„Vytvořili jsme zábavnou show pro celou rodinu. Revue je směsicí různých žánrů, kam patří písničky, tanec, skeče, ale mohou se týkat i vážnějších témat,“ přibližuje Pácl.
Zamýšleli autoři hru jako revue?
Ano, Karel a Josef Čapkové ji tak skutečně koncipovali. Před první světovou válkou psali něco na způsob varietních skečů, krátké povídky s jasnou pointou. Už název Ze života hmyzu napovídá, že se díváme na určité části, ne na celou hmyzí říši. A ty jednotlivé části jsou psané jako varietní výstupy. Co jim dává hloubku a pojí je do celku, je postava Tuláka, která celou hrou prochází. Tuhle revuální či varietní strukturu jsem chtěl posílit.
Jakým způsobem?
Přidali jsme písničky, máme tanečníky. Jednotlivé výstupy jsou zábavné a efektní, groteskní, ale stále je přítomná konfrontace mezi lidskou a hmyzí povahou. U Čapků původně žádné písně nejsou, ale mají mravence a tančící jepice. Tím to vlastně začalo. Potřebovali jsme nějaké tanečníky na mravence a na jepice. Odtud byl pak krok k tomu zapojit tanečníky do celé hry a vymyslet taneční a hudební čísla. Skvěle to zapadá do celé čapkovské varietní struktury. Hudebně, tanečně, herecky je to směsice žánrů, ale právě střetávání vysokého a nízkého, zábavného s tragickým vytváří nový smysl. Ale jen rozvíjíme, co už napsali Čapkové. Vedle myšlenkově skvělého monologu Tuláka o tom, co je vlastně člověk, je klaunsky napsaný výstup Cvrčků, dialog Chrobáků je pak absurdní groteska.
Je toto představení mimořádné právě v tom, že jste přizvali ke spolupráci skladatele, textaře a choreografku? To připomíná spíše muzikál než činohru.
Tato představa hudebně-činoherní revue vyžadovala skvělé spolupracovníky. Jakub Kudláč, držitel Českého lva, napsal skvělé melodie, poutavé a zpěvné na texty Robina Krále, což je vynikající básník, který píše knížky pro děti a skvěle cítí rytmus češtiny. Na hudbu pak Andrea Opavská, výborná tanečnice, choreografka a pedagožka, vytvořila s tanečníky nádherné choreografie.
Co vizuální stránka? Jak budou vypadat brouci?
Scénograf David Janošek navrhl kostýmy, které jsou fúzí hmyzích těl a současné módy. Jako protiklad k výrazným kostýmům je čistá scéna: bílá kostka, vlastně jakási krabička. Taková zvětšená krabička od sirek, do které jako bychom ty jednotlivé brouky naházeli a pozorovali.
Využili jste tanečníky z baletního souboru a zpěváky z opery?
Zpívají naši herci ze souboru, v tomto ohledu máme velmi dobře disponovaný soubor. Spolek, který tančí a zpívá, tvoří studenti JAMU a konzervatoře. Všichni udělali obrovský kus práce, v divadle byli od rána do večera. A celkový výsledek stojí za to.
Repliky Čapkovy Matky jsou teď slyšet ve zprávách, říká divadelní režisér |
Inspirovali jste se v pohybech v hmyzí říši?
Určitě. Bylo důležité najít cestu, jak vzbudit představu, že se pořád díváme na chrobáky, cvrčky nebo mravence, ale současně v jejich chování vidíme lidské projevy. Hmyzí inspirace nejsou jen v kostýmech, ale také v jakési hmyzí deformaci těla. Když jste chrobák, jste shrbená koule, cvrček je v každému pohybu tak trochu vycukaný. To vede samozřejmě k různým komickým okamžikům, ale po chvíli se vám neodbytně dostavuje pocit, že se vlastně díváte tak trochu taky na sebe. Čapkové velmi temně a groteskně ukazují hmyzí svět jako svět tvorů, kteří si závidí, jsou pomstychtiví, ctižádostiví, egoističtí. Do značné míry jsou takoví i lidé. A hned nás napadá, jestli jsou lidé také ještě něčím jiným. Na tohle se Tulák snaží celou dobu odpovědět.
Jak to, že světová premiéra byla před 102 lety právě v Brně?
Brno předběhlo slavnou inscenaci Karla Huga Hilara v pražském Národním divadle o čtyři měsíce. Hilar totiž otálel se začátkem zkoušek, snad se chtěl lépe připravit. A mezitím se ozvali z Brna. Autoři chtěli, aby hra šla do světa co nejdřív, a domluvili se s Brnem. Mimochodem motýla Otakara tady hrál mladinký Hugo Haas. Podle fotografií a návrhů scény to vypadá, že se tehdy inscenátoři při realizaci také velmi bavili a že jejich provedení nebylo o nic málo velkolepé než to naše dnešní. Tehdy to byl veliký úspěch, snad nezůstaneme po 102 letech pozadu.
Před dvěma lety jste režíroval Matku. Je náhoda, že se po krátké době vracíte k Čapkovi?
Po premiéře Matky mě překvapil obrovský ohlas a divácký zájem. Stejně tak překvapil zájem o R.U.R. v Plzni a předtím o Bílou nemoc v Pardubicích. Něco v těch hrách asi je, co stále dráždí. Čapkové jsou asi součástí divácké DNA, a to i u mladé generace. Z toho tehdy vzešla úvaha „pojďme najít ještě něco od Čapka“, ve hře Ze života hmyzu jsem navíc zahlédl možnost revuální podívané. A Matka stále sklízí úspěch doma i v zahraničí. Byli jsme hostovat v Izraeli, kam jsme jeli trochu s ostychem. To, z čeho se nám tady tají dech a je pro nás nepředstavitelné, tam je bohužel každodenní skutečností. Ale ohlasy byly nadšené a ptali se, kdy ta hra byla napsaná, že tak přesně vypovídá o jejich šílené a nejednoznačné situaci. Ale Matka zaujala i vedení New National Theatre Tokio, takže příští rok na jaře jedeme na poměrně rozsáhlé turné po Japonsku.
Máte už zálusk na nějakou další Čapkovu hru?
Zatím ne, ale rád bych – stejně jako se to povedlo s Matkou – hru Ze života hmyzu před diváky, především mladými, rehabilitoval. Má totiž jako většina českých her smutný osud. Je nahlížena jako nějaká stará divná hra o těch broucích, která je nějaká smutná. Ale nikdo pořádně neví, o čem je. Snad se nám podaří ji odehrát jako poměrně zábavný kousek se zajímavým přesahem.
Nejsem Donutil. Můj Sluha dvou pánů je zběsilé dítě, říká jeho „nástupce“ |
Je velká režisérská výzva tohle všechno hmyzí hemžení ukočírovat?
Je to skvělý a šílený kolotoč zároveň. Nevěděl jsem, do čeho jdu. (směje se) Vše poskládat, aby to do sebe zapadalo, všechny organizovat a na jevišti pohlídat, aby se nikomu nic nestalo, protože se pořád něco někde hýbe. Takové intenzivní divadlo mě moc baví. I když vím, co to obnáší, šel bych příště do takového projektu zas. Takové divadlo – velkorysé a velkolepé – s myšlenkou má dneska smysl.
Takže byste se nezlobil, kdyby příští režie byla o pěti hercích?
Ideálně nějaké monodrama. (směje se) V zimě mě ovšem čeká Pucciniho opera Manon Lescaut v Janáčkově divadle. Moc se těším, je to krásná opera, nádherná hudba, velmi chytré libreto.
