Osmnáctiletá Danuše Muzikářová vyrazila i se svou sestrou Jaroslavou v Brně v srpnu 1969 demonstrovat při ročním výročí okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy. Na místě se rozdělily, a zatímco Jaroslava se z demonstrace v pořádku vrátila domů, mrtvé tělo její sestry spatřila rodina až v márnici.
Jméno Muzikářové, od jejíž smrti ve středu uplynulo 55 let, nese už pět roků park u Moravské galerie, poblíž místa střelby je pamětní deska, in memoriam jí byla udělena i Cena Václava Bendy. Její rodina, která nesla tíhu ztráty a jíž se zlovolný komunistický režim ještě dalších dvacet let mstil, se však žádného odškodnění dodnes nedočkala.
Brno pojmenuje park po dívce zastřelené při protestech proti okupaci |
„Pan Muzikář hned po roce 1989 podal společně se svým právníkem trestní oznámení na neznámého pachatele a snažil se zarputile dopídit pravdy,“ připomněl brněnský historik Jan Břečka.
Když pak v roce 2005 přijala sněmovna zákon o odškodnění obětí okupace 1968, podal si žádost, jenže ta byla vzápětí zamítnuta. „Danuše Muzikářová totiž nezemřela rukou okupačního vojáka, ale československých orgánů,“ vysvětlil historik, že se zákon nevztahoval na rok 1969, kdy se konaly demonstrace.
Tento deficit se pokusila v roce 2020 napravit skupina poslanců napříč politickým spektrem, kdy byl přijat zákon vztahující se právě i na oběti a zraněné z roku 1969. Jak ale upozorňuje Břečka a signatářka Charty 77 Simona Hradílková, přijatá norma jednak zapadla v době covidu, takže o ní někteří příbuzní ani nemusejí vědět, ale především je v jistém ohledu bezzubá. Nárok na odškodnění mají totiž jen manželé či manželky, rodiče a děti.
„Danuši Muzikářovou zastřelily bezpečnostní složky v Brně v osmnácti letech a v té době neměla ani manžela, ani děti. A dnes již nežijí ani její rodiče. Její matka zemřela v roce 1997, otec o deset let později,“ zmínila dvojice.
Naživu je však stále mladší sestra Jaroslava Juránková, které je dnes jednasedmdesát let. Na popud syna se podle historika, jenž je s ní v kontaktu, snažila získat odškodnění, ale její žádost úřady zamítly. Břečka a Hradílková se proto snaží při letošním 55. výročí přimět politiky k tomu, aby zákon změnili a rozšířili okruh těch, kdo mají nárok na odškodnění, právě i o sourozence.
„Je velmi bezcitné tvrdit, že sourozenci, jejichž život velmi poznamenala ztráta bratra či sestry, nejsou hodni odškodnění,“ přidal se ostře Martin Kroupa z institutu Paměť národa.
Muzikářová ostatně nebyla jediná svobodná a bezdětná oběť, takoví byli vlastně všichni zastřelení v Praze a Brně. Třeba osmadvacetiletý Stanislav Valehrach, druhá oběť brněnské demonstrace ze srpna 1969, který se přes centrum města „jen“ vracel domů z práce, když ho zezadu zasáhla střela přímo do srdce. Dnes už však nežijí kromě rodičů ani jeho sourozenci. Z okruhu pěti obětí získala odškodnění jen rodina v Praze zavražděného devatenáctiletého Vladimíra Kruby.
„Do letošního jara došlo podle ministerstva vnitra pouze dvanáct žádostí o odškodnění, přičemž devět z nich bylo vyřízeno kladně. Celková doposud vyplacená částka činí 620 tisíc,“ vyčíslila dvojice iniciátorů s tím, že návrh zákona předpokládal náklady ve výši 2,5 až 4,5 milionu korun.
Změnu zákona řeší politici
Politici se možnou změnou zákona skutečně zabývají. Hradílková o tomto „nedostatku“ už mluvila s jihomoravskou poslankyní Marií Jílkovou (KDU-ČSL), která v době pojmenování parku po Muzikářové seděla na radnici městské části Brno-střed.
„Aktuálně se chystá změna zákona, k níž by se dala připojit i právě tato. Návrh jsem už předala na vládu, která by se jím měla zabývat na podzim. Kdyby se zkrátily veškeré lhůty k projednávání, mohla by být změna přijata do konce roku,“ míní poslankyně. Podle svých slov již o úpravě hovořila s kolegy z nejsilnější vládní ODS Markem Bendou a Pavlem Žáčkem.
„Vláda si již v dubnu tohoto roku uložila úkoly dořešit odškodnění obětí v rámci akce Asanace (nebo akcí obdobného charakteru, kdy byli lidé přinuceni k emigraci) a k odškodnění těch, kterým byl uložen ochranný dohled kvůli politické perzekuci. Počítám s tím, že bychom mohli v souvislosti s připravovanými materiály reflektovat i podněty, které uvádíte, byť se týkají jiné situace,“ vzkázal ministr pro legislativu Michal Šalomoun (Piráti).
Když stříleli své lidi. Zákon odškodní oběti srpna 1969, zapomnělo se na ně |
„Rozhodně s tím nemám problém. Za zásadní považuji, aby odškodnění proběhlo,“ uvedl pro MF DNES ministr zdravotnictví Vlastimil Válek (TOP 09), iniciátor původního návrhu.
S přijetím by asi skutečně neměla být potíž, ostatně i v roce 2020 se zákonem z pera poslanců souhlasila většina sněmovny zprava doleva – až na zástupce komunistů, kteří v naprosté většině při hlasování odešli ze sálu.
Podle Hradílkové příbuzným obětí nebo i těch, kteří byli zraněni a zemřeli, nejde o peníze, ale o uzavření celé dlouhé kapitoly. „Mělo by být jasně řečeno, že jako celá rodina byli obětí tragédie, že i vůči ní se po smrti dotyčného choval režim, jak se choval a všelijak mstil,“ líčí.
Břečka jako příklad u sestry Muzikářové Jaroslavy Juránkové zmiňuje vystavení stopky pro její dceru, jež chtěla studovat medicínu. „Částka 200 tisíc za smrt blízkého je hlavně symbolická,“ dodává Hradílková. Nikdo pak už podle ní nemá právo hodnotit, jestli si vyrazí na cestu kolem světa, postaví pomník, nebo sumu věnuje charitě.