„Mám to štěstí, že se věnuji pouze věcem, které mě baví. Cesta k tomuto stavu nebyla jednoduchá,“ podotkl Jan Kindl.
Jaké byly začátky vašeho divadla? Loutky vás lákaly od dětství?
Už od útlého věku jsem měl divadlo velice rád. Nejvíce mě fascinovali inteligentní klauni jako byl Jan Werich, Boleslav Polívka, Charlie Chaplin nebo v současnosti Radim Vizváry. Měl jsem i velkou fantazii (úsměv). Ta mi naštěstí zůstala i v dospělosti, což mi pomáhá vymýšlet stále nové inscenace. Zkušenosti s loutkovým divadlem jsem nasbíral ve spolupráci s Petrem Erbenem v rámci jeho loutkového divadla Až naprší a uschne. Byly to moc pěkné začátky, rád na ně vzpomínám. Později jsme spolupráci přátelsky ukončili a já založil Divadlo loutek Karlovy Vary.
Loutky sám vyrábíte. Vzpomenete si na tu první?
K výrobě loutek jsem se dostal v podstatě náhodou. Pro první dětské představení jsem si nechal loutky vyrobit na zakázku. Ale zjistil jsem, že je to finančně dost náročné. Řezbář mi tehdy řekl, proč si nezkusím loutky vyrábět sám. Zkusil jsem to a nevzdal jsem se. V současnosti si tvorbu loutek a jiných podivností užívám. Když tvořím, zažívám pocity klidu, míru a meditace. Nejraději mám okamžik, kdy se výroba blíží do finále a loutka ožije. Jako by získala osobnost a duši. To jsou mnohdy až magické chvíle. Největší sranda je, že do posledního okamžiku nevím, jakou první větu loutka řekne.
Na úplně první loutku už si bohužel nevzpomenu, za ta léta jsem jich vyrobil celou řadu. Je to i tím, že pro každou inscenaci vyřezávám loutky zcela nové. Žádné se nikdy neopakují. Navíc některé loutky sice vyrobím s úmyslem, že se v nové inscenaci objeví, ale po dokončení mi nakonec třeba do scénáře nezapadají. Možná jejich čas ještě přijde (úsměv).
Jaké dřevo k vyřezávání loutek preferujete?
Nejraději pracuji s lipovým dřevem. Nejlépe se mi zpracovává, a přijde mi pro technologické postupy nejvhodnější. Každý loutkář to ale může mít jinak. Dřevo často doplňuji o různé zajímavé artefakty, například kosti. Velmi si užívám také barvení nebo vymýšlení kostýmů.
Vyrábíte loutky i na zakázku?
Mám těch aktivit tolik, že nikoliv. Ale důvod není jen časový. Baví mě, když loutky skutečně hrají. Abych vyrobil loutku, kterou si někdo jen doma vystaví, to mě příliš neláká. Ale kdyby se mi ozvala například produkce nějakého divadla, že chce vyrobit loutky pro konkrétní představení, to by mě určitě zajímalo.
Vaše divadlo hraje autorské inscenace. Kolik jste jich už uvedli?
Každé září se snažím uvést nový autorský kus. Zatím se mi to vždy podařilo. Aktuálně dokončuji už devátou inscenaci. Úplně první se jmenovala Drak Mrak. Jedná se o pohádku o drakovi, který si chce vzít za ženu princeznu, ale přepočítal se. V této pohádce nechybí písničky ani kouzla. Z těch dalších mohu zmínit například Duhového prince, Zlatou rybku nebo Sen v Sargasovém moři. Určitou zajímavostí je možná i to, že mám v repertoáru všechny inscenace. Nikdy žádnou nevyhazuji. Nemám to tedy tak, že jeden rok hraji dvě, další sezonu jiné tři a podobně. Jsem schopen každoročně hrát všechny. Do budoucna to ale budu muset asi prostřídat nebo korigovat. Kdybych za pár let měl už třeba dvacet inscenací, tak všechny udržet v hlavě by bylo docela síla (smích). Zatím to ale zvládám.
Kterou inscenaci připravujete nyní?
Ponese název Kouzelná aktovka. Tentokrát se o scénář postaral spisovatel Radek Malý a na kulisách pracuje výtvarník Václav Dostál. Jejich přínos je skvělý a věřím, že i díky nim půjde o další povedený kousek.
Jak si vybíráte náměty pro své scénáře?
Je to různé. Někdy třeba najdu pěkně omletý klacek na břehu moře a z něj najednou vyplynula pohádka Duch lesa. Nebo jsem dostal od přátel krásnou loutku draka a pro ni jsem napsal pohádku Drak a moucha. Také jsem četl zenové příběhy, a to mě inspirovalo k napsání tibetské pohádky Žebrák a princezna. Důležité je, aby mě téma bavilo a zajímalo, protože výroba, příprava a zkoušení celé loutkové hry mi trvá skoro rok.
Na scénář mají vliv i reakce dětí
Dětské publikum je náročné a upřímné. Dokážete odhadnout, která místa inscenace děti rozesmějí? Pozorujete během představení, kde se naopak nudí a měníte finální podobu her?
Vždy říkám, že ohlas dětského publika je takovým zrcadlem mé práce. Každá inscenace se ještě během představení takzvaně obouchává. Všímám si momentů, které tolik nezaujmou. Někdy se naopak dostaví smích nebo radost tam, kde bych to nečekal. Postupně tedy inscenace dolaďuji. Kolikrát jsem překvapený, že i v některé z těch letitých se najde moment, který získá nový rozměr. Občas se stalo, že některá část inscenace nebyla pro děti na více představeních zajímavá, tak jsem ji vynechal nebo přepsal.
Na webu Divadla loutek je děj inscenací popsán. Nenapadlo vás scénáře přepsat do podoby knih nebo povídek?
Přiznám se, že nejsem až tak literárně šikovný. Musel bych mít někoho k ruce, kdo by mi s tím pomáhal. Na to nemám dostatek času a také nevím, zda by díla zaznamenala dostatečný zájem. Inscenace je něco jiného. Člověk nemusí obšírně popisovat, co která postava dělá, jak vypadá. Diváci to živě vidí. Tento formát mi tedy vyhovuje.
Má vaše divadlo podporovatele?
Velice mi pomáhá město Karlovy Vary, Nadace města Karlovy Vary, a také Karlovarský kraj. Díky jejich podpoře mohu například pořídit kvalitní světla, hudební nástroje, najmout výtvarníka na výrobu scény a mnoho dalších produkčních věcí. Tato podpora je pro mě velmi důležitá, a moc za ni děkuji. Díky kvalitní technice, kulisám, světlům, poté vystoupení vypadá skutečně profesionálně, a pro dětské diváky je to hned větší zážitek.
V divadle se staráte o vše?
Z uměleckého pohledu se dá říct že ano, ale produkčně mi velice pomáhá moje manželka Hanka. Ta zajišťuje jednání s pořadateli, domlouvání termínů a stará se o samotný chod divadla, abych se mohl soustředit na uměleckou stránku. Za to bych jí chtěl moc poděkovat.
Ve vašem ateliéru jsem si všiml kromě loutek i dalších výrobků. Pracujete tedy ještě na jiných projektech?
Činností mám skutečně více. Zabývám se aktivně také výrobou designových světel organických tvarů podle vlastních návrhů. Lidé si je objednávají jako dekorace. Jedno z mých světel je i jednou z výrazných součástí festivalu Jakuba Jana Ryby, jehož ředitelem a velkým tahounem je pan Šimon Kaňka. Hodně času věnuji také práci pedagoga v karlovarské Základní umělecké škole Antonína Dvořáka, kde se věnuji literárně dramatickému oboru.
Trnku beru jako svůj vzor, tvrdí loutkář. Sám je půl století sbírá i vyrábí |
Jakou zajímavou akci nyní připravujete?
Akcí mě čeká celá řada, ale rád bych lidi ze širokého okolí pozval na výstavu Kabinet divočina – svět skrytý za očima. Ta je od 5. července do 1. září k vidění v Litvínově na zámku Valdštejnů. Na expozici jsou vystaveny mé loutky i světelné objekty. V rámci výstavy se 23. srpna odehraje inscenace Sen v Sargasovém moři, která nabízí propojení velkých lampionových loutek a koncertu Ireny a Vojtěcha Havlových. Je vhodná pro celou rodinu. Velice si vážím, že na inscenaci se mnou spolupracovali právě tito dva hudebníci, kteří jsou držiteli Českého Lva za hudbu k filmu Křižáček.
Máte nějakou stálou scénu?
Bohužel stálou scénu nemáme, hraji tam, kam si nás pozvou. Většinou nás pořadatelé kontaktují na našich stránkách divadlolo.webnode.cz, kde zájemci najdou i fotogalerii či náměty našich pohádek.
Máte nějaké životní motto?
Moje životní motto je, že když je dobrý nápad, nemělo by se o něm jen mluvit, ale měl by se zrealizovat.
