Temné období hrdelního práva v kraji stále připomínají dvě šibenice

  8:14
Bývaly doby, kdy se každé, své cti alespoň trochu dbalé město u nás, mohlo chlubit popravištěm. Byť pozůstatků této éry moc nezbylo, někde je lze objevit dodnes. V Karlovarském kraji se do současnosti dochovaly dvě šibenice – v Horním Slavkově a Bečově nad Teplou.

Popraviště nad Horním Slavkovem bylo ke svému účelu naposledy využito v roce 1751. | foto: Jiří Linhart

Šibenice byla zdaleka viditelným symbolem hrdelního práva a po většinu času byla obtěžkaná oběšenci. Ti tam obvykle pro výstrahu viseli tak dlouho, dokud se jejich těla nerozpadla nebo provaz neuhnil, a teprve pak byli buď přímo na místě, nebo v bezprostřední blízkosti šibenice bez pohřebních obřadů zahrabáni.

Oběšení přitom v těch dobách bylo jen jedním z mnoha způsobů, jakými mohl být odsouzenec zbaven života. Tresty „na hrdle“ byly odstupňovány podle závažnosti provinění a společenského postavení odsouzeného a prováděny s neobyčejnou vynalézavostí a dnes nepochopitelnou krutostí.

Zvlášť trýznivým způsobem bylo lámání kolem, při kterém kat odsouzenci těžkými ranami okovaným kolem drtil všechny kosti v těle od kotníků až po hrudník a rozlámanou mrtvolu pak vpletl do kola. Zločinci, kteří se zhusta ke svým činům doznávali až po krutém mučení, mohli být také probodeni kůlem nebo rozčtvrceni, ženy byly většinou trestány utopením nebo upálením, případně byly za živa zahrabány do země. Nejčestnějším a nejméně trýznivým tehdy ukládaným trestem bylo stětí mečem nebo sekyrou, naopak trestem nejpotupnějším, zneucťujícím nejenom delikventa, ale celou jeho rodinu, bylo právě oběšení.

Práva vynášet a vykonávat tresty smrti byla městům udělována už v dobách jejich zakládání ve středověku a popravovalo se až do poloviny 18. století, kdy reformy soudnictví Marie Terezie zavedly mírnější tresty vězení a nucených prací. Většina popravišť pak byla v následujícím půlstoletí zbořena a veškeré stopy po nich byly v průběhu dalších dvou staletí důkladně zahlazeny. Dochovalo se jich pramálo, v celém Karlovarském kraji jen dvě.

Popraviště v Horním Slavkově

Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz

Velmi dobře zachovalá šibenice ve tvaru typickém pro období pozdního středověku stojí asi kilometr severně od Horního Slavkova při cestě do Bošířan na vyvýšeném místě, kterému se místně říká, jak také jinak, Šibeniční vrch. Současná podoba popraviště a jeho „zachovalost“ je ovšem výsledkem romantické přestavby na počátku 19. století a důkladné rekonstrukce ve 30. letech století minulého.

Asi dva metry vysoká kruhová stavba ze žulových kvádrů o vnitřním průměru nějakých pět metrů má na koruně vztyčené tři zhruba půl druhého metru vysoké kamenné pilíře pro umístění šibeničního trámoví. Pilíře původně bývaly daleko vyšší, zhruba šestimetrové, aby byl oběšenec i z velké dálky dobře vidět, a mohl tak posloužit jako výstraha všem lidem, že zločin se tady nevyplácí.

Nad vstupem do rotundy hornoslavkovského popraviště je dnes zasazený kamenný reliéf se dvěma postavami držícími znak města.

Nad vstupem do rotundy popraviště je dnes zasazený kamenný reliéf se dvěma postavami držícími znak města Horního Slavkova, latinským nápisem HODIE MIHI, CRAS TIBI, což česky znamená „Dnes mně, zítra tobě“, a datem 1598. Kámen, který je kopií desky ze zvonice u kostela sv. Jiří, byl na popraviště dodatečně umístěn při rekonstrukci v roce 1936.

Popraviště v této podobě bylo na Šibeničním vrchu postaveno někdy kolem roku 1500, poslední exekuce se na něm konala 10. září 1751, kdy zde byla popravena Marie Alžběta Früchtlová z Radošova u Verušiček, odsouzená k trestu smrti za vraždy manžela a služebné. Poprava, která se konala za obrovského sběhu lidu, proběhla rychle, po krátké zpovědi kat odsouzené ženě obnažil krk a bez dalších průtahů jí mečem usekl hlavu a pravou ruku. Tělo popravené pak katovi pomocníci i s uťatou hlavou vhodili do hrobu, který zasypali.

Šibenice v Bečově

Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz

Ruinami kamenné kruhové šibenice se může pochlubit i Bečov nad Teplou, z centra města k nim vede nesmírně zajímavá naučná stezka Šibeniční vrch, která do značné míry kopíruje původní cestu k šibenici. Má celkem pět zastávek, na kterých se poutník dozví mnoho zajímavého o historii útrpného práva, hrdelních soudů a následných exekucí. Seznámí se s tím, jak probíhal výslech obviněného s využitím tří stupňů tortury, jak vypadaly výkony trestů stětí, oběšení, upálení, zahrabání zaživa či utopení a pozná rituály spojené s výkony spravedlnosti.

Popraviště bylo na dnešním Šibeničním vrchu zřízeno nejspíš krátce poté, co byla roku 1399 Bečovu udělena městská práva a výsady. Popravovalo se tady až do roku 1765, kdy bylo hrdelní právo městu odňato. Původně nejspíš dřevěnou, později však kamennou šibenici, podobnou, jako měl Horní Slavkov, obsluhovali celou tu dobu, opět podobně jako v Horním Slavkově, najatí kati většinou z Jáchymova. Vydržovat si vlastního kata bylo totiž nesmírně nákladné, vždyť jen za samotné stětí Marie Früchtlové zaplatil Horní Slavkov šest zlatých, a to tenkrát nebyly malé peníze.

Památník „Dotknout se nebe“ na bečovském Zlatém vrchu

Naučná stezka Šibeniční vrch byla zřízená v roce 2002 a vede z náměstí v Bečově nad Teplou až k torzu kruhového popraviště na Šibeničním vrchu. Měří necelý kilometr, ovšem s převýšením rovných sto metrů, a zvlášť posledních asi dvě stě metrů je pěkně strmých. Za tu námahu to ovšem stojí.

A určitě stojí za to odskočit si na místě, kde stezka křižuje místní silnici do Otročína, pár desítek metrů na vrcholek Zlatého vrchu k památníku „Dotknout se nebe“. Unikátní deset metrů vysoká kovová plastika ve tvaru kříže byla vyrobena v roce 2017 během 10. ročníku kovářského sympozia, pořádaného uměleckým kovářem Ivem Rudolfem z Vodné. Na jejím vzniku se podílelo těžko uvěřitelných třiadevadesát (!) kovářů a spolu s dalšími umělci celkem rovných sto lidí.

Autor: