Co stálo za vaším rozhodnutím založit nadační fond?
Prvopočátek byl, že jsme léta letoucí vnímali, že náš tatínek nezištně, třeba i tajně, pomáhal lidem. Samozřejmě, že jsme nějaké věci věděli. Ještě během svého života přemýšlel nad tím, dát těmto aktivitám nějakou formální podobu. Tatínek měl oproti mě výhodu v tom, že byl opravdu známou osobností v Karlovarském kraji. Kontakt s lidmi měl intenzivnější, zatímco já žila v jakési ulitě, neměla jsem potřebu prezentovat se. Nadační fond pro mě byla cesta, jak k lidem proniknout.
Vzhledem k tomu, že jsme věděli o tatínkových snahách dát pomoci formální podobu, řekli jsme si, že to dotáhneme do konce. Když jsme ale vše začali připravovat, od založení NF až po přípravu smluv, zjistila jsem, že je například spousta informací ohledně hendikepovaných, které, pokud se s dotyčnými nepotkáváte, tak je jednoduše nevíte.
Znamená to, že počátky byly čímsi jako prozkoumáváním slepých uliček metodou pokus-omyl?
To zase úplně ne. V Karlovarském kraji funguje nadační fond Andělská křídla naděje. Od nich jsem věděla, jak tato práce funguje. Ale oni podporují pouze děti do osmnácti let. My jsme si řekli, že nadační fond pojmeme trochu šířeji. Nevěděli jsme tak úplně přesně, co nás čeká. Trochu jsem se obávala toho, že budu zasypána žádostmi od kohokoliv. To se naštěstí nestalo. Zásadní ale je, že jsme fond pojali jako odkaz našeho taťky, který sice pomáhal, ale nikde to neprezentoval. Nejsme tak schopni dohledat, komu všemu pomohl. Několikrát ale zazněla od maminek postižených dětí věta typu: „Víte, že váš tatínek nám koupil vůbec první vozíček?“
Řekla jste, že fond je pojatý šířeji. Na koho tedy pomoc cílíte?
Řekli jsme si, že pomoc nebudeme cílit třeba jen na nemocné děti. Přispíváme tak různým organizacím, s nimiž máme dlouhodobější spolupráci. Například s Denním centrem Mateřídouška. Vnímáme to tak, že do podobných zařízení docházejí děti, kterým jsme my už pomohli. A když pomůžeme právě takovým organizacím, má pomoc širší záběr.
Určitě si však vzpomenete na úplně prvního konkrétního člověka, kterému nadační fond pomohl.
Samozřejmě. A je to příklad našeho napojení na Andělská křídla naděje. Byla to malá Nelinka se zdravotními problémy. Po operaci potřebovala speciálně vyrobené ortézy na kyčle. A takové stojí cca pět tisíc eur. Nelinka se stala prvním v uvozovkách případem, kdy jsme dali na doporučení Andělských křídel naděje. Právě doporučení je pro nás důležitým signálem, že ty děti někdo zná, že s nimi nějakou dobu pracuje. A pro mě to znamená i trochu méně práce, protože nemusím zjišťovat podrobnosti. Ale vždy si informace ověřím. A když přijde žádost „zvenku“, vždy se s každým setkám osobně. Chci poznat rodiče dětí, chci si rodinu „načíst“, získat od ní potřebné podklady. Osobní kontakt je pro mě důležitý.
Takže jste malinko i detektivem?
Je to tak. Pátrat musíte. Je to důležité pro to, aby peníze šly skutečně tam, kam jít mají.
Setkala jste se při této detektivní práci i s případy, že se někdo snažil nadační fond zneužít? Jak těžké je takové případy odhalit?
Když budu konkrétní, vzpomínám si na případ, kdy u nás lidé žádali o peníze na vybudování čehosi, neměli ale projekty, ani představu, jakým způsobem bude jejich projekt fungovat do budoucna. To byl takový varovný vykřičník. Navíc víte, že existují i jiné možnosti, jak peníze oficiálně získat třeba od státu. A vy se dozvíte, že si o tuto pomoc zažádali, ale když zjistili, co všechno mají doložit, tak se už neozvali. Samozřejmě úplně jiný moment nastává, když vidíte dítě na vozíčku, které není schopné se o sebe postarat, tak není o čem mluvit.
Nemáte někdy pocit, že organizace, jako je Nadační fond Františka Štěpánka, svým způsobem suplují stát?
Za mě je tohle trochu tenký led. Dá se ale říct, že částečně ano. Ze zkušeností rodin například vím, že jsou lázně, které platí pojišťovny, ale jsou i centra, kde rodiče musí rehabilitaci platit ze svého. Ale v pojišťovnami podporovaném zařízení mají dvě půlhodinové procedury za den, zatímco v centru program od půl deváté ráno do pěti odpoledne. A pak radši dáte peníze tam, kde víte, že to funguje a dětem něco dá. Na druhou stranu si nemyslím, že by stát v podobných případech nepomáhal vůbec.
Stává se někdy, že žadatele o pomoc odkazujete třeba právě na státní programy podpory?
I to už se stalo. Rodiče hendikepované holčičky potřebovali přestavět kuchyň a koupelnu. Maminka se ale v možnostech získat státní podporu příliš neorientovala. Myslím si, že je to případ řady rodin. Možná často ani nevědí, na co mohou dosáhnout. Je to trochu začarovaný kruh.
Na začátku rozhovoru jste říkala, že váš nadační fond není nikterak omezený, co se věku klientů týká. Zatím mi tady ale povídáte pouze o dětech.
Ano, říkám děti. Ale měli jsme třeba i pětačtyřicetileté dítě. I v tomto věku je s ohledem na jeho postižení pořád dítětem. A rodiče o něj stále pečují. Pracujeme s dětmi bez rozdílu věku. Na začátku jsem ale neřekla jednu důležitou věc. Jediné naše omezení je, že poskytujeme podporu pouze na území Karlovarského kraje. To máme ve statutu, tím se řídíme a přes to vlak nejede. Patriotismus nám dal do vínku tatínek. Tady žijeme a moc si přejeme, aby to u nás v regionu bylo nadále fajn a aby to tak vnímali i lidé z jiných koutů republiky. Nepodporujeme ale pouze postižené děti. Měli jsme případ dvou děvčat, kterým zemřela maminka a ze dne na den se tak ocitly v domě zatíženém hypotékou. Což je pro studentky velice těžké, proto i těm jsme pomáhali.
Takže opět mladí lidé. Máte mezi klienty například i důchodce?
Mezi klienty vysloveně ne. Ale loni jsme podpořili Hospic svatého Jiří v Chebu, kde jsme přispěli na invalidní vozíčky. Navážu na to, co jsem říkala dříve. Je fajn, když máte za partnera právě takovou organizaci. Pomoc se díky nim dostane k většímu počtu lidí. Teď mám například na stole podobnou žádost z Mariánských Lázní. Ale stále mezi klienty převažují konkrétní lidé.
Jak se může člověk v nouzi vlastně stát vaším klientem?
Těch cest je několik. Hodně dáme na doporučení. Zjišťuji, že si maminky mezi sebou dávají informace o tom, že tady náš fond je. Setkat se s námi mohou i na nejrůznějších akcích. A pak lidé najdou informace na webových stránkách. I když mě někdo osloví třeba právě na akci, na níž se podílíme, stejně ho odkážu na web, protože potřebuji vyplnit žádost, na základě které už pak vím více informací a zároveň je pro mě takovým vstupním podkladem pro další administrativu spojenou s přidělením příspěvku. Správní rada se pak schází jednou za čtvrt roku a řeší konkrétní případy. A pak je celý proces na mně.
Je to sice trochu přízemní otázka, ale kolik peněz už nadační fond rozdělil?
Necelé dva miliony pro 42 konkrétních případů.
Když ještě na chvilku zůstanu u ekonomiky, kde sháníte peníze na vaši práci? Jsou to jen prostředky ze Sokolovské uhelné, nebo oslovujete i jiné partnery?
Obojí. Jsou ale i lidé, kteří se ozvou sami, že chtějí pomoci, na fond přispívá i rodina. A pak děláme řadu akcí. Výtěžek z nich jde na transparentní účet fondu. Většinou se na nich mihnou i lidé, kterým jsme v minulosti pomohli, a vždy nám do pokladničky něco hodí. Mám také štěstí, že mám kolem sebe skvělé kamarádky, které mi na akcích dobrovolně pomáhají, a tak vlastně veškeré přijaté prostředky jsou určeny pro žadatele. Kromě minimálních bankovních poplatků a výdajů, spojených se založením sbírky v řádu pár stokorun, nemáme žádné výdaje.
Nadační fond je nedílnou součástí Sokolovské uhelné a SUAS GROUP. Nakolik se tyto organizace ovlivňují?
Nemyslím si, že bychom se navzájem nějak ovlivňovali. Jediným průsečíkem je, že pro firmu děláme různé akce. Pro zaměstnance, pro jejich děti. Je super, když na nich jako nadační fond můžeme být. Díky naší firmě máme možnost vyjít mezi lidi a dát jim najevo, že i oni mohou pomoct.
A jak to máte vy osobně?
Pracuji v golfovém areálu v Sokolově, snažím se, aby to tady fungovalo. Více se tak pohybuji i ve společnosti SUAS Hotels, což je segment SUAS GROUP zaměřený na hotelnictví. A samozřejmě v pozadí jako rodina sledujeme chod firmy a řešíme její strategii. Snažíme se na chodu firmy podílet, co to jde.
Dokážete si představit, že byste jako dědička Sokolovské uhelné někdy stanula v jejím čele?
Já se na to úplně necítím. Tolik zkušeností v oblasti managementu, ekonomie a hlavně v řadě průmyslových odvětví nemám. Pan Tomek (Pavel Tomek, předseda dozorčí rady Sokolovské uhelné SUAS GROUP, pozn. autora) je v tomto ohledu člověk na svém místě. Stejně tak, jako byl můj tatínek. A od rodiny má pan Tomek maximální podporu. V současné chvíli nikdo z nás ambice na to postavit se do čela firmy nemá. Firma funguje tak, jak si to představujeme. A to je pro nás jako rodinu moc důležité. Když tatínek odešel, bylo nejjednodušší firmu prodat. Ale to nikdo z nás nechtěl. Věděli jsme, co do ní náš tatínek vložil, co pro něj znamenala a kolik svého času jí věnoval. Byla pro něj moc důležitá, stejně jako všichni zaměstnanci. Nejen pro něj, ale pro celý kraj.