Psychologové často citují frázi, že abnormální reakcí na abnormální situaci je normální chování. Jaké jsou nejčastější psychické reakce u lidí, kteří zažili přírodní katastrofu, jako jsou například aktuální povodně?
Ty projevy bych rozdělil na pasivní a aktivní. Některé lidi to aktivizuje – buď k nějaké činnosti, nebo k úzkosti. Naopak „stažená“ reakce se může projevit tím, že přestanou s lidmi mluvit nebo upadnou do těžších nálad.

Extrémní povodně v ČR 394 fotografií

Na čem druh reakce záleží?
Na našich vrozených vlohách, na tom, že máme k něčemu předpoklady, nebo na tom, že už s podobnými věcmi máme zkušenost. Například policisté, hasiči nebo vojáci mohou mít na akutní stresovou situaci podobnou fyziologickou reakci. Lépe si s tím ale poradí, protože zkušenost s podobnými situacemi je v tomto případě rozhodující. Obecně ale lidé mohou mít několik dní zhoršený spánek nebo propady nálady, to je úplně normální.

Co může naznačovat akutní stresovou reakci nebo počínající posttraumatickou stresovou poruchu u lidí, kteří ztratili domov nebo byli jinak zasaženi?
Tady si můžeme představit trojúhelník, na kterém, když jsme pod akutním stresem, směřujeme k jednomu z jeho vrcholů. První vrchol jsou emoce – v normální situaci jsme schopni si uvědomit, jak se cítíme, ale když jsme v šoku, emoce nás často zcela zaplaví. Hodně pláčeme, nekontrolovaně se smějeme, cítíme velkou úzkost nebo vztek. Druhý vrchol je chování – máme akutní potřebu něco dělat. Můžeme vypadat neklidní, začít například uklízet byt, což může během přírodní katastrofy působit paradoxně. Třetí vrchol je myšlení – někteří lidé jakoby „zamrznou“ a v hlavě jim neustále běží myšlenky na danou situaci.

Brněnská nemocnice kvůli povodni evakuovala pacienty, personál pomůže jinde

Jak poté funguje psychika v dlouhodobém horizontu?
Několik měsíců po krizové situaci, jako jsou teď povodně, se lidem mohou vracet velmi živé vzpomínky na traumatizující událost. Je to podobné, jako kdybyste byli na koncertě a několik dní poté prožívali silné emoce a cítili, jako by to bylo „živé“. Dalšími dopady jsou zmíněné poruchy spánku, návaly vzteku nebo naopak smutku či beznaděje. Může se objevit i větší citlivost na různé podněty – člověku mohou například více vadit zvuky nebo začne reagovat na komunikaci s lidmi vznětlivěji. Když někdo řekne vtip, který by člověk normálně zvládl, po stresu může mít neočekávanou emotivní reakci.

Jak dlouho se z toho lidé mohou dostávat?
Týdny až měsíce poté, co opadne mediální pozornost. Lidé si mohou uvědomit, že zažili těžkou situaci, ale zároveň pochopí, že ji zvládli. Někteří mají tendenci se v tu chvíli „kousnout“ a vydržet, ale reakce může přijít až po několika měsících. Například během covidu lidé teprve po uvolnění opatření, když mohli znovu ven, pocítili, jak na ně vše doléhá. Předtím byli zaměstnáni například šitím roušek nebo pomocí ostatním a neměli čas na zpracování emocí.

Jak se s podobnými stavy mají lidé vypořádat?
Je důležité citlivě pozorovat sami sebe a uvědomit si, že se to vůbec děje. Všimnout si, že mám změny nálady a podrážděnost, že se mi vzpomínky nějakým způsobem vrací. Dalším krokem je vyhledat odborníka, ať už to budou krizové linky nebo psychoterapeutická péče. Komunitním řešením může být také sdílení myšlenek třeba se sousedy. Často máme pocit, že lidé kolem nás to zvládají v pohodě, a my z nějakého důvodu ne. Přemýšlíme nad tím, že někomu ta katastrofa vzala víc, nebo že někdo zemřel a my jsme přežili. Bavit se s lidmi v okolí v takových chvílích bývá velmi užitečné.

Co byste doporučil lidem, kteří přímo zasaženi nebyli, ale cítí strach, že se jim může stát něco podobného?
První rada je zvolit, kolik informací chci vstřebávat. Povodně lze sledovat doslova v přímém přenosu a po nějaké době se může člověk cítit zahlcený. Tím nechci říct, aby lidé nesledovali zprávy. Jde spíše o to, že pokud vidím zaplavenou oblast, kde nejsem, mohu si říct, že se budu snažit fungovat normálně a netrápit se tím příliš. Jít si například zaháčkovat, upéct si chleba nebo dělat nějakou manuální činnost. Obvykle máme pocit, že světu rozumíme a víme, jak se chovat. Během katastrofy se ale tento pocit může ztratit. Když se stane něco mimořádného, na co nejsme připraveni, můžeme se cítit bezmocní a zranitelní. V takové situaci pomáhá znovu hledat způsoby, jak získat zpět pocit kontroly.

Prší nám štěstí a láska, líčili novomanželé. Svatbu si lijákem zkazit nenechali

Jak ho tedy získat zpět?
Pomoci může strukturování času, dobrovolničení, posílání peněz nebo kontaktování známých s dotazem, zda někdo nepotřebuje pomoc. Na druhou stranu, pokud lidé cítí potřebu odstupu a času pro sebe, mohou se věnovat tomu, co mají rádi nebo trávit čas s blízkými. Není nutné, aby se povodně staly středobodem jejich života. Je v pořádku, pokud se rozhodnou nepomáhat, pokud nemají momentálně kapacitu. Pomoc bude potřebná i dlouho po skončení mediálního zájmu o událost. To jsme viděli během covidu i války na Ukrajině. Není třeba tlačit se do toho, že musí za každou cenu něco dělat.

Přírodní katastrofy mají zvláštní vliv na zranitelnější skupiny lidí, jako jsou senioři nebo děti. Jak s nimi máme o nebezpečí komunikovat?
U dětí je důležité si uvědomit, že mohou mít stejný strach jako dospělí, ale nemusí mít kapacitu celou situaci pochopit. Je třeba jim situaci vysvětlit jednoduše a poskytovat jim slova podpory, třeba „to spolu zvládneme, bude to v pořádku“. Stejně tak děti i senioři mají omezené zvládací strategie a nemohou například hned vzít lopatu do ruky a plnit pytle s pískem. Potřebujeme jim vrátit pocit kontroly, o kterém jsem mluvil. Když balíme evakuační batoh, zeptáme se dítěte, jestli si chce vzít žlutou, nebo zelenou mikinu. Babičce dáme možnost donést svůj kufr do auta, aby měla pocit, že není na obtíž a že je schopná něco dělat.

Povodně mimo sezonu jsme nezažili od 19. století, budou častěji, říká meteorolog

Jsou také lidé, kteří už povodně zažili, nebo ukrajinští uprchlíci, kteří utekli před válkou. Akutní krize na ně pak mohou mít zcela jiný dopad. Co byste poradil jim?
Válku a povodně spojuje pocit bezmoci nebo strach z toho, že se člověk bude muset opět stěhovat. Pro ty, kteří podobné situace zažili, může být jejich zkušenost zároveň povzbudivá, protože vědí, co dělat. Zvyšuje to jejich odolnost. Na druhou stranu, pokud někdo zažil povodně v roce 1997, 2002, 2013 a teď to prožívá znovu, může to přinést nové pocity beznaděje. Je důležité zvážit vyhledání odborné pomoci a otevřeně mluvit o svých pocitech s ostatními. To může člověku přinést pocit, že v tom není sám a že není divný. Každý může také své pocity vyjádřit jinak, například kreslením nebo jinými kreativními aktivitami. Je rovněž užitečné změnit časový rámec svého vnímání. Místo přemýšlení, co budu dělat, až povodně skončí, je lepší soustředit se na úkoly na nejbližší týden, den nebo hodinu.