„Někde se dělal krk, jinde hlavičky nebo korpusy a přenášelo se to z baráku do baráku, až z toho vznikl nástroj. Kam se člověk podíval, všude byly nástroje a jejich části. Proto se říkalo, že nad Schönbachem se klene nebe plné houslí,“ vzpomíná houslař Jan Pötzl.
Jeho pradědeček i dědeček v Lubech manufaktury na výrobu nástrojů vlastnili. Hospodářská krize ve 30. letech však vzkvétající obchod doslova pohřbila. Po začátku druhé světové války už hudební průmysl nebyl potřeba. Vše se podřizovalo válečné výrobě.
„Namísto nástrojů vznikaly třeba dřevěné podrážky do bot, dřevěné pantofle pro wehrmacht nebo bedny na munici,“ říká pamětnice Gerhilde Benker. Houslaři, kytaráři, výrobci smyčců a další řemeslníci z Lubů museli narukovat.
Někteří z nich se snažili uchytit ve vojenských kapelách. „Otec se s vojenskou kapelou dostal do Prahy, kde bydleli na Malostranském náměstí. Na půdě si tehdy otevřel dílnu. Vyrobil tam dokonce jedny housle,“ potvrzuje Jan Pötzl.
V květnu 1945 se do Lubů dostali Američané, v zásadě bez boje. „Luby měly vždycky čilé styky s Amerikou kvůli exportu hudebních nástrojů. A měly taky šikovné absolventy obchodní akademie v Karlových Varech, ti mluvili perfektně anglicky. Takže se poměrně rychle dohodli,“ vyprávěl Alfred Neudörfer, syn stejnojmenného houslaře.
Pro film jej v Německu objevil dokumentarista Jan Blažek. A zaznamenal i další příklad poválečné spolupráce Američanů s lubskými Němci. Třeba příběh Freda Wilfera, který coby voják wehrmachtu padl do amerického zajetí a přešel na druhou stranu.
Do Lubů se vrátil po válce v uniformě amerického důstojníka a organizoval nejen výkup hudebních nástrojů pro Američany, ale i převoz velkých objemů rezonančního dřeva a strojů z místních manufaktur přes hranice do americké okupační zóny. Na tomto základě později Wilfer v Německu založil firmu Framus, světoznámého výrobce kytar.
Od kusu dřeva až k hudebnímu nástroji. Muzeum představí školákům houslaře![]() |
V Schönbachu netrvalo dlouho a většina německých řemeslníků musela do odsunu. V městečku po nich zůstaly vybavené rodinné manufaktury plné kvalitního rezonančního dřeva a nástrojů.
Kytara pro sira Paula McCartneyho
„Táta neuměl nic než vyrábět mandolíny. Ale na to potřeboval materiál a nástroje. Tak jsem jednoho dne rozbil pečeť na naší znárodněné dílně, do batohu sbalil dřevo, nářadí a v noci se vydal přes hranici. Počkal jsem, až vojáci začnou střílet, stříleli totiž na všechno, co se pohnulo. Když jsem věděl, kde jsou, přešel jsem hranice, odevzdal věci u příbuzných a zase se vrátil. Dělal jsem to několikrát týdně. Abychom mohli v Německu začít znovu vyrábět mandolíny,“ vzpomíná Gerhard Dotzauer.
Rodáci z Lubů byli nejprve rozptýleni po celém Německu. Postupně se ale sestěhovali do Bubenreuthu poblíž Erlangenu. Tady se snažili vybudovat vše tak, jak to bylo v Schönbachu.
„Ale nové byty a domky byly malé a na začátku musely v jednom domě bydlet vždycky dvě rodiny. Tím pádem se zvětšovaly podniky, protože lidé už pracovali v továrně. Nakonec jsme ve firmě Höfner zaměstnávali až tři sta lidí,“ vypráví Gerhilde Benker.
„Naší hlavní hvězdou mezi odběrateli byl Paul McCartney. Hrál na nástroj, který vytvořil můj otec. Hraje na něj vlastně dodnes.“
Někteří mohli zůstat
Československé vládě ale brzy došlo, že odchod německých odborníků by znamenal ztrátu důležité kulturní tradice i ekonomických příležitostí. Část německých houslařů proto musela zůstat.
V Lubech vystavují skvostné nástroje, například housle s podobiznou Smetany![]() |
„Třeba Josef Sandner. Už byl na nádraží a najednou přišel pokyn, že musí zpátky, protože dělá mistrovská violoncella. Pak spolu s ostatními pracoval pro Cremonu a přitom ještě zaučoval učně a dělníky,“ připomíná osud svého budoucího tchána houslařský mistr Emil Lupač.
Dalším byl třeba Josef Pötzl německý mistr, který v dosídlených Lubech vychoval novou generaci houslařů. Nástrojům se věnuje i jeho syn Jan, který na svého otce vzpomíná jen v nejlepším: „Byl to mistr houslař a jeho nástroje putovaly do světa. Cremona si s nimi dělala velkou reklamu. Do konce života tvořil vynikající mistrovské housle.“
V rodinné houslařské tradici a výrobě slavných „pöztlovek“ pokračuje už i Pötzlův vnuk David.
Výroba v Lubech pokračuje
Navzdory ne zcela úspěšné transformaci národního podniku Cremona po roce 1990 a sílící konkurenci levných nástrojů z Asie tak pokračuje výroba nástrojů v Lubech u Chebu dodnes.
„U nás za všechno můžou ženy,“ směje se lubský houslař Tomáš Skála, který se přiženil do rodiny Emila Lupače. Přes jeho manželku Martinu a její maminku Elfriedu se totiž po přeslici dědí nástrojářský um rodu Sandnerů. A pokračovat bude i do budoucna. „Založili jsme se synem malou firmičku, Violin Schönbach, a chceme dál dělat krásné instrumenty,“ dodává Tomáš Skála.
Příběhy tradičních houslařských rodin i vzpomínky pamětníků z obou stran hranice vypráví dokument o houslařích ze Schönbachu/Lubů nazvaný Nebe plné houslí. Film, který vznikal přibližně půldruhého roku v Česku i v Německu, představí v sobotu 8. února Paměť národa Karlovarského kraje od 18 hodin v kině v Lubech. Premiéru za účasti českých i německých pamětníků doplní beseda.