Na člunu doplul až do Černého moře. Zpátky ve městě to byl šok, líčí dobrodruh

  10:34
Pro cestu na dovolenou u moře je loď pro většinu Čechů asi poslední dopravní prostředek, který by je napadl. Obráceně to však měl bývalý farmář z Blanska Zdeněk Slouka. Pro výpravu k Černému moři si zvolil obyčejný člun za sedm tisíc korun. Na tříměsíční plavbu dlouhou přes dva tisíce kilometrů se vydal na začátku června. Proplul během ní po pěti řekách deseti státy a nakonec skutečně namočil pádla do mořské vody.

Bývalému farmáři Zdeňku Sloukovi trvala plavba z Blanska do Černého moře víc než tři měsíce. | foto: archiv Zdeňka Slouky

Když Slouka před jedenácti lety založil farmu, splnil si svůj dětský sen. Pár let na to se u něj zrodil nápad podniknout plavbu do Černého moře. „Sjížděl jsem s děckama Svitavu a přemýšlel, proč všichni jezdí k moři autem, vlakem, autobusem, letadlem, když tam přece vede každá řeka,“ vysvětluje osmatřicetiletý dobrodruh, jak k takové myšlence přišel. Dětem slíbil, že až jednou bude mít čas, tak jim to dokáže.

Jako farmář však volného času moc neměl, a cesta tak na dlouhé roky zůstala pouze v jeho představách. Mezitím se zviditelnil v reality show Farmář hledá ženu. Když přišel o řidičský průkaz, rozhodl se farmu minulý rok prodat, protože bez auta péče o usedlost začala být náročná. Volného času měl najednou dost. Při opouštění farmy nasedl rovnou na vodu a vydal se na cestu. Zážitky si nenechával jen pro sebe, během plavby je prostřednictvím videí a živých vysílání sdílel na sociálních sítích.

Z Blanska v červnu vyjela dvoučlenná posádka. Spolu s už bývalým farmářem k pádlům do člunu usedl i jeho kamarád Kurt. Člun pojmenovali Ferdinand na počest býka ze Sloukovy farmy v Rájci-Jestřebí. Po zdolání údolí Železná vrata na pomezí Srbska a Rumunska se od výpravy Kurt oddělil a vrátil se po měsíci a půl domů. Slouka tak ve zbytku trasy pokračoval sám.

Společník jako u filmového Robinsona

„Jedenáct let jsem měl farmu a opuštěný jsem si přišel spíš na těch polích než na řece. Tam jsem pořád někoho potkával a taky jsem dělal vysílání, kde jsem kecal s lidmi,“ popisuje svůj kontakt s diváky. Lidi z projíždějících lodí ho často poznávali a házeli mu piva. Zároveň si po odjezdu parťáka užíval, že všechna rozhodnutí byla jen v jeho režii. „Mohl jsem zastavit, kde a na jak dlouho jsem chtěl. I počet kilometrů, které za den ujedu, závisel jen na mně. Můj rekord je sedmapadesát,“ hodnotí situaci po odjezdu společníka.

Později se k Sloukovi na člunu přidal míč Švuňk. Díky němu a jeho zarostlému vzhledu ho lidi začali přirovnávat k filmovému Robinsonovi. Velice podobná situace totiž nastala ve snímku Trosečník, který je inspirovaný právě příběhem Robinsona Crusoa. Míč Wilson se v něm stává jediným společníkem Toma Hankse na opuštěném ostrově.

S autem za osm tisíc prokřižoval Kavkaz. Spím i na staveništi, říká turista Svaťa

Sloukův člun se během cesty několikrát protrhl o kameny. „Hned od startu jsme počítali s tím, že ho roztrhneme už na začátku na Svitavě. A taky se tak stalo, ale nejsem žádné béčko. Zalepil jsem ho a pokračovali jsme,“ směje se svérázný dobrodruh. Podobný osud ho potkal ještě dvakrát. Jednou na Dunaji, kdy se člun proděravěl během kotvení na kamenitém břehu a podruhé v cílové rovince během plavby po moři.

„Roztrhl se, když jsem zrovna vjel do moře. Byly vlny vysoké skoro dva metry a narazil jsem zase na kameny. Problém byl, že jsem musel plout tři kilometry s jednou vypuštěnou komorou, abych se dostal na vhodný břeh,“ vypráví o příhodě na moři. Právě až tento zážitek mu splnil jedno z přání, které na cestě měl. „Chtěl jsem si během plavby sáhnout na úplné dno a zažít ten pocit, jak budete ležet třeba ve stanu, budete mít strach a modlit se, ať už to skončí. S prasklou komorou jsem se opravdu modlil, abych se už dostal na břehu a byl konec,“ líčí až dojatě.

Nadšení z návštěvy hrobu piráta

Přestože z Blanska nevyjížděl jako zkušený vodák a námořník, přišel si na finální část plavbu po moři připravený. Předchozí tři měsíce strávené na řekách ho na všechno, co na něj na konci nevšední cesty čekalo, podle jeho slov vyškolily. „Já se vlastně celou tu dobu učil. Neumím ani žádný jazyk a projel jsem deset států. Postupně se člověk naučil i to. Všechno potřebné jsem si zařídil, sice jsem si s lidmi nepokecal na nějaké pořádné úrovni, ale všechno jsem si domluvil,“ říká o nasbíraných zkušenostech.

Do většího města se poprvé podíval až na konci své cesty, těsně před vplutím do moře. „Zastavoval jsem v Tulcee v Rumunsku, abych si nakoupil zásoby na proplutí delty Dunaje. Po třech měsících jsem byl někde, kde bylo větší množství lidí. Když jsem došel na křižovatku, měl jsem normálně strach. Musel jsem se držet lidí a přecházet s nimi. Byl to šok,“ popisuje znovushledání s městským ruchem.

Před vyplutím Slouku spoustu lidí strašilo právě deltou Dunaje, aby se v ní neztratil. Skládá se totiž ze tří hlavních ramen a řady dalších říček a kanálů, jde o nejzachovalejší říční deltu v Evropě. „Nakonec to bylo všechno úplně jinak. Delta je strašně turistické centrum a jezdí tam loď za lodí. Bylo to asi nejvíc frekventované místo z celého úseku,“ přesvědčuje. Vzpomíná také, jak se plavidla, která potkával, postupně zvětšovala. Velké zámořské lodě v závěru cesty přirovnává k plujícím panelákům.

Čtyři měsíce chodil sám. Tělo si zvykne, duše úplně ne, líčí cestovatel

Za nejlepší zážitek výpravy považuje návštěvu ostrova v Moldávii, který obývají stáda divokých koní. „Koně moc nemusím, ale tohle bylo něco neskutečného. Nejdříve jsem tomu nevěřil, ale pak jsem našel kobylince a koňské kosti. Nakonec jsem potkal i koně. Byli krásní, ani nebyli nijak pohublí. Je hezké vidět, že se o sebe zvládnou sami takhle postarat,“ podotýká. Velký dojem v něm zanechal i Banát s českými vesničkami, které se v této oblasti nacházejí. Obrovské nadšení v něm vyvolala také návštěva jediného označeného hrobu piráta v Evropě, který se nachází v rumunské Sulině.

Na řece cestovatel strávil celkem 98 dní. „Když jsme dojeli na soutok Moravy a Dunaje, cedule tam ukazovala, že moře je vzdálené asi 1 983 kilometrů. Tak jsem si říkal, že to je obrovská dálka. Ale když pak zbývalo už jenom deset kilometrů, spíš mě mrzelo, že už bude konec,“ vzpomíná. Na začátku nevěděl, jestli se mu skutečně povede doplout až do moře, ale chtěl to alespoň zkusit. Že by se vrátil domů dřív, uvažoval za celou cestu pouze jednou, a to kvůli synovi, s nímž neměl kontakt. Nakonec však vytouženého cíle dosáhl.

Technika utopená na splavu

Nejednalo se o první podobný Sloukův počin. Už dřív podnikl pěší výpravu z Prahy do Itálie, takže má s dlouhými cestami zkušenost. „Tenkrát mi připadala neskutečně dlouhá, ale na vodě jsem si přišel, jako kdyby to byly maximálně tři týdny. Jen těch těstovin s konzervami jsem už byl přejedený,“ směje se.

Kdyby se rozhodl podniknout lodní výpravu pouze sám pro své potěšení, vyšla by ho podle jeho slov na pár korun. Protože však chtěl svoje zážitky sdílet s diváky, potřeboval s sebou techniku. Jednou ji dokonce musel celou nahradit. „Bylo to na splavu u Janova hradu, nabrali jsme spoustu vody a mě to vyhodilo pod splav. Myslel jsem, že už nevyplavu. Nakonec mě to naštěstí pustilo ven, ale utopili jsme techniku za zhruba 70 tisíc. Dalších pět dní jsme v Břeclavi čekali na novou,“ líčí ztrátu vybavení.

I když měl před sebou tisíce kilometrů, žádnou speciální loď si nepořídil. „Chtěl jsem záměrně cestu podniknout za pár kaček, abych lidem dokázal, že to jde. Koupil jsem tak obyčejný člun za sedm tisíc,“ zmiňuje Slouka. Kromě plavidla s sebou vezl věci, které mu měly usnadnit přežití. Rybářské vybavení, filtr na vodu, vařič na dřevo, stan, spacák, karimatky. Další nezbytnou část výbavy tvořila elektronika, právě kvůli dokumentaci. Potřeboval s sebou proto telefon, dron, solární panely na nabíjení a kabely. Vše vezl ve vodáckých vacích, které mu oproti klasickým sudům ušetřily místo.

„Nesmrtelná“ felicia zachránila taxikáře, když se rozjela i na fritovací olej

Na otázku, s jakými největšími komplikacemi se během cesty setkal, odpovídá prakticky okamžitě, že s nepříjemnými lidmi. Po zveřejnění svého plánu se setkal s různými reakcemi. Lidi ho podporovali a netrpělivě sledovali průběh cesty, ale našli se i tací, kteří mu nevěřili. „S technickými problémy jsem počítal, třeba s rozříznutím člunu, ale ty nepřející komentáře byly nejhorší. Věřím, že spousta lidí by chtěla v životě něco zkusit, ale tohle by je úplně odradilo,“ prohlašuje dobrodruh.

Bývalého farmáře to však neodradilo, a i přes negativní reakce se rozhodl svoji cestu podniknout a sdílet s ostatními. I to byla nakonec jedna z věcí, jež mu pomohla překonat komplikace. „Pod Železnými vraty jsem narazil ještě na jednu přehradu, se kterou jsem nepočítal, a nemohl jsem se přes ni dostat. Jeden kluk mi na streamu napsal, že jede s kamionem z Řecka a pomůže mi. Nevěřil jsem, ale on fakt přijel a kilometr mě přes přehradu převezl,“ uvádí Slouka příklad pomoci lidí.

Autor: