Před válkou ve Slavkově vyráběli žiletky ve velkém. Překazil to odsun

  9:12
Další knihu věnovanou historii Slavkovského lesa připravuje známý regionální historik a publicista Luděk Jaša. Tentokrát se zaměřuje na mlýny a továrny poháněné silou vody okolo Horního Slavkova. A podařilo se mu objevit řadu zajímavostí. Například výrobu žiletek, kterou po 2. světové válce převzal výrobce v Jevíčku. Stávala na okraji Horního Slavkova.

Ukázka propagačních materiálů hornoslavkovské žiletkárny DIU | foto: Luděk Jaša - archiv

Historie továrny se začala psát krátce před 1. světovou válkou. „Otec pozdějšího majitele továrny, Hugo Nitzsche z Drážďan, získal severní část pozemku, dosud patřící majiteli Füsslovi z nedalekého mlýnu, a vystavěl zde v roce 1914 výrobu na pivní tácky s reklamním otiskem. V roce 1927 přešly jak pozemky, tak dosavadní stavby této továrny na Hugova syna Alfreda Nitzsche, který přestavěl stávající budovu výrobny na větší,“ říká Luděk Jaša, když listuje podklady.

Ten doplnil výrobu dosud vydávaných pivních tácků o variantu s reklamními otisky a později se vrhl na další produkty. Výrobu rozšířil o rohové chrániče lepenkových kartonů, ale to hlavní mělo teprve přijít.

„V roce 1921 skončilo výhradní právo na výrobu a distribuci čepelek, který měla firma Gilette patentovaný. Ten nebyl prodloužen, takže čepelky se mohly volně vyrábět kdekoliv. Alfred Nitzsche se chopil příležitost a projevil snahu ve své továrně pod městem vyrábět tyto čepelky. Výroba se rozběhla a rozjezd se navýsost podařil. Firma se rozvíjela a počet zaměstnanců stoupal,“ dodává Jaša

A Nitzsche jako správný dravec pořídil nové stroje. Nejprve začal s přebrušováním starých užitých žiletek a břitev. Ze začátku hlavně ručně, později vše zdokonalil novými stroji. Nakonec se rozhodl a zakoupil přímo stroje na výrobu nových žiletek.

„Firmu pojmenoval DIU a začal nabízet od roku 1922 nové žiletky. Tyto už byly zcela vlastní žiletky s ručním přebrusem a brzy dosáhl týdenního výkonu 700 kusů. Nově koupené a vlastně vyrobené strojní zařízení dovolilo v roce 1925 s několika zaměstnanci dosáhnout denního výkonu až tři tisíce kusů. Pořídil i vlastní zámečnickou dílnu, která se zabývala zlepšením nynějších a vývojem nových strojů k výrobě. Tím se podařilo produkci vylepšit a zvýšit výkon na šest tisíc kusů denně,“ popisuje Jaša úspěchy firmy.

Továrna byla největší v republice

Ta se dále úspěšně rozvíjela. V roce 1938 už bylo 30 zaměstnanců schopno vyrobit denně neuvěřitelných 60 tisíc kusů žiletek. Firma měla vlastní vodní elektrárnu, která pokryla nejen její potřeby, ale proud dodávala i do města.

Po 2. světové válce však přišla krize. Němečtí majitelé a řada dělníků musela do odsunu a výroba začala skomírat. „Po roce 1945 ještě nějaký čas byla snaha zdejší výrobu pod novou správou znovu rozběhnout. Ovšem po odsunu zaměstnanců firmy a rodiny majitele už nebylo možné sehnat náhradní kvalifikované pracovníky. Navíc část strojního zařízení se demontovala a odvezla do vnitrozemí,“ líčí historik další osudy továrny na žiletky.

Historik rozluštil záhadu: tajemná hrobka patří porcelánovému rodu

Vzhledem k tomu, že majitelé byli Němci, byl jejich majetek po odsunu zkonfiskován, znárodněn a převeden na stát. V republice existovalo podobných továren na žiletky více, DIU Horní Slavkov však byla největší. Na začátku padesátých let minulého století se proto stát rozhodl k radikálnímu kroku. Výrobu žiletek soustředil do Jevíčka. Právě tam skončily i stroje z Horního Slavkova. Nový výrobce převzal i původní název nebo jména žiletek jako Astra, Tatra nebo Sokol.

Autor: