„Za tu dobu nám lékaři řekli asi třikrát, že se máme rozloučit, že to nevypadá dobře. Ale já odmítla. Pevně jsem věřila, že to zvládneme, že tohle dítě si odnesu domů,“ vzpomíná Klára Heřmanová na dny plné obav a bolesti, ale i naděje a lásky.
Dnes je Kubíkovi sedm let a trpí řadou problémů. Přestože odborníci konstatovali, že nebude nikdy schopen žít samostatně, je to chlapec plný radosti. Miluje vlaky a vlajky, které ho fascinují a přinášejí mu pocit štěstí.
Tady by mohl příběh skončit. Karty osudu rodiny Heřmanových se ale promíchaly podruhé. To když před čtyřmi lety lékaři tatínkovi Kubíka diagnostikovali roztroušenou sklerózu. Nemoc postupuje a každodenní činnosti se pro Petra Heřmana stávají stále větším a větším zápasem. Už je v invalidním důchodu, ale prognóza není dobrá. Rodina se pomalu připravuje na to, že brzy skončí na vozíku.
„Musela jsem nechat práce, abych se mohla naplno věnovat synovi a manželovi, kteří mne potřebují 24 hodin denně,“ říká Klára, která pracovala jako pekařka, poté v optice a naposledy jako asistentka pedagoga ve školce. Rodina tak zůstala závislá na dávkách.
Nemoc vlastního syna přivedla majitelku farmy k pomoci handicapovaným |
„V té době jsem začala přemýšlet, čím bych mohla přispět do rodinného rozpočtu. Volba byla jasná. Už několik let jsem po večerech vyráběla pro své známé, příbuzné a kamarády nejrůznější dekorace. Všem se moc líbily a tak jsem se rozhodla, že založím živnost a zkusím své výtvory nabídnout k prodeji,“ vypráví Klára.
Výhodou je, že může tvořit doma, kde jí s výrobou pomáhá manžel. „Protože se do práce vrátit nemůže, vymysleli jsme, že bude na dřevěné domečky ručně malovat. Moc ho to baví, u práce přijde na jiné myšlenky. I pro mne je to obrovský relax, dokážu přitom alespoň na chvilku vypnout. Pracuji, když je Kubík v ostrovské škole se speciálním režimem,“ podotýká.
Péče o rodinu je pro Kláru náročná a vyčerpávající i proto, že se pere s nedostatkem peněz. Každý větší výdaj je problém. „Před Vánocemi nám sokolovský Nadační fond Františka Štěpánka daroval peníze na postel pro autistické dítě, senzorické hračky a také iPad s učebními programy pro mého syna. Stále větší potíže však máme při dojíždění do školy a za lékaři. Manžel jezdí na bioléčbu do RS centra v Teplicích, na kontroly musí do Prahy. Syna vozím do speciální školy v Ostrově, protože kvůli jeho zdravotním omezením jiná možnost dopravy není. Musíme dojíždět i na rehabilitace, za psychologem do Chebu a na kontroly do Plzně,“ popisuje Klára.
Protože našetřit na automobil je pro rodinu záležitost z říše snů, zapojil se do pomoci karlovarský Rotary Club. Výtěžek ze stánku, který provozovali v době vánočních trhů, se karlovarští rotariáni rozhodli věnovat právě Kubíkovi a jeho rodičům. Člen klubu Jan Škoda rovněž pomohl rodině založit na portálu Donio sbírku. Cílem je vybrat peníze na koupi automobilu, který bude vhodný pro přepravu vozíčkářů.
„Klářina statečnost je obdivuhodná, ale bez vhodných prostředků bude stále obtížnější udržet rodinu v pohybu a zajistit Kubíkovi i jeho tatínkovi to, co potřebují. Spolehlivý automobil by jim umožnil cestovat nejen do školy, na lékařská vyšetření či rehabilitace, ale třeba i na krátké výlety, které dodávají tolik potřebnou radost a energii.
Nadační fond pokračuje v tatínkových vizích, říká Barbora Štěpánková |
Pro Heřmanovy by auto znamenalo mnohem víc, než jen dopravní prostředek. Dalo by jim naději, svobodu a možnost překonávat každodenní překážky o něco lépe,“ konstatuje Jan Škoda. Zdůrazňuje, že rodina by o pomoc nikdy sama nepožádala, protože se v první řadě snaží hledat cesty, jak situaci zvládnout vlastními silami.
„Díky podpoře Rotary Clubu Karlovy Vary však našli odvahu přijmout pomoc zvenčí a získali důvěru v to, že jejich příběh může inspirovat druhé k solidaritě a pomoci,“ dodává Škoda.
