Je čtvrtek odpoledne, ale na statku to zatím na velký mejdan moc nevypadá. Na první pohled není jasné, kdo je organizátor, návštěvník a vystupující. Všichni pracují.
Ve stodole, kde ještě den předtím pobíhaly kozy, brigádníci připravují lavice a pódium, na čerstvě posekané louce opravují dřevěnou scénu, hrabou trávu, natírají židle a rozkládají pivní sety. Senior čistí studnu, dvě dívky na dlažbu před stodolou natírají bílá a černá pole obří šachovnice.
Ve venkovní kuchyni zastřešené plachtou se v brutaru vaří voda na kávu a čaj, ve třicetistupňovém vedru na dřevěných kamnech v hrncích probublává hrachová polévka a segedínský guláš ze sójového masa. V otevřených policích jsou vyskládané talíře, půllitry, příbory i velká zavařovací sklenice s hruškovým kompotem. Obsluha výčepu naráží první sudy s pivem a limonádou.
Auta parkují na louce před statkem, účastníci přijíždějí i stopem. Stanují v ovocném sadu, k mytí mají lavory s vodou. Na dvou místech jsou jednoduché, ale čisté toalety. Na trávníku jsou vedle sebe položené tři keramické pisoáry, není úplně jasné, jakou funkci zde mají. Trochu připomínají venkovskou variaci na slavnou Duchampovu Fontánu. Kozy jsou přestěhované do ohrady, k názvu sešlosti odkazuje kamenná socha u vstupu.
Přestože na cestě z Jičína není žádná směrovka, ukazatel, natož reklamní poutač, které by o mejdanu informovaly, účastníci jdou na jisto. „Někde jsem viděla plakát z roku 2012 a zjišťovala, jestli to ještě pořád existuje. Vloni jsem přijela poprvé, zaujalo mě prostředí i koncept, že tady může hrát každý kdo chce co chce. Těším se, co mě letos překvapí,“ povídá Hana Selveková z Nové Paky.
Její pražský kamarád má na Kozí mejdan jen mlhavé vