„Když nám ho přivezli, už na sobě měl nějaké peří, ale stále ještě seděl na patách. Zpočátku odmítal žrát, přece jen jsem nebyla jeho mamka, tak jsme spolu trochu bojovali. Musela jsem ho krmit násilím. Ale teď už je při chuti snad pořád,“ směje se vedoucí záchranné stanice Markéta Hrušková a v otevřené kleci hladí Kamila po zobáku.
Krkavec si rád pochutná na granulích pro labutě. Dostává běžně psí a kočičí žrádlo, nejvíc mu ale chutná syrové maso. Svou voliéru má Kamil ve vstupu do přírodní rezervace Soos, přímo naproti pokladně. Tady budí pozornost a respekt, zejména svým velkým zobákem.
„Odmala jej učím, že nesmí štípat. Je inteligentní, pochopil to velmi rychle. Vzhledem k tomu, že si zvykl na člověka, do volné přírody se už vrátit nemůže. Vlastně je hendikepovaný, i když je fyzicky v pořádku. Budeme ho využívat v edukačních programech. Musí však podobně jako jiná zvířata projít socializací. To znamená neútočit, neštípat zobákem a po prolétnutí se vrátit na ruku,“ vypočítává Markéta Hrušková.
Krkavčí táta z hor. První mu uletěl, teď se v bistru stará o nové ptáče |
Kamil prý ukáže dětem, jak takový krkavec vypadá, čím se živí i jak se ke zvířatům chovat. A protože je inteligentní, možná i nějaký fígl navíc. „Mám pro něj připravené psí hlavolamy, na internetu hledám a vyrábím cokoli, aby se zabavil. Je na něm vidět, že se mnou komunikuje, že mne pozoruje a učí se. Leckdy mne samotnou překvapí. Často si něco vynucuje. Teď mne třeba volá do voliéry. Nejraději by byl, kdybych otevřela dveře a sedla si k němu,“ popisuje Hrušková chování Kamila, který se nechá pohladit a hned pak na bidýlku couvá. A tak pořád dokola. Jako by skutečně svého člověka zval dovnitř.
„Když ho mám na rameni, probírá mi vlasy, asi hledá nějaké parazity. A miluje, když ho hladím na zobáku a pod krkem,“ vypráví chovatelka s tím, že Kamil je zřejmě samička. Protože však na Kamila slyší, jméno jí zůstane.
26. ledna 2024 |
