A k tomu dalších deset podstatně menších psů nejrůznějších ras. S většinou z nich provozují canisterapii. V léčebnách a domovech pro seniory pomáhají léčit bolavá těla a duše starých či nemocných lidí.
„Pravidelně jezdíme do patnácti zařízení Karlovarského a Ústeckého kraje. Základním pilířem, tedy to, čemu se s našimi psy věnujeme nejvíc, je takzvané polohování. Pes, přitisknutý na správné místo na těle klienta, totiž dokáže ve velmi krátké době předat obrovské množství tepla a energie,“ říká Bohumil Stránský, otec myšlenky a lídr spolku Když pes pomáhá žít.
Jak uvádí, psí asistenti dokážou divy. Rovnají páteře, povolují křečovitě ztuhlé šlachy a svaly, předávají dobrou náladu. „Člověku po mozkové mrtvici se díky práci našich psů podařilo po půlroce natáhnout ruku, šestiletá holčička poprvé v životě dokázala zvednout hlavu. To beru zatím jako náš největší úspěch,“ vypráví Stránský.
Jeho psi však také rozdávají radost v domovech pro seniory a vzdělávají děti ve školkách, školách či na nejrůznějších akcích. Při nich se parta složená ze psů a lidí snaží předávat informace, které jsou pro život důležité. „Spousta dětí, hlavně těch městských, neví, jak se chovat při běžném setkání s cizím psem. Lidé také neumí poznat, že se psovi nelíbí, a netuší, jak v takové situaci správně reagovat,“ říká Stránský.
Doplňuje, že navzdory respektu, který leonberger svým vzhledem vzbuzuje, se jedná o mimořádně laskavé a k člověku vstřícné zvíře. Znalci jim přezdívají obři s něžnou duší. Přesto má i opačnou zkušenost. Dostali se k němu psi, které dosavadní majitelé označili jako agresivní či nezvladatelné.
„To je případ Lukáše. Před čtyři lety jsme ho odebírali z rodiny, kde se kvůli nedostatku výchovy tvářil, jakoby mu to tam patřilo. Dnes je to jedno z nejhodnějších zvířat, které tu mám. Tři roky už má canisterapeutické zkoušky. Ale je tu i pes, kterého jsme také zachránili, a ten nikdy canisterapii dělat nebude, protože na to není vhodný,“ popisuje Stránský s tím, že spolek funguje i jako záchranná stanice pro týrané a problémové psy rasy leonberger.
Je to náročné, ale já si to vybral
„Pokud se takový pes kdekoli objeví a nebude mít jinou šanci, tak si pro něj jedu. Ano, mít tolik psů je náročné, a to nejen co se týče žrádla, ale třeba i veterinární péče. Jenže já si to tak vybral. Když jsem jednoho dne stál před rozhodnutím, jestli budu mít prosperující pokrývačskou firmu, nebo jestli budu chudý, ale šťastný, zvolil jsem to druhé,“ směje se Stránský, který měl podle svých slov ohromné štěstí na psy, které potkal.
Velký pes vás za sedm let svého života přijde s přehledem na čtvrt milionu |
Každý z nich má talent na něco jiného. Jeden skvěle polohuje, další se rád předvádí, a proto si užívá pobyt ve školách, školkách a na přednáškách. Jiný je empatický a dokáže svým vzhledem a chováním lidi okouzlit a někdy i změnit. Sám Bohumil Stránský prý může posloužit jako zářný příklad.
„Jako mladý člověk jsem byl hrozný, bylo to se mnou těžké. Hodně jsem se pral. Jenže pak přišla zvířata a já se změnil. Ale nejprve jsem se musel naučit, jak se k nim chovat. Protože leonberger není pes, který by poslechl proto, že musí. Je velmi inteligentní a jeho poslušnost si člověk musí zasloužit. Když o tom tak přemýšlím, napadá mě, že víc než oni ode mne jsem se učil já od nich,“ zamýšlí se.
Cvičí lidi, aby si se psem rozuměli
Kromě canisterapie, setkání a přednášek Stránský provozuje pro řadu měst i odchytovou službu. „Protože jen to by nás neuživilo, také nabízím výcvik psů. Vlastně ne, to říkám špatně. My necvičíme psy. Cvičíme lidi, aby si se svým psem rozuměli, aby se k němu správně chovali a aby spolu dokázali spokojeně žít,“ konstatuje.
Tvrdí, že největší problém dnešní doby je, že psy si lidé pořizují místo dětí. A také se k nim jako k dětem chovají. „Jenže zapomínají, že pes vždycky zůstane psem a potřebuje vedení. Když k němu budou přistupovat jako k sobě rovnému, nemůže ten vztah fungovat,“ dodává Bohumil Stránský.
10. dubna 2014 |