Láska ke snímkům přírody ho neopouští. I v téměř sedmdesáti šesti letech neváhá s fotoaparátem vyrazit do lesa, a dva dny takřka bez hnutí čekat na snímek nejrůznějších ptáků i jiných zvířat. „Musíme náš rozhovor zvládnout v rozumném čase, za chvíli vyrážím zkusit vyfotit vzácnou sovu,“ pousmál se žlutický fotograf hned na úvod.
Vzpomenete si, kdy jste začal fotografovat?
Bylo mi přibližně osm let. Tehdy jsem dostal fotoaparát. Když jsem pořídil první snímky, byl to pro mě obrovský impulz, a hned mě to chytilo. Zkoušel jsem nejprve pořizovat fotografie přírody nebo květin. Před těmi šedesáti osmi lety byla úplně jiná doba. I nastavování tehdejších fotoaparátů bylo hodně náročné, nebylo tolik publikací. Sehnat vývojku, ustalovač či světla bylo jako z říše snů. Vše vznikalo systémem pokus omyl. Později jsem si různá světýlka zkoušel vyrábět i sám.
Vyrůstal jsem na Tepelsku. V Teplé působil jeden zkušený fotograf, ke kterému jsem si chodil pro informace. Sice jsem si pro jeho cenné rady chodil pěšky sedm kilometrů tam a zpět, ale informace, o které se se mnou podělil, za to stály.
Kdy jste začal brát fotografování vážněji? Napadlo vás, že to bude jednou vaše profese?
Víceméně jsem to bral vážně hned od začátku. Jak jsem zmiňoval, úplně mě to pohltilo. Na doporučení základní školy jsem ale vystudoval střední zemědělskou školu. Rodiče byli zemědělci, tak mě na základní škole směřovali spíš k tomuto oboru. Ono v tehdejší době ani nebylo moc rozšířené, že by člověk mohl fotografováním vydělávat. Později jsem si dělal fotografickou rekvalifikaci, a také mám ještě dodnes několik beden materiálů o fotografování. Vše jsem studoval, zkoušel, chtěl jsem toho načerpat co nejvíce.
Měl jste nějaký fotografický styl nebo vzor?
Snažil jsem se nikoho nekopírovat. Vždy jsem fotil dle sebe a tak, jak jsem to cítil. Orientovat se podle někoho jiného mě příliš nelákalo.
Profesionálním fotografem jste se stal po roce 1989?
Ano, to jsem si hned otevřel živnost na focení. Za socialismu nebyly podmínky na to, abych se tím živil. Jezdil jsem například s fekálním vozem nebo se sanitkou. Samozřejmě jsem se ale stíhal věnovat i toulkám s fotoaparátem.
Vyrážím po dešti, špačci tahají žížaly a sbírají brouky, říká fotograf přírody |
Během fotografické kariéry vaše snímky vycházely v nejrůznějších novinách, časopisech a dalších tiskovinách. Byl příjemný pocit se o své dílo podělit i s veřejností?
Podobných spoluprací bylo za ta léta skutečně hodně. Od různých novin až po magazíny. Pocit to byl vždy velmi příjemný, zvlášť když mi v redakci snímky příliš neořízli či nezměnili výrazně barevnost. Snažil jsem se vždy pořídit snímek tak, aby už byl kompletní a nic na něm nechybělo. Někdy jsem byl trochu zklamaný, když moje fotka někde vyšla nevhodně oříznutá. To jsem zvlášť v mladším věku občas nesl těžce. Postupně už jsem to začal brát s větším nadhledem (úsměv).
Máte přehled, kolik vašich fotografií v časopisech vyšlo?
Podobný archiv si zvlášť u článků či časopisů nevedu, ale bylo toho nepočítaně. Větší přehled mám v publikační činnosti. Vyšlo už padesát publikací s mými snímky. Ať už brožur, či knih. Fotil jsem také spoustu katalogů firem, nejrůznější kulturní akce, dříve i svatby, propagační materiály obcí a další věci.
Ve Žlutickém měsíčníku vycházejí pravidelně vaše fotografie ptactva. Jsou to velmi zdařilé snímky, často z těsné blízkosti. Jak se vám daří opeřence takto vyfotit?
Určitě vám ochotně nepózují. Focení ptactva mě velice baví. Je o velké trpělivosti. Většinou používám speciální maskovaný stan. V tom pak ležíte třeba dva dny skoro bez hnutí a čekáte na vhodný okamžik k focení. Ten kolikrát ani nepřijde. Pták nepřiletí, tak to vzdáte, začnete balit náčiní a v tu chvíli ho spatříte. Někdy je to v podstatě komická situace, která vypadá, jako by se mi ptáci tak trochu vysmívali (úsměv).
