HaDivadlo je vaše srdeční záležitost?
Ano, můj, byť krátký, ale zato intenzivní pobyt v HaDivadle mi pomohl formulovat herecké a divadelní cíle. HaDivadlo bylo a je platforma pro hledání, nalézá nové formy. A nejen to, mám pocit, že jsem se toho hodně naučila a možná ještě víc odnaučila. Když jsem přišla z Národního, byl to trochu náraz, kolegové mě popichovali: „Lú, nehrej Mahenku.“ Pro představu: Mahenova činohra má 600 míst, HaDivadlo 100. Musela jsem herecký projev zesubtilnit.

Ale čeho si nejvíc cením, nabídlo mi možnost začít přemýšlet jinak. V té legendární kuchyňce, kde neustále pere pračka, Kačenka, která se stará o garderobu, pořád něco žehlí, holky z rekvizitárny připravují pečenou kachnu, s kterou se pak hraje na jevišti, herci diskutují a gestikulují. Je to malé divadlo, takže prostory jsou tam opravdu jak myší cestičky, všechno je propojené. Propojeni jsou hlavně lidi. Tak díky všem těm diskusím o stavu světa se člověk opravdu začne na divadlo a na svět dívat jinak. Měla jsem prostě pocit, že se naše divadlo dostává blíž k lidské duši.

13 fotografií

Co vás přivedlo do Hradce?
Má cesta byla trochu dynamičtější. Konzervatoř jsem studovala v Ostravě, vysokou školu JAMU v Brně, po škole jsem nastoupila do Národního v Brně. Pak jsem potkala svého muže a odstěhovala se do Prahy. Přesto jsem stále cestovala a hrála v Brně. Pak se nám narodilo první dítě a já se na rok zastavila a užívala si miminko. Pamatuju si, jak jsem v kavárně v pražské Grébovce na záchodcích přebalovala syna, když mi zavolal Ivan Buraj, umělecký šéf HaDivadla, že má pro mě nabídku na hostování. S jednou rukou v pokaděné plíně jsem s nadšením kývla na to, že budu hrát Jelenu ve Strýčku Váňovi.

Pak jsem položila telefon a zděsila se. Jak můžu zkoušet v divadle 200 kilometrů daleko a s desetiměsíčním dítětem? Všichni okolo mě ale byli neuvěřitelně optimističtí a podpořili mě. Ještě s kojeným synem jsem to nazkoušela a Ivan Buraj mi nabídl angažmá.

Velkou scénu jste vyměnila za experimentální divadlo...
Když si to zpětně promítám, byla to jízda. S dojížděním a dítětem to možná bylo trochu náročné, ale měla jsem štěstí na absolutní podporu rodiny a vstřícnost ze strany divadla. Toho si nesmírně vážím. Bylo to pro mě důležité, protože jsem měla pocit, že mateřstvím nejsem ze společnosti vymazána. Že můžu být mámou a zároveň dělat práci naplno. Následovaly tři plnokrevné sezony v HaDivadle.

Potom došlo v našem životě k zásadnímu zlomu. Prodali jsme byt v Praze, koupili dvě stě let starý barokní statek ve východních Čechách a odstěhovali se na venkov. Otěhotněla jsem podruhé, v Hadivadle zatím zmrazili některé inscenace, než se vrátím. Jenže já jsem jednoho dne seděla na zahradě našeho statku, v jedné ruce půlroční dítě, ve druhé čtyřleté a mezi nimi visel takový mrak s otázkou: Zvládneš dojíždět do Brna i teď? S těmi dvěma tvory? Můj muž mi pár dní nato poslal do mailu info, že Klicperovo divadlo hledá herečku. Šla jsem na konkurz, ten jsem vyhrála a místo 200 kilometrů dojíždím jen 50 kilometrů s pocitem, že vždycky může být hůř. Když tu trasu jedu někdy čtyřikrát za den, vážně se směju.

Jaký jste měla pocit, když jste poprvé vstoupila do Klicperova divadla?
Příšerný. Úplně poprvé jsem totiž do Klicperáku vstoupila, když jsem byla ve čtvrtém ročníku na JAMU, ještě za éry Davida Drábka jsem tu dělala konkurz. Na ten konkurz šlo děvče nesebevědomé, introvertní, plné strachu. Vzpomínám si, že jsem měla zahrát nakupující dámu v supermarketu a z regálu na mě měli vyskakovat zombíci. No, konkurz nevyšel. A jsem ráda, potřebovala jsem se vyprofilovat někde jinde, s někým jiným. O nějakých deset let později přišel na konkurz už jiný člověk. Šla jsem tam suverénně s pocitem, že budu ta, kdo si bude vybírat, jestli je pro mě to divadlo vhodné, nebo ne. A ono to vyšlo.

Našla jste tu divadlo i kolegy vám blízké?
Lidi jsou tady bezvadní. V dámské šatně je legrace, v pánské trochu smrad, ale sranda taky. Všichni jsou na mě moc hodní a mám je upřímně moc ráda. Na co si ale snad nikdy nezvyknu, je provoz divadla. Hraje se hodně, a když se hraje hodně, začne i herec hrát trochu provozně. Rozumím tomu, že oblastní divadlo musí pokrýt více skupin diváků, máme předplatitele, hrajeme pro školy, jezdíme zájezdy. Mám docela dost náročných rolí, a když jich najednou hraju moc, jsem vážně vyčerpaná. Kolikrát se z dvouhodinového představení stane spíš boj o mé fyzické a psychické síly. Musím se přiznat, že mi velmi záleží na celém procesu zkoušení a na výsledku, takže role jsou bohužel se mnou i doma. Prožívám to intenzivně. A brala jsem vždy za svou přednost, že se věci snažím dělat důsledně. Je takový můj momentální vnitřní boj, že jsem trochu slevila a bojím se, že někdy hraju úsporně. Co hůř, provozně. Pak je ze mě mrtvola.

Jaký jste divák?
Náročný. Toužím po umění, které mě nutí nad věcmi přemýšlet. Které mi umožní koukat na téma z jiné perspektivy. Jsem vděčná za jistou vzdělávací vrstvu, kterou mi divadlo nabízí. I mně jako herečce zevnitř. Jasná linie je pro mě nuda. Nebaví mě, když koukám na inscenaci, která je jednoduchá, líbivá a ještě k tomu blbě zahraná. Protože jsem dost posedlá hereckou přesností. Vlastně bych se nikdy nechtěla přijít podívat na představení, ve kterém hraju. Což se naštěstí nikdy nestane. Do každého divadelního scénáře si píšu: Zodpovědnost a úkol: Tvořit kulturu budoucnosti. A to nějak očekávám od umění celkově. Přesah. Pokud divadlo nasadí titul, který se bude jen dobře prodávat, vytváří produkt, ale to s uměním nemá nic společného.

Nejvýraznější jsou asi vaše citově vypjaté role Hany a hlavně Jenůfy v Její pastorkyni. Máte je ráda?
Na kafe bych asi zašla s oběma. Hana by spíš mlčela, mluvila bych já, jedly bychom žloutkový věneček a bylo by nám dobře. Protože o tom to je, o vyrovnání, o tom, že nemá smysl si věci vyčítat, že je třeba jít dál. S Jenůfou by to byla asi větší jízda. Zřejmě bychom neskončily jenom u kávy, určitě by mě vzala do svého oblíbeného klubu se skvělou hudbou a pařily bychom do rána. A já bych jí řekla: Holka, tys to zvládla! Takhle nějak si je představuju vždycky, když dohraju. Mám je ráda, obnaženě s nimi spadnu na dno, ale pak se dokážeme zvednout a jít dál.

Krvák Celý život nestačí i novinka S Caroline v kuchyni dokazuje, že máte cit pro hořké komedie, což umocňují vaše smutné oči. Ten zvláštní působivý smutek, známý i z Ženitby, je vám asi vlastní.
Ano, někde uvnitř jsem smutný člověk, melancholie je mou součástí. Přijala jsem ji a snažím se s ní být. Pamatuju si, že už jako dítě jsem si ráda smutnila v pokojíčku. Mám na mysli zdravý smutek, který se v dětském věku pojil s nudou, zklamáním v prvních láskách. Postupně, v dospělém věku, jsem smutek začala používat jako motivaci, aby mě neničil. Respektive jsem se v určité části života dostala na hranu, kde větší množství propadů by se už těžce koordinovalo a já měla na výběr. Buď tomu podlehnu a budu se utápět v depresích, anebo si věci a události budu pouštět k sobě tak, jak přicházejí, a prostě je přijmu. Ale mluvím z pozice člověka, jehož výchozí bod byl opravdu šťastný. Nádherné dětství, láskyplní rodiče, potkala jsem svého Anděla, s kterým mám dvě zdravé děti, žijeme na statku a dělám práci, která mě baví. Jsem velmi šťastný člověk, který si někdy rád popláče. Hlavně na jevišti.

Výborně zpíváte a hrajete na kytaru. Jen tak pro sebe? Nebo zpíváte s kolegy pro děti ve Filharmonii? Zúročíte to i na jevišti?
Myslím, že v divadle už poznali, že trochu zpívat umím a že se hlavně cpu do všeho, kde se zpívá. Snad můžu prozradit, že se v zimě chystá jeden velký ambiciózní projekt s hudbou Zuzany Navarové, kde bych měla zpívat hodně. Někdy si přeju mít ještě další životy, abych stihla všechno, co mě baví. Skládat hudbu, zpívat a koncertovat by naplnilo jeden z nich. Ano, převážně si zpívám pro sebe v naší světnici na statku, ale mám za sebou první koncert v Malostranské besedě, kde jsem byla jen jako host, ale pár písniček jsem si střihla. A pomalu začínám pracovat na něčem sólovém. Jen mi stále chybí ten další život.

Co vás vůbec přivedlo k herectví?
Neumím odpovědět. Možná dramaťák, možná soutěže ve folklorních písních. Možná to začalo už se ségrou, kdy jsme si hrály v pokojíčku na různé situace, rozdaly jsme si role prodavačky nebo maminky a začaly žít různé příběhy. Vydržely jsme si hrát celý den. Já teda vydržela dýl, už nějakých třicet let si na něco hraju, sestra vystudovala chemii a matematiku.

Měla jste vzory?
Ne, neměla. A nemám. Můj mozek je moje zařízení pro pozorování. Čili mým vzorem je spíš moje hlava.

A co vás přivedlo ke statku se zvířectvem? Máte i polnosti?
Hustota témat, která jsme v HaDivadle řešili, o kterých jsme hráli, v osobním životě výchova dítěte, to všechno byly vrstvy, které vyústily v debaty o tom, jak žijeme. S mým mužem jsme začali přemýšlet, že nám něco chybí. Touha vrátit se k rovnováze, která nám v životě chyběla a město ji neposkytovalo. Když jsme koupili statek, byla to ruina. Jedna kamna petry, studená voda, všude plíseň, bordel. Ve světnici jsme leželi s mužem na posteli a skrz děravý strop a střechu jsme viděli na hvězdy. Občas jsme zde přespali, i v zimě, a probouzeli jsme se do 10 °C. Pod péřovými peřinami se to dalo přežít. Když jsme se chtěli umýt, vodu jsme na ta malá kamna dali ohřívat pět hodin dopředu a v kombinaci s rychlovarnou konvicí vyrobili i docela teplou vanu. Jako za starých časů. Krom té konvice...

Když jsme dům opravovali, můj muž začal pečovat o přilehlý jabloňový sad, já pěstovat zeleninu. Pomalu přibyly kachny, slepice, kočky, husy a nakonec ovce, kterých teď máme třicet a paseme je na louce 1,5 hektaru velké, kterou si pronajímáme. Ke statku vždycky patřila zvířata, vlastně v každém domě na vesnici bylo zvíře. Dnes mají lidi místo zvířat bazény a túje. Ten ideologický impuls byl, že jsme chtěli venkovu navrátit trochu jeho podstatu. Je velmi legrační, když za námi starousedlíci chodí a obdivují nás, hlavně nám fandí, a to je moc hezké.

Jak se to pojí s vaší profesí? Dopoledne zkoušky, večer představení, hostujete v Praze...
Nevnímám to jako dva oddělené světy: divadlo a život na statku se zvířaty. Spíš jako dvě substance, které se doplňují. Od hoven k velkým idejím. A naopak. Je to neskutečný tok inspirace. Z obou stran.

Co máte čerstvě za sebou a co vás čeká? V divadle i na farmě.
Na přelomu května a června to byla premiéra inscenace Lovu zdar (Přes kosti mrtvých) podle knihy polské spisovatelky Olgy Tokarczuk. Venkovský thriller, trochu mystična, trochu politické satiry. Srdečně zvu. Pak mám divadelní prázdniny, ale na statku je práce pořád. Budeme dělat seno, vylíhnou se kuřata, možná i káčata indických běžců a jehňata vyrostou, takže některá budeme porážet. Některé zvíře uloví dravec nebo kuna, to je realita. Narození, smrt. Podstatou žití je tento koloběh. Dotkla jsem se toho i v příbězích na divadle. Ale v divadle je to jen jako. Tady je to skutečné.