Co vás přivedlo k divadlu a vůbec k herectví?
Jednoznačně moje maminka, která hrála ochotnické divadlo v Přibyslavi, kde jsem vyrůstal, a která mě v herectví vždycky podporovala. Ještě na základní škole jsem se přihlásil do divadelního kroužku k paní učitelce Marušce Musilové. S kamarádem Kubou Šnýdlem jsme občas jezdili do Horáckého divadla v Jihlavě, kam měla jeho maminka abonmá. Když byl titul vhodný pro desetileté chlapce, jeli jsme.
Jednou jsme však vyrazili bez ohledu na věk. A tak jsem v inscenaci Kočka na rozpálené plechové střeše viděl a slyšel, jak se mluví a hraje o alkoholismu, homosexualitě a sexualitě jako takové. Nehledě na herečku ve spodním prádle. Tohle představení mě utvrdilo v přesvědčení, že divadlo a herectví je to, za čím si chci opravdu jít.
Jak jste se ocitl v hradeckém Draku?
Po dostudování na pražské konzervatoři jsem dostal nabídku na stálé angažmá v Malém divadle v Českých Budějcích, kde v sezoně 2009/2010 vznikla inscenace Tom Sawyer. A s ní i přátelství s tvůrčí dvojicí a divadelními nadšenci Jakubem Vašíčkem a Tomášem Jarkovským. Přátelství nejen osobní, ale především pracovní. Ti jsou v současné době v Draku, Tomáš Jarkovský je ředitelem a Jakub Vašíček uměleckým šéfem. Jako umělecké vedení tu působí už přes deset let a mě přizvali do souboru v sezoně 2016/2017. Cesta sem z Budějic však vedla přes několik neutěšených let na volné noze a krásné dva roky v Naivním divadle v Liberci.
Jak vnímáte dětské publikum?
Chtělo by se mi odpovědět jednoduše, že stejně jako jakékoliv jiné, ale ono to tak úplně není. Co je dětské publikum? Co je divadlo pro děti? V Draku máme inscenaci pro publikum od šesti měsíců, jiná je od osmi let, další od třinácti, patnácti... Nemůžu říct obecně, že dětské publikum umím definovat a tedy nějak vnímat. Co však říct mohu s čistým svědomím, je, že každého diváka vnímám jako partnera sobě rovného s podmínkou, že ze sebe navzájem nechceme dělat hlupáky. Nesnáším pitvoření!
Zažil jste s divákem něco nezapomenutelného? V dobrém i zlém?
Napadají mě dva zážitky. Jeden čas jsem jezdil se zájezdovým divadlem, kde bylo zvykem po představení brát děti na jeviště, aby si s herci zazpívaly a zatančily. Bytostně jsem to nesnášel. Jednou jsme na jeviště vynesli chlapce na invalidním vozíku. Když písnička skončila a my ho snášeli zpátky dolů, on měl rozpřažené ruce, slzy v očích a volal: Paní učitelko! Viděla jste mě? Já jsem tancoval. Přiznám se, že já mám ty slzy v očích pokaždé, když si na to vzpomenu, takže i teď.
A co ten druhý?
Ten je z hraní v plenéru, tedy pod širým nebem. Přibližně čtyřletá holčička nám ustavičně lezla do scény a vystavovala se nebezpečí, že jí spadne na hlavu krabice nebo že ji nějaký neobratný herec prostě zašlápne. Čekali jsme, jestli někdo zasáhne. Zasáhla produkční a holčičku ze scény odnesla. Načež se z první řady zvedla paní, evidentně maminka nebohého děvčátka, a začala situaci řešit. Ale k mému údivu byl problém to, že si někdo dovolil omezit její ratolest v jejím rozvoji a nenechal ji tam, kde ona chtěla být. Bylo to nepříjemné pro všechny zúčastněné, myslím si, že měly jít raději na hřiště nebo do lesa.
Nevadí vám, že na rozdíl od kolegů z činohry hodně hrajete ráno?
Vadí! A nikdy jsem si na to nezvykl. Neumím chodit včas spát a potažmo včas vstát. Někdo by řekl, že je „sova“, ale já jsem lempl a neumím jít spát. Tímto bych se rád znovu a znovu omluvil svým kolegům, které tímto zlozvykem pravidelně sužuji a vystavuji je nepříjemným situacím. Promiňte!
Nedávno jste nastudoval Shakespearovy Sonety pro jednoho herce a figurínu, hrajete to po školách. Jaké je přijetí?
Přiblížím, že to je inscenace určená pro jednu třídu středních škol. Vznikla ve spolupráci Karla Kratochvíla a jeho společensky užitečného divadla Krutý krtek a Draku. Snažíme se v ní přesvědčit studenty, že Shakespearovy sonety jsou sexy. Má to být velice intimní setkání s milostnou poezií. Přijímána je nad mé očekávání pozitivně. Nevím, zda si opravdu někdo ze studentů někdy původní sonety otevře, ale minimálně tu hodinu, co jsme spolu, nikoho chladným nenechají.
Nevadí vám být na jevišti sám?
Nevadí. Je pravda, že je to zvláštní disciplína, ale mám s ní zkušenost. Ještě na konzervatoři jsme s kamarádem Adamem Skalou nazkoušeli Kontrabas. Pro mě je důležité, že vím, proč na tom jevišti jsem, a pak je jedno, jestli jsem sám nebo se stádem slonů.
Nemůžu zapomenout na vašeho „zeleninového“ průvodce antickou mythologií s kolegyněmi v Antigoně, kdy rajčata jsou vypíchlé oči a zelí ňadra. Kolik toho zničíte?
Upřímně, já vlastně nevím přesné množství používané zeleniny. O tu se starají kolegyně Petra Cicáková a Pavla Lustyková. Nějaký ten pór má na starost i Jan Popela. Vyloženě zničené zeleniny však není mnoho. Vše se snažíme co nejvíce recyklovat v podobě zeleninové polévky.
Co je na tom nejtěžší?
Dohrát představení, když vám vlítne kus brokolice do oka a nechce ven. Nebo si ostrým nožem rozříznete prst do půlky nehtu (Cicáková), nebo vám z nepozornosti vymění jemný kečup za ostrý a ten rozdíl v očích opravdu poznáte.
Inscenace Antigona v hradeckém Divadle Drak
A co Válka světů, kde jste rozhlasovým Orsonem Wellesem? Tolik zvuků a slov...
Válka světů je inscenace, kterou jsme zkoušeli, když se měla narodit naše dcera Františka. Takže generálkový týden jsem strávil „na telefonu“. A po jednom představení jsem ani na děkovačku nešel, skočil do auta a jel z Hradce do Prahy pro manželku a s ní do porodnice. Tam jsem chtěl přeparkovat, ale sestra mi řekla, že jestli chci být u porodu, ať tam auto nechám. A měla pravdu.
Jinak podle mě je to inscenace, kterou budu mít rád už jenom proto, že se v ní pouze dvakrát zvednu ze židle. Ale samozřejmě dát dohromady ten stroječek – Pavla Lustyková, Basia Jarkovská a Jenda Čipčala –, aby fungoval tak, jak má, není úplně jednoduché. Ale právě tito lidé, a není náhodou, že se sešli zrovna v Draku, jsou na tuto divadelní disciplínu nadmíru vybaveni.
Našel jste v Draku podnik svého gusta?
Jednoznačně!
Které inscenace máte rád?
Bílý tesák je náročný, ale hrozně silný. Cesta je asi nejvíc srdcová záležitost, ale to psaní na začátku... Huckleberry Finn je hodně náročný psychicky. Válka světů bude fajn, až se ohraje. Antigona je fyzicky a technicky dost náročná. Všechny tyto inscenace mám rád, ale pak je tady ještě Tichohoří Gumák pro nemluvňata.
Máte čas i na jiné projekty mimo divadlo?
Nejsem si jistý, zda je to správně položená otázka. Čas ani ne, ale dělám je. Pravidelně spolupracuju s Damúzou, kde máme několik inscenací, se kterými jezdíme ve volných chvílích po českých hájích a luzích. Hradečtí možná znají kapelu Crann, se kterou hráváme v Hradci a okolí. Minulý rok jsme byli s kolegy z Draku pokrývat střechu u Litvínova.
Dal jste si předsevzetí do nového roku?
Mám jich samozřejmě přehršel a máloco z toho vyjde, ale zkusím to, Kriste Pane, aspoň to zkusím. Chtěl bych nepít alkohol, chodit včas spát a chodit včas do zaměstnání, zhubnout deset kilo, abych mohl začít běhat, abych mohl zhubnout dalších deset kilo, začít trénovat na Ironmana, daleko víc být s rodinou, pít vodu z kohoutku...
Co vás v Draku čeká letos?
Budeme na jaře zkoušet inscenaci, která má v současné době pracovní název Třetí místo, podle projektu 3D place. Koho by zajímal tento projekt, určitě všechny informace dohledá na stránkách divadla. Z něho mají tvůrci Jakub Vašíček a Tomáš Jarkovský vycházet. Já jsem zatím pochopil, že to bude inscenace pro mladé lidi o mladých lidech a jejich proměně do lidí dospělých. Premiéra je naplánována na 24. května.
