidala i dojemnou historku. Když totiž na generálce končilo třetí jednání, v němž se revírníkovi zdá o malé Bystroušce, ale místo ní chytí skokánka zpívajícího „Totok nésu já, totok beli dědóšek. Oni mě o vás ve-ve-vekládali“, Janáček se rozplakal a vedle stojícímu Zítkovi řekl: „Toto mi musíte zahrat, až umřu.“
Premiéra měla v Brně jednoznačný úspěch, Janáček byl zahrnut věnci, kyticemi, ale z jednoho daru měl prý zvlášť velkou radost. „Jeho dlouholetému dodavateli čepic a klobouků Landovi z Běhounské ulice se Bystrouška tak líbila, že pána pozval, aby si v jeho obchodě vybral ten nejkrásnější klobouk,“ popisuje hospodyně nabídku nejlepšího brněnského kloboučnictví Cavalier hat na rohu Běhounské a náměstí Svobody. Slavný tvůrce se Rudolfu Landovi odměnil klavírním výtahem Lišky Bystroušky i s věnováním: „Něco za něco! Vám na památku Leoš Janáček, Brno 24. listopadu 1924.“
Bystrouška pak měla 18. května 1925 premiéru i v pražském Národním divadle, z ní se však manželé Janáčkovi vrátili zklamaní a museli prý si jít spravit chuť na brněnskou reprízu. „V Praze pánovi pořád ještě nerozuměli,“ zlobila se hospodyně a přidala zvěst o tom, jak pražský orchestr vtipkoval, že jde o operu „Liška Bystrouška od dědečka blbouška“.
„Já se nedivím, že byla Pražákům cizí. Copak oni věděli, z jakých kořenů života ji pán bral! Kolik času věnoval hlasům přírody! Jaký měl sluch, jak poslouchal věci, které jdou jiným lidem kolem uší jako hluchým!“ vzpomínala Marie Stejskalová a dodala, že „pánově Bystroušce budou rozumět teprve lidi po nás“.