V posledních letech se Pavel Černoch do svého rodného města vrací za rodinou, na brněnském jevišti ho diváci mohli vidět naposledy před deseti lety. Znovu si jeho zpěv užijí v neděli, kdy na Špilberku oslaví své narozeniny při zahajovacím koncertu festivalu Špilberk.
„Bude to můj letošní jediný sólový koncert v Česku. Jsem moc rád, že se to podařilo s brněnskou filharmonií domluvit. Je to moje srdeční záležitost a pro mě rozhodně bude mimořádný. Už teď mám velkou trému,“ vyznal se pěvec v rozhovoru pro MF DNES.
Připravil jste pro tuto ojedinělou příležitost průřez svou kariérou?
Snažili jsme se, aby zazněly aktuální věci, na nichž pracuju a mám je na repertoáru. Půjde o krásné známé árie, které potěší i méně znalé publikum. První část bude italská, druhá česká s nejznámějšími áriemi a duety z Prodané nevěsty, Rusalky nebo Dalibora. Když se to bude líbit, máme připravené zábavné přídavky ve stylu muzikálu, operety i italské písně.
Takže ať diváci hodně tleskají.
To už nechávám na nich…
Zmínil jste trému, opravdu se dostaví i po tolika letech na jevišti?
Už to není ta zničující tréma, spíš pozitivní. Ale doma v Brně mám trému velkou. Od sedmi do třinácti let jsem tady zpíval v dětském sboru Kantiléna. To je asi tak dvě stě nebo tři sta lidí, kteří se tam za tu dobu protočili, to jsou všechno moji kamarádi a známí. Pak jsem zpíval v Brněnském akademickém sboru, v operním sboru, a to je v podstatě celé publikum nádvoří Špilberku. (směje se) Už to vidím, jak si s prvními řadami budu mávat, protože mám ohlasy na sociálních sítích, že se přijde podívat hodně známých. Z toho vyplývá doporučení pro mladé začínající zpěváky – zpívejte dlouho ve sboru a zajistíte si tak skvělé publikum!
Když máte trému, může vás dirigent odrovnat, říká operní pěvec Černoch |
Vracíte se do Brna často?
Ano, mám tady celou rodinu – rodiče, bráchu a spoustu kamarádů.
Když jste jako dítě začínal v Kantiléně, už tehdy jste věděl, že se stanete operním pěvcem?
Ne, vůbec. Chtěl jsem být původně herec. Ale pro zpěv jsem měl určitý talent, a když jsme s Kantilénou účinkovali v brněnské opeře, poprvé jsem viděl operní sólisty, a to mě fascinovalo. U nás doma jsou všichni technici, inženýři, já jsem nějaká podivná odnož. (směje se)
Od pěvecké kariéry vás neodradilo ani to, že vám v prvním ročníku na JAMU doporučili nezpívat?
To už je stará záležitost. Ale skutečně mi to řekli. Já jsem se totiž vůbec nehodil do toho systému, to se se mnou pak už táhlo, celý život jsem takový nehodící se do systému. V mládí je člověk o spoustě věcí přesvědčený, dnes to vidím třeba jinak. Ale je i spousta herců, kteří neudělali přijímačky na školu, nezapadli do škatulky a pak udělali krásnou kariéru.
Festival Špilberk Nedělní koncert Pavla Černocha zahájí 25. ročník festivalu Špilberk, který pořádá brněnská filharmonie. Středeční večer patří písním ze slavných bondovek, v sobotu 24. srpna vystoupí jihokorejská houslistka Bomsori Kim a den nato program zakončí Beethovenova Devátá. |
Nakonec jste našel učitele zpěvu v Itálii…
S ním jsem se seznámil až někdy v pětadvaceti letech. A dodnes spolupracujeme, pořád je to můj mentor. Ten mě zachránil, vše mě naučil a provází mě celou kariérou.
Kdy u vás nastal zlom – opravdu se budu živit operou?
Zlom nastal v roce 2008, když mě brněnský rodák Jaroslav Kyzlink, který mimochodem bude dirigovat můj koncert, pozval zpívat roli prince v Dvořákově Rusalce do Athén. Tam mě slyšel jeden slavný americký agent a vzal mě do své agentury. Tím se mně otevřely dveře a okamžitě jsem zpíval v Berlíně, Hamburku, Mnichově. Pak začala dlouhá doba velmi intenzivní práce, to jsem ani netušil, co všechno to bude obnášet – cestování, učení se nepředstavitelného množství nových rolí, třeba čtyři roky jsem nebyl vůbec doma. Poslední léta se to stabilizovalo a už je to příjemnější, ale začátky byly těžké, protože konkurence je obrovská.
Kde zpíváte teď?
Celý život jsem na volné noze. Teď mám nasmlouvané projekty do roku 2028 a v podstatě se v posledních letech střídají operní domy ve Vídni, Mnichově, Berlíně, Paříži, Londýně, Amsterodamu, Madridu. Příští sezonu budu poprvé v Barceloně, na to se moc těším. Pak mě čeká New York.
Je to tedy kočovný život?
Ano, je to podobné jako u sportovců, kteří taky jezdí tam, kde se zrovna hraje. Je skvělé, když se vám podaří „usadit“ na pár místech, takže nejste každých čtrnáct dnů v jiném městě. Třeba v Paříži si vždy dopředu rezervuji stejný byt, takže mám trošku pocit domova. Spousta mých českých kolegů by mohla dělat světovou kariéru, ale třeba kvůli rodině nechtějí podstupovat kočovný život.
Vy to kočování potřebujete? Co takhle představa být deset let v jednom operním domě?
To si nedokážu představit, takto si mohu vybírat, co budu hrát. Projekty a lidé, s nimiž spolupracuju, jsou tak úžasní, že mi to za to stojí. Miluju Paříž, Londýn, Vídeň. Teď mám ale práce míň, protože se mi splnil největší sen – narodila se mi dcera, která teď oslavila rok. Takže se snažím do budoucna zaměřit víc na Českou republiku, abych byl víc doma. Vrátili jsme se k jednacímu stolu s Národním divadlem v Praze i Brně a snažím se, abych měl aspoň jeden projekt ročně v Praze a jeden v Brně.
Pavel Černoch jako Don José v Carmen pod taktovkou Jakuba Hrůši.
Pavel Černoch jako Boris a Amanda Majeski v roli Káti v opeře Káťa Kabanová.
Takže díky dceři si vás víc užijí i čeští diváci.
Jestli budu při síle a moct zpívat, tak myslím, že ano.
Stále jste i manažer a pořádáte eventy a kongresy?
Ano, firmu mám od roku 2002 a zaměřujeme se na lékařské prostředí a farmaceutické firmy. Začínal jsem s organizováním společenských akcí, ale dnes jsme čistě odborná společnost. Poskytuje mi to fantastický balanc k tomu „poťouchlému“ uměleckému světu. Přijdu do styku s lidmi, kteří pomalu ani nevědí, že opera existuje. Díky tomu člověk neztratí spojení s realitou a není jen zahleděný do sebe, jak se bohužel často stává mnohým mým kolegům.
Na které role jste nejvíc pyšný?
Nejkrásnější práce za posledních patnáct let byla v Paříži. To byly krásné spolupráce jednak s velmi slavnými kolegy, jako je Anna Netrebko nebo Jonas Kaufmann, což je nejslavnější tenor na světě, navíc v nádherných kusech jako Don Carlos nebo Evžen Oněgin a se skvělými režiséry. Paříž je pro mě velká věc – miluju město, jídlo, kulturu.
Zajel jste si na olympiádu?
Ne, to opravdu ne. (směje se)
Životní sen se vám splnil, co pracovní sny? Nějaká vysněná role?
Je jich víc, moc bych chtěl zpívat Radama v Aidě, pak mám spíš vysněné spolupráce. Víc než co budu zpívat, mě zajímá s kým. Když se dostanete do slavných operních domů, potkáváte úžasné lidi, to je na tom skvělé. Když jdu Brnem, vybavují se mi zážitky s lidmi, jak jsme tady pařili v pivnicích. Mám rád lidi. Zda nějakou spolupráci vezmu, se rozhoduji se právě podle lidí, kdo za tím bude stát, což se mi velmi vyplácí. Když si nesednu s režisérem, skončí to fiaskem.
GLOSA: Máme konečně světového milovníka? Ano, ale je v tom háček |
V jednom rozhovoru jste říkal, že Dvořák se vám neomrzí. Může se pěvci hudba omrzet?
Záleží jaká. Když je dobrá, tak podle mě ne. V operním světě jde o tak prověřené věci, že zůstaly jen ty dobré. Janáčkova Jenůfa a Káťa Kabanová nebo Dvořákova Rusalka se mi nikdy neomrzí. Vždy jde o jiné zpracování, režii, dirigenta a příběh žije jinak, aktuálně. Dnes jste málokdy v Rusalce princ a Rusalka je třeba kurtizána nebo úřednice. V osmdesáti procentech představení vystupuji v tričku a džínách, takže jsem pak rád i za ta ikonická představení, která se nemění a zpíváme v historických kostýmech.
Chápu správně, že aktualizace vám nevadí, když dávají smysl?
Ano, opera si aktualizace zaslouží, protože víc přitahují pozornost. A zabraňuje to totální smrti, protože svět se mění a živá opera je velmi konzervativní. Další věc jsou pak ceny vstupenek, kdy v zahraničí je běžná cena 150 nebo 200 eur za vstupenku, takže i v cizině se skupina lidí, kteří si to mohou dovolit, pořád zmenšuje.
Měla by být opera dostupnější?
Především by se měla dělat dobře a prezentovat tak, aby se to líbilo. Pak si své publikum najde. Někdy má opera bohužel tak špatné zpěváky, že stačí jedna zkušenost a lidé se na ni už do divadla nevrátí. Je to nesmírně těžké povolání, umět ovládat hlas, aby to bylo libé, abyste u toho pěkně vypadali, když vám podle libreta má být osmnáct a odehrává se velký milostný příběh.
Zajdete si na operu?
To časově nestíhám a upřímně přiznávám, že nejsem fanoušek opery. Jako divák na ni vůbec nemůžu jít. Za posledních deset let jsem byl možná na čtyřech představeních, a ze dvou jsem dokonce odešel po první pauze. Zpívat na jevišti a tvořit je něco úplně jiného, než to konzumovat. Je to zvláštní, ale nikdy by mě nenapadlo si doma pustit operu. Mám rád jazz, moderní interprety.
Prý máte i filmové ambice, je to pravda?
Strašně rád bych si zahrál ve filmu. Byl jsem dokonce na konkurzu u pana Menzela, ale nedopadlo to. Na příští rok chystám projekt s klasickými muzikálovými kusy. Na to se moc těším, protože celý život toužím zahrát si v muzikálu. Těch jsem viděl víc než oper. (směje se) Hodně natáčíme i v opeře a před kamerou mě to baví, ale jelikož mám hodně krásných a skvěle zaplacených nabídek v opeře, nemám prostor zkoušet něco nového. Ale třeba se to někdy povede. Tak jako moje druhá práce nesouvisí s hudbou, klidně bych zkusil i seriál. Před kamerou si to můžete vychutnat, odpadá tréma, máte víc než jeden pokus a možnost střihu.
Takže vás za pár let uvidíme třeba v Ulici?
(směje se) Tak to nevím, ale tak třeba v jedné epizodě bych se tam jako z legrace mohl objevit.