Mlýnská kolonáda je patrně nejznámějším symbolem Karlových Varů a bezesporu jednou z nejvýznamnějších, ne-li vůbec nejvýznamnější architektonickou památkou lázeňského města. V letech 1871 až 1881 ji vystavěli podle projektu geniálního českého architekta Josefa Zítka.
Řeka Ohře, na které jsou jako korálky na niti navěšena všechna tři „hlavní“ města Karlovarského kraje, pramení necelých třicet kilometrů na západ od našich hranic na severozápadním úbočí nejvyšší hory bavorských Smrčin Schneebergu. Její horní tok lemuje na levém břehu mohutný hřeben zalesněných hor s dominujícím 877 metrů vysokým vrcholem Grosser Waldstein na jihozápadě a 797 metrů vysokým Epprechtsteinem na severovýchodě. A právě to je to místo, odkud se dovážel kámen na stavbu Mlýnské kolonády.
Že je masiv Epprechtsteinu vydatným zdrojem jednoho z nejkvalitnějších stavebních materiálů historie, se ví už stovky let a „Epprechtsteinská žula“, před první světovou válkou známá také jako „Herkulova“, je dodnes světoznámým pojmem. Kámen, který „matka příroda“ vytvořila v období svrchního karbonu před více než třemi sty miliony roků, se na svazích hory těžil už ve středověku. Nejprve pilné ruce zdejších kameníků zpracovaly materiál vystupující nad povrch země a od počátku 19. století, kdy volně stojících skalisek už bylo pomálu, se za kamením pustili do hlubin hory.
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
Během následující stovky let bylo v oblasti Epprechtsteinu otevřeno víc než dvacet kamenolomů, které žulu nejvyšší kvality dodávaly do celého světa. Stavby z epprechtsteinské žuly tak dneska naleznete třeba v Curychu, Bruselu, Rotterdamu, Bagdádu či Káhiře, ale i „za velkou louží“ v Buenos Aires, Montevideu, Havaně, Clevelandu, Cincinnati nebo Chicagu. K těm vůbec nejznámějším a nejkrásnějším patří bezmála sedmdesátimetrový „Vítězný sloup“ v Berlíně a také – proč se nepochlubit? – Mlýnská kolonáda v Karlových Varech.
Mlýnská kolonáda v Karlových Varech
Těžba a zpracování žuly, které v oblasti pod Epprechtsteinem ke konci 19. století zaměstnávaly každého druhého dospělého muže, se po druhé světové válce v souvislosti s vývojem nových stavebních materiálů a technologií dostaly do úpadku, ze kterého se už nevzpamatovaly. Většina kamenolomů je už dávno mimo provoz a ponechaná přírodě, aby si s nimi poradila, jak umí. A že příroda naštěstí umí víc než člověk, dala v těchto opuštěných a z větší části zatopených jámách ve svazích hory vzniknout celé řadě jedinečných biotopů a vytvořila tak místo, které si na nezájem turistů rozhodně nemůže stěžovat.
Na své si tady přijdou především milovníci živé přírody, které potěší zajímavá společenstva mechů, lišejníků a kapradin s pestrou paletou živočichů od rozličného hmyzu přes obojživelníky, hady a netopýry až k drobným savcům a samozřejmě ptákům. Hora uspokojí i hledače minerálů, kteří zde nalézají zejména krystaly živců, křemene a slídy, a také milovníky historie, kteří se mohou vydrápat až na vrcholek hory, kde najdou pečlivě udržované ruiny středověkého hradu Epprechtsteinu, zmiňovaného už před polovinou 13. století.
Svérázné umělecké dílo v podobě labyrintu Epprechtstein navazuje na tisíciletou tradici labyrintů, sahající až k mytickému krétskému králi Mínóovi.
Ještě víc než půl století po ukončení těžby zůstaly na mnoha místech v oblasti Epprechtsteinu ležet obrovské bloky vylámaného kamene, pro který už nebylo odbytu. Uplatnění pro ně se našlo až v novém miléniu a v roce 2009 byl na místě, kde se dříve nakládaly na vagony dnes již zrušené železnice, otevřený kamenný labyrint. Originální pomník někdejší světové slávy epprechtsteinské žuly tvoří 180 mohutných kvádrů velkých pomalu jako železniční vagon sestavených na ploše čtverce o straně 34 metry.
Svérázné umělecké dílo navazuje na tisíciletou tradici labyrintů, sahající až k mytickému krétskému králi Mínóovi, který si nechal od věhlasného athénského sochaře Daidala postavit labyrint jako vězení pro svého nevlastního syna Mínotaura, krvelačného netvora s lidským tělem a býčí hlavou. Tady v Epprechtsteinu je ovšem ve středu labyrintu vztyčený pět metrů vysoký obelisk, na kterém se návštěvník (ovšemže znalý němčiny) dočte starou moudrost, že „V labyrintu potkáváš sám sebe“.
Na obelisku ve středu labyrintu Epprechtstein se návštěvník dočte starou moudrost, že „V labyrintu potkáváš sám sebe“.
Cestou kamenným bludištěm se může člověk zamyslet i nad dalšími do kamene zde vytesanými výroky slavných lidí o labyrintech, například že „Přímo se nedojde moc daleko“ (Antoine de Saint-Exupéry) nebo že „Nejpřímější cesta k cíli je oklika“ (Carl Gustav Jung). Času na to má dost, cesta pravoúhle zalomenými uličkami mezi mohutnými bloky kamene od vchodu do středu labyrintu k obelisku totiž měří dobře čtyři stovky metrů a nedá se nikde zkrátit, leda přelézáním bloků, což není vůbec snadné (dá se to ovšem „obelstít“, v opačném směru od východu je to jen pár kroků).
Epprechtstein je pro návštěvníky z Karlovarska snadno dosažitelný, autem je to z hraničního přechodu Pomezí/Schirnding přes Thiersheim, Marktleuthen a Kirchenlamitz na parkoviště (neplacené) u labyrintu necelých třicet kilometrů, z Aše ještě o pár kilometrů blíže. V bezprostřední blízkosti labyrintu je parkoviště (neplacené) a Infocentrum a celý masiv Epprechtsteinu je protkaný hustou sítí (na bavorské poměry velmi slušně značených) turistických cest.