V 90. letech se měsíc co měsíc v den zahájení předprodeje vlnila na Lidické ulici až k Moravskému náměstí fronta lidí, kteří stáli na vstupenky do Městského divadla Brno. Co se vám honilo hlavou, když jste to viděl?
To bylo fajn. (úsměv) Já jsem ze svého dětství znal jenom fronty na banány, a že se jednou budou stát fronty na divadelní vstupenky, mě tenkrát ani nenapadlo. Měl jsem z toho radost, na začátku 90. let totiž nikdo do divadla nechodil. Všichni užívali nové svobody a divadlo se dostalo na vedlejší kolej, i když jsme hráli věci, které byly do té doby třeba zakázané. Rozžehlo se to konkrétně u nás v letech 1992-1993 a zájem postupně narůstal. A v roce 1996 jsme zjistili, že z jedenácti premiér ročně jich najednou uděláme třeba jenom pět. O všechno byl obrovský zájem a my jsme to neměli kde hrát – ať už to byly Sny svatojánských nocí, nebo Bastard, v roce 1996 se přiřadila West Side Story a my jsme měli objednávky na představení na dva roky dopředu. Jednoznačně z toho vyplynula potřeba další scény, která by mohla především to hudební divadlo obsluhovat.

Chtít postavit novou divadelní budovu byla myšlenka hodně smělá...
Ono to bylo nezbytné. Ukázalo se, že žánr soudobého hudebního divadla soubor zpěvohry Národního divadla nezvládá, a tak byl v roce 2004 přesunut k nám do divadla. Já jsem nejdříve začal jednat o potřebě nové scény s tím, že se využije některá ze současných budov v Brně. Například divadlo na výstavišti, které dlouho zelo prázdnotou. Z města přišel i návrh, že by se opera s baletem z Janáčkova divadla přestěhovaly do Mahenovy činohry a činohra by v Brně byla jenom jedna – a to u nás. A Janáčkovo divadlo mohlo být tou scénou pro hudební divadlo, což já jsem nechtěl.

Muzikály v Česku trpí tím, že jsou dobrým obchodním artiklem, říká Moša

A co jste tedy chtěl?
Řešení a možností byla spousta, mě ale nejvíc zajímala Reduta, která byla už sedm let zavřená. Tam se jednání dostalo nejdál, návrh se mnou prosazoval Mirek Melena, autor rekonstrukce naší činohry. Plánovali jsme zachování obvodových zdí a uvnitř vybudování moderní divadelní arény tak, jak vypadá dnešní Hudební scéna. Ale narazili jsme. A byly to docela ostré půtky s památkáři, kteří trvali na tom, že musí být zachováno vnitřní klasicistní schodiště, které je významnou kulturní památkou.

Z Reduty vás tedy „vyhnali“ památkáři. A další nápad?
Zvítězila stavba nové budovy. Verze, pro kterou tenkrát byla politická reprezentace města i státu. Shoda na tom byla napříč všemi stranami, protože všichni věděli, že divadlo je vyprodané a o tento žánr je velký zájem. Já jsem se vlastně vrátil k tomu, co u nás říkávali starší kolegové, kteří v 60. letech chtěli vybudovat na dvoře amfiteátr, aby mohli hrát letní produkce přímo vedle divadla. Takže jsem si našel dva skvělé architekty, Roman Mach a Jozef Kubín začali připravovat verzi nové Hudební scény. Po dobu dvou let, a na to rád vzpomínám, jsem je posílal na cesty po Evropě. My jsme tenkrát hodně jezdili, takže jsem viděl spoustu divadel, která byla nesmírně zajímavá, a do těch jsem je poslal, aby viděli, o co se nám jedná. Scházeli se s techniky z provozu, kteří jim vyprávěli o všech problémech, které mohou nastat, když divadlo není postaveno a připraveno tak, jak má.

Hudební scéna má 680 míst, dvakrát víc než Činoherní scéna, a ta místa je potřeba každý den zaplnit diváky. Neměl jste z toho trochu strach?
Neměl jsem strach, že by nechodili diváci, problém jsem viděl jinde a strach jsem opravdu měl. Říkali jsme si, jestli budeme mít po pěti letech co hrát – jestli budeme mít repertoár, jestli se bude psát to, co deklarujeme, že naše divadlo bude realizovat. Na začátku jsme nasadili pět premiér do roka a postupem času se ukázalo, že je to zbytečně moc. Už jsme měli sezonu, kdy jsme na Hudební scéně připravili jenom tři premiéry, pak to celé rozhodil covid, ale v příštím roce se k tomu zase vrátíme. Dneska de facto nikdo nepíše operu a všichni skladatelé a libretisté píšou to, čemu se říká obecně muzikál, já to nazývám soudobým hudebním divadlem. Je to jediný hudebně-dramatický žánr, který se stále rozvíjí. Souvisí to s vývojem hudby, s tím, že je zásadně amplifikovaná, to znamená, že se používají mikrofony, přenos veškerého zvuku přes reproduktory atd. To vše má své zákonitosti, které jsou úplně jiné, než má například operní žánr. Je zde i jiná technika zpěvu i dalších procesů. Dnes dostávám měsíčně třeba čtyři nové projekty z Česka a pět ze zahraničí, aby se to u nás hrálo, takže ten původní strach pominul. Navíc létáme do Londýna, do New Yorku, abychom viděli, co se děje v soudobém moderním divadle. A vždycky jsme fascinováni, kolik nových nádherných věcí, které rádi budeme v příštích letech uvádět, znovu vzniklo.

Jakým způsobem vybíráte novinky pro divadelní sezonu?
Divadlo deklarovalo, že bude především platformou pro soudobé autory. To znamená, že každou sezonu máme minimálně jednu světovou premiéru napsanou přímo pro naše divadlo. Ať nemluvím o sobě, Zdenkovi Mertovi nebo Petru Ulrychovi, tak posledním hitem se stal historický muzikál Devět křížů autorů Petra Štěpána, Robina Schenka a Miroslava Ondry. Má bezmála stovku repríz a je o něj stále obrovský zájem. Neustále pracujeme se soudobými autory, to je základ. Potom se snažíme přivést na naše jeviště v každém roce jednu významnou světovou premiéru, to byl případ muzikálu Sněhurka a já, který měl do té doby jen scénické čtení v Londýně. V poslední době jsme realizovali i první zahraniční premiéry jako třeba Medicus nebo Papežka. A potom se v každém roce objevuje jeden z velkých muzikálů, které se hrají v metropolích na celém světě. Letos se vrací Čarodějky z Eastwicku a další sezonu chystáme muzikál Bídníci.

Spolu v životě i na jevišti. Hádání a udobřování je zábavné i únavné, říkají

Základní kámen Hudební scény v roce 2001 pokřtil v New Yorku Miloš Forman? Jak k tomu došlo?
Já jsem chtěl, aby divadlo mělo dva základní kameny. Jeden je z Dolních Věstonic, ten charakterizuje naše zaměření na původní národní tvorbu. A světovou tvorbu charakterizuje Broadway, Manhattan. Využili jsme toho, že jsme byli v kontaktu s Milošem Formanem, protože otevírací inscenací Hudební scény byla jeho verze Vlasů. Jsme jediným místem na celém světě, kde se hrály Vlasy podle jeho filmu. Takže jsem ho požádal, jestli by byl tak laskav, a on tak laskav byl, a oslovil na Manhattanu svého přítele, shodou okolností stavitele, který tam stavěl mrakodrap. A ze základů té stavby ten kámen vyloupli. Já u toho nebyl, protože jsem musel hlídat naši stavbu, ale byl u toho náš fotograf Jef Kratochvil, Zdenek Merta a samozřejmě Miloš Forman. Setkali se u té stavby a potom šli do hospody, kde kámen polili pivem a pokřtili.

Scéně Vlasů dominoval obří americký bourák. Zaslechla jsem, že byl problém ho na jeviště dostat, byla to fáma?
Nebyl problém ho tam dostat, na jeviště naší scény vjede i náklaďák. Ale to auto bylo skutečně obrovské a problematická pak byla manipulace na jevišti.

Má divadlo z technického hlediska něco, co jinde chybí?
Když přijdou kolegové ze zahraničí, říkají, že unikátní je především pocit aktérů, kteří stojí na jevišti. Mají pocit, že drží obecenstvo „v hrsti“. Mají ho neskutečně blízko, byť je tam 18 řad. To souvisí s architektonickým uspořádáním, což byla moje objednávka, aby divadlo bylo jako antické amfiteátry, přičemž jsme museli akorát zmenšit rádius. Antické amfiteátry se převážně stavěly do půlkruhu, my to máme ve výseči. Na to navazuje barokní uspořádání jeviště – jedno hlavní, dvě boční a jedno zadní. To byl systém barokního divadla, aby se rychle mohly navážet kulisy ze tří stran. S tím souvisí princip, který je u nás unikátní, a to princip mostů, které máme rozvedeny na obě boční jeviště. Jeho variabilita je vskutku nebývalá.

Představení se technicky hodně vyvíjí. Bylo už potřeba něco předělat?
To je jako s autem. Už třikrát jsme museli vyměnit pohony všech mostů, čtyřikrát jsme měnili mixážní pult s kompletním ozvučením. Z bezpečnostního hlediska jsme museli měnit všechny tahové konstrukce a motory k nim. Divadelní jeviště je třetí nejnebezpečnější pracoviště na světě, hned po letišti a nádraží. V principu by všichni herci měli nosit přilby, nad jejich hlavami totiž visí tuny materiálu. Musíme udržet krok s jevištními technologiemi ve světě. Při mé poslední návštěvě New Yorku jsem zase tiše záviděl, jak rychle například umějí udělat tmu. Samozřejmě jsou technologie, ke kterým jsme se ještě nedostali, protože jsou nesmírně finančně náročné. Ale předpokládám, že postupně budeme pracovat i s nimi.

Takže máte nějaký seznam a až našetříte...
Máme. (úsměv)

Muzikál hraje prim, nezapomínáte na činohru?
Já vždy uváděl příklad Zdeny Herfortové, která se mnou kdysi učila na JAMU. Je poznat, když činoherní herec má hudební výbavu, stejně tak při hudebních představeních je poznat, když herec má činoherní průpravu. Někdy se obsazují hvězdy populární hudby, které nemají žádné zkušenosti s herectvím, a je smutné vidět, jak se trápí. V Městském divadle máme sice tři soubory, tedy činohru, zpěvohru a muzikál, ale nerozdělujeme to, lidé jsou obsazováni podle toho, kdo se pro kterou roli hodí. Jeden večer hraje takto připravený herec Shakespearova Romea a druhý večer Tonyho ve West Side Story. A to se taky stalo, obě role kdysi ztvárnil Petr Gazdík. Takže činohra má u nás úplně stejnou hodnotu jako hudební divadlo. Celá řada našich činoherních představení stejně jako jejich představitelé získali významná celostátní ocenění.

Jak vnímáte Hudební scénu jako autor a režisér?
Měl jsem možnost spoluvytvořit s architekty optimální prostor pro své sny. Já jsem se tam našel. Sice mluvíme o architektuře, ale nejpodstatnější jsou lidi, kteří jsou u nás v angažmá. Podařilo se sem koncentrovat jedny z nejlepších interpretů činohry i muzikálu v této zemi, a nejen v ní. Za to je taky potřeba poděkovat fungování JAMU, protože 95 procent u nás angažovaných umělců jsou její absolventi.

Na JAMU máte i „svého“ člověka...
Tam se už vystřídalo hodně lidí. A Petr Štěpán, kterého máte na mysli, to teď dělá báječně. Důkazem je jeden jeho ročník, který když skončil, tak jsem angažoval šest jeho absolventů. A všech šest tady zůstalo.

Řada někdejších hvězd, které u vás zazářily, odešla do Prahy. Jak to nesete?
Už dávno jsem se rozhodl, že nebudu dělat lidem četníka na křižovatce jejich osudů. Je to o jejich vůli, s tím se nedá nic dělat. Samozřejmě sleduju dál, jak se daří třeba Romanu Vojtkovi, Jitce Čvančarové, Petře Jungmanové a dalším kolegům. Moc jim držím palce.

Opravdu rodinný muzikál. V Matildě se potkají rovnou celé herecké rodiny

Dříve na Lidické často hostovaly známé tváře z Prahy – Petra Janů, Yvetta Blanarovičová nebo Irena Budweiserová. Už je nepotřebujete?
Pořád o tom přemýšlíme. Měli jsme v plánu některé projekty, třeba s Vojtou Dykem jsme se domlouvali, ale zatím to nedopadlo. Neustále jsme s některými v kontaktu. Nechte se překvapit.

K výročí dvaceti let Hudební scény chystáte velký koncert, který bude i v České televizi. Co diváky čeká?
Jedná se o přímý přenos v sobotu 14. září ve 20:15. Koncert připravuje režisér Petr Gazdík s šéfdirigentem Danem Kalouskem. Objeví se v něm to nejpodstatnější, co na jevišti Hudební scény za těch 20 let zaznělo. Původně jsme plánovali koncerty tři, v pátek, sobotu a neděli. Byly vyprodány během dvou hodin a museli jsme přidat nedělní odpolední koncert, který se během chvilky vyprodal také. Proto jsme nasadili tento koncert do repertoáru a budeme ho uvádět, dokud o něj bude zájem.

Na Hudební scéně se v dětských rolích už zabydlely i vaše vnučky. Vedl jste je k tomu?
Snažil jsem se celý život, aby se moje jediná dcera nikdy nedostala k divadlu. Skoro se to povedlo… Její dvě holčičky báječně zpívají, hrají i tančí. Je mi hloupé, že to říkám jako děda, ale opravdu jsou výborné. Ovšem podobně nadaných dětí máme hodně i díky naší Muzikálové školičce. Mě to naplňuje takovým zvláštním potěšením. Zároveň je tu i obava, protože ta řehole herecká je nesmírně náročná, zvlášť pro ženy.

Co byste Hudební scéně popřál ke dvacetinám?
To jubileum je sice krásné, ale naše Hudební scéna fungovala báječně už v první den. A fungovala tak báječně celých 20 let. A tak jí přeji, aby to stejně tak pokračovalo.