Do hradeckého Klicperova divadla se vrátil zkušený režisér Petr Štindl, aby anglický import, pod nímž jsou jako autoři podepsáni Leah Chillery, Ben Ellis, Stacy Greggová, Lucy Kirkwoodová, Ben Schiffer a Morgan Lloyd Malcolmová, převedl v překladu Kláry Vajnerové a v české premiéře do komorní Besedy.

Hra vychází ze stejnojmenného hitu písničkáře Paula Simona 50 Ways to Leave Your Lover (u nás Pavel Bobek a 200 cest, jak sbohem dávat) a má všechno, co současná dramatika bere jako povinnost: otevřenost, hysterii, sklon ke karikatuře, technické vymoženosti včetně mobilů, ironii a cynismus, příval vulgarismů i dávku módního naturalismu až na dno žaludečních šťáv.

7 fotografií

Nic proti tomu, když se odehrává strhující příběh, ale tady se inscenace drolí do koláže stand-upů, skečů, monologů a situací na pokračování, mnohdy předvídatelných. Originalitu, třeba ve scéně soudu se zhrzeným žhářem či glosováním Shakespearova sonetu, střídají klišé kalibru ohraných sitcomů či romantických Deníků Bridget Jonesové.

Citáty sice působí jako druhý odvar ze scénářů Woodyho Allena, přesto jde o místa ve hře nejpůsobivější stejně jako podtržení hlubších existencionálnějších polotónů, ať už ve filmových dotáčkách, nebo při vpádu „divačky“, jež s povzdechem nad dávnou slávou čtyřnásobného divadla roku vypoví vlastní story.

Scéna Pavla Kodedy podtrhuje téma jednoduše: posvatební kocovinou načichlým obřadním salonkem s baterií nedopitých lahví, girland a balonků, nechybí ani praktikábl pro kapelu a rozlomený anglický nápis nekonečná láska. Jak je to hezké, když se někdo vdává, řekl by klasik.

Podchytit divadelně potíže všech barev rozchodů – originálně, s nadsázkou a neopakovat se – musí být dnes úctyhodná dřina, ale také šance pro znamenitý kvartet herců, kteří v rychlých přeměnách i převlecích, charakterových i garderobiérských, hrají jako o život.

Půvabné Lucie Andělová a Maria Leherová a jejich protějšky William Valerián a Daniel Krečmar ztvárňují opouštějící i opouštěné mnoha letor v okouzlujících zkratkách se smyslem pro přesnost intonace i gagu.

Škoda jen, že jejich hudební nadání střídající klavír, bicí či banjo nemá uplatnění v lepších písních, vděčná country i finálový gospel vyhlížejí spíš jako důvod k prodloužení, než by vedly k silné sdílené emoci. Ta patrně jinak apartnímu kusu chybí ze všeho nejvíc.