Obtížné je například pořídit kvalitní snímek krkavce velkého. Je to hrozně chytrý pták. Vidí vás přicházet do lesa a je schovaný, dokud neodejdete. Přesto mě takové výpravy za opeřenci moc baví. Někdy mi dají tip i ornitologové. Spatří zajímavé hnízdo či vzácný druh ptáka a informují mě. Samozřejmě pak ale nezveřejňuji přesnou lokalitu, kde jsem snímek pořídil.
Nepřetržitě sleduje prognózy meteorologů. Počasí je moje inspirace, říká fotograf |
Za dlouho kariéru jste určitě zažil i nějaké adrenalinové situace. Můžete nějakou připomenout?
Jednou mi šlo při focení doslova o život. Jednalo se o pořizování snímků z dvoumístného letadla. Z letadla fotím poměrně často, ale zhruba před deseti lety nám při letu nad karlovarskými lesy vypověděl službu motor. Byli jsme přibližně pět set metrů nad zemí, když mě pilot informoval, že jsme bez motoru. Byl to děsivý okamžik. Tehdy mi opravdu proběhl před očima celý život, a to bez přehánění. S pilotem jsme byli úplně v šoku.
Jak jste krizovou situaci zvládli?
Pilot byl naštěstí zkušený. I přes prvotní šok zachoval chladnou hlavu a podařilo se mu bezpečně doplachtit na mýtinu. Ale moc nechybělo, abychom se rozmlátili o stromy. Když se dnes vydávám pořizovat letecké snímky, mám lehké mrazení.
Nazývá se dělníkem fotografie
Zaznamenal jste i úspěchy v různých soutěžích. Vážíte si podobných ocenění?
Soutěží mám za sebou celou řadu, ale zase to s jejich obesíláním nepřeháním. Mám stále poměrně dost práce, čili mi nezbývá tolik času na soutěžení. Některé úspěchy ale za ta léta byly. Aktuálně jsem získal první místo ve fotografické soutěži v Ústeckém kraji. Potěší mě, když mé snímky v nějaké soutěži zabodují, ale není to má priorita.
Co je pro vás při focení tedy nejdůležitější?
Určitě poctivě a pečlivě udělané fotografie. Mou profesi považuji za určité poslání, někdy je to i docela dřina (úsměv). Sám se nazývám takovým dělníkem fotografie (úsměv).
Sledujete trendy, či jste věrný historickým fotoaparátům?
Vždy jsem se snažil spíše sledovat novinky a trendy. Na staré aparáty už příliš nefotím, spíše na ty nejnovější. Můj cíl je mít, pokud možno, ty nejlepší aparáty, které jsou v konkrétní době k sehnání, a v mých finančních možnostech.
Technika se rychle vyvíjí, dnes už mají mobilní telefony velice kvalitní fotoaparáty. Nemyslíte, že lidé postupně nebudou fotografy potřebovat?
To si nemyslím. Ono to není jen o tom mačkat spoušť, ale je potřeba mít na focení cit, oko. Vnímám tedy rozdíl mezi fotografem a člověkem s fotoaparátem. Věřím, že o kvalitní snímky s příběhem a předávající emoce bude zájem i nadále.
Jan Borecký
|
Jste velice zaneprázdněný. Jak sháníte možnosti focení?
Je to s podivem, ale nikdy jsem se nepodbízel, nabídky přicházely samy, za což jsem moc vděčný. Už moji rodiče před sedmdesáti lety říkali: „Kde tě nechtějí, tam se netlač.“ Snažil jsem se jejich radou vždy řídit.
Jaké plány vás teď čekají?
Letos mi bude sedmdesát šest let, tak už si člověk velké plány nedělá, ale na druhou stranu se snažím být stále aktivní. V tomto období jsem se třeba věnoval přípravě mé výstavy nazvané Živá příroda, která je od 28. května k vidění ve žlutickém infocentru. Návštěvníci uvidí kolem stovky snímků ptáků, včel a přírody obecně. Samotná výstava tam bude k vidění zhruba dva měsíce. Jinak aktuálně pracuji na publikaci pro obec Krásno a rád bych také vydal další, která nabídne snímky vážek.
Po téměř sedmdesáti letech focení už můžete rekapitulovat. Litoval jste někdy, že jste se na dráhu fotografa dal?
Určitě jsem toho nikdy nelitoval. S objektivem jsem procestoval spoustu míst, například Francii, Turecko, Maroko a mnohé další. Seznámil jsem se se spoustou fajn lidí, známých osobností a podíval jsem se i do zákulisí řady zajímavých akcí. Jsem za tyto zážitky moc rád a věřím, že se mi ještě podaří nějaké další přidat. Hlavně, aby drželo zdraví. Bez něj se nedá dělat nic. V mládí je to spíš takové klišé, ale s lety si to člověk stále více uvědomuje.