Svědčí o tom jedna z chebských kašen, dříve pojmenovaná jako Egerlandská. Stojí v Březinově ulici, tehdejší Rothkirchstraße, a zdobí ji socha dudáka, kterou k poctě města vytvořil v roce 1923 chebský rodák, sochař Adolf Mayerl.
Na tradici, kterou po válce přerval odsun německých obyvatel, teď navazuje osmnáctiletý Jan Schmiedhamer z Chebu. Hru na dudy už dva roky pilně trénuje a chce odkaz chebských dudáků opět vzkřísit.
„Nějaký čas už navštěvuji soubor písní a tanců Dyleň, kde jako hlavní dudák působí Lubor Hanka. A právě tam jsem se s dudami poprvé setkal,“ vzpomíná student karlovarské pedagogické školy. A dodává, že setkání to nebylo vůbec idylické.
Naopak. Když dudy poprvé uslyšel, pomyslel si prý, co to je za hrozný zvuk. Ale čím víc poslouchal, tím víc jej výjimečný nástroj zajímal. Nakonec se rozhodl, že se na něj naučí hrát. Oslovil v té souvislosti Miljo Mileva, který v Dyleni hraje na violu a ovládá i hru na dudy, zda by jej do tajů hry na specifický hudební nástroj nezasvětil.
„To bylo před dvěma roky. Nejtěžší bylo naučit se nabrat vzduch do měchů, udržet rytmus a zvládnout techniku hry na melodickou píšťalu, které se říká přednička. Ta na svém horním konci nese vyřezanou hlavu kozla nebo také čerta. Vzadu je další píšťala, takzvaný huk, která vydává stálý neměnný hluboký tón,“ popisuje dudák.
Nástroj ho dovedl až k zájmu o regionální historii. „Chebsko je známé tím, že se tu podobně jako na Domažlicku či Strakonicku na dudy hodně hrálo. Dřív byl dudák takřka v každé vesnici. Materiálů, které by to dokumentovaly, není mnoho, ale jsou. Narazil jsem i na fotky dudáckých kapel někdy z dvacátých let minulého století. Zajímavé je, že kromě dud byl tehdy v kapele klarinet a dokonce i harfa, což je poměrně nezvyklé,“ konstatuje mladík.
Houslaře z Lubů připomíná nový dokument, kořeny tu má i kytara Paula McCartneyho |
Na nejrůznějších akcích, průvodech a veselicích se snaží dudy propagovat. „Je to regionální nástroj, ale ta tradice skončila po válce spolu s odsunem Němců. Na dudy se pak zapomnělo, lidé je neznají a mnozí se diví, jak zvláštně nástroj zní. Chtěl bych to změnit. Přemýšlím i o tom, že bychom s kamarády založili chebskou dudáckou kapelu,“ dodává Jan Schmiedhamer.
Nejstarší zprávy o dudácích „potloukajících se krajem a vyhrávajících po všech hospodách“ se na Chebsku datují do 15. století. Přestože se kdysi oblíbené dudy na přelomu 17. a 18. století z prostoru střední Evropy téměř vytratily, na česko-bavorském pomezí se tato tradice v některých regionech udržela až do moderní doby. Podobně jako v případě Strakonic patřily i na Chebsku dudácké muziky a potulní muzikanti ještě na počátku 20. století k tradičnímu obrazu venkova.
