Píše se rok 1981. Útlý mladík ve světlém plášti dřepí v olomoucké Riegrově ulici a snaží se cosi napěchovat namísto dlažební kostky do silnice vedoucí k Hornímu náměstí. Při bližším pohledu lze v jeho rukou rozeznat cibulku narcisu, právě tu se snaží udusat doprostřed ulice.

4 fotografie

I tento akt se řadí mezi performanční umění, tedy představení, při němž člověk využívá vlastního těla coby výrazového prostředku, a snaží se tak vyjádřit nějaký obsah.

Když performer Vladimír Havlík před více než čtyřmi desítkami let představoval zmíněný kousek Pokusná květina, setkal se tehdy s nechápavými pohledy kolemjdoucích. Dnes jde o jedno z nejznámějších českých performančních děl a šestašedesátiletý umělec má za sebou nespočet happeningů i akcí, jež fotograficky dokumentuje a vystavuje. Loni získal Cenu Michala Ranného za přínos české vizuální kultuře.

Přemýšlej a najdi si v tom něco, říká o svých dílech umělec Kristek

„Jsem rád, že cena přišla z Brna. Brněnský koncept mě ovlivnil a odnesl jsem si ho i do Olomouce,“ říká Havlík. Velkým zdrojem inspirace a motivací zaměřit svoji kreativitu netradičním směrem mu byl totiž brněnský konceptuální umělec Jiří Valoch.

„Ukázal mi, že se dá v přírodě roztáhnout obyčejný bílý papír, který s okolím vytvoří krásný kontrast. Byl to pro mě impulz zkusit něco podobného. Na začátku spíše pro zábavu, časem se nám podařilo vytvořit i akce, jež měly dopad,“ popisuje.

Lidé si mají sdělení domyslet

Happeningy přitahovaly pozornost hlavně za normalizace. „Tehdy byl jakýkoli neobvyklý počin ve veřejném prostoru brán jako protistátní čin,“ vzpomíná Havlík.

Poznal to na vlastní kůži, když uspořádal výtvarné setkání v polorozbořené vesnici Mušov, jež byla za socialismu zlikvidována a zatopena z důvodu výstavby vodního díla Nové Mlýny. Začaly ho vyšetřovat bezpečnostní složky za kritické upozorňování na zničení obce.

„Upřímně jsem to nemyslel politicky, jen jako otevřený poetický prostor. Tehdy tam ale zrovna probíhaly protesty studentů za záchranu kostela a lidé mě s tím začali spojovat,“ upřesňuje Havlík. Kostel se každopádně podařilo zachovat, nyní se jako jediná připomínka existence vesnice tyčí uprostřed vodní nádrže a Havlíkův happening k tomu také přispěl.

Jindy byl obviněn z rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví, přitom jen prezentoval svoji performanci spočívající v záměně dlažební kostky za koberec. „Když byli policisté svědky toho, že jsem kostku jen vyfotil v díře ve svém koberci a zase ji vrátil zpátky, nechali mě jít, a dokonce se mi povedlo je rozesmát,“ chlubí se Havlík.

Přestože byl součástí neoficiální umělecké scény a některé jeho akce měly skutečně kritizovat režim, sám se necítil jako aktivista. „Snažil jsem se a stále snažím jen poukázat na to, že by věci mohly být jinak, lépe. Důležitá je pro mě hlavně umělecká stránka a role metafory. Chci, aby mé sdělení nebylo hned jasné, lidé museli zapojit svou imaginaci a domysleli si to,“ popisuje přístup k tvorbě.

Náročný přechod do města

Oblibu k bizarním situacím v performerovi pěstoval už odmala jeho děda – vesnický všeuměl, jenž při práci rád sbíral neobvyklé, ale skutečné příběhy lidí. „Podnítilo mě to vyhledávat a vytvářet podobné neuvěřitelné zážitky jak pro sebe, tak pro ostatní,“ objasňuje.

Aby se však dostal tam, kde je dnes, musel překonat svou přirozenou plachost. Ranou tvorbu hluboce spjatou s přírodou a odrážející lásku k venkovskému prostředí, kterou si vybudoval při vyrůstání na Českomoravské vrchovině, sdílel proto jen s nejbližšími. „V začátcích mě hodně ovlivnil přechod z vesnice do Olomouce, na což jsem si nezvykal snadno,“ vypráví.

Nemá rukopis, ale dává místům smysl. Legenda pouličního umění Timo má knihu

Přírodní motivy tak využíval jako napojení na staré časy v rodných Nyklovicích na Žďársku. Stejný sentiment lze pozorovat i ve Svatbě, kdy k opuštěnému smrku přisadil břízu, či v jeho nejznámějším díle Pokusná květina. „Je to metafora, znázorňuje přenesení kousku přírody a domova do velkoměsta,“ dodává.

Postupem času začal Havlík organizovat i větší akce pro veřejnost. „Řekl jsem si, že buď to vzdám a nebudu nikdy schopný vyjít s tím před lidi, nebo si na sebe nastavím vyšší nároky a vyprovokuju se to zkusit,“ komentuje svůj posun.

Práce před obecenstvem je přitom často nevyzpytatelná a při té jeho se navíc často setkává s kritikou. „Někteří mé dílo nechápou a označují ho za blbiny, pro mě je to ale způsob sebevyjádření a sebezdokonalování,“ vysvětluje.

Otazníky a vykřičníky AI

Přestože se sám označuje jako „old performer“, nebojí se ve svých dílech využívat i novou technologii umělé inteligence (AI), s jejíž pomocí interpretuje a reprízuje své akce. „Fascinuje mě na ní, že dokáže převrátit celý proces. Předtím jsem dokumentoval skutečné akce, teď můžu vytvářet i zobrazení toho, co se nikdy nestalo,“ vyzdvihuje.

Svými vygenerovanými fotografiemi a videi rovněž poukazuje na to, jak je v dnešní době realita ohebná. „Dávám lidem možnost zamyslet se a zkusit rozpoznat, zda se jedná o skutečnost, nebo dílo AI,“ komentuje.

Technologie ještě v tomto ohledu zdaleka není dokonalá a ve většině případů mohou bystří pozorovatelé zaznamenat drobné chyby. „Třeba při přepracování Spravedlnosti od Mariny Abramovic vznikaly až humorné paskvily s třemi miskami vah,“ líčí.

To je další věc, jež Havlíka na AI baví. Rád experimentuje a testuje, co technologie umí a co ne. Přesto si uvědomuje, že využívání programů v tvorbě s sebou nese množství otazníků a vykřičníků. Například za dílo nenese odpovědnost, jelikož ho vytvořil stroj. Na druhou stranu k němu ale ani oficiálně nemá autorská práva. Vlastní jen formulaci myšlenky, kterou umělé inteligenci zadá. Také se obává přívalu uměle vygenerovaných obrazů.

„Přílišná dostupnost AI nástrojů může způsobit zahlcení uměleckého prostoru, a tím i pokles ceny umění jako takového,“ varuje.

To je však zatím obava do budoucna. Momentálně Havlík se svými umělými obrazy sklízí úspěch, a na podzim dokonce jeho tvorba zamíří do stálé expozice Moravské galerie v Brně pod názvem A(I) performer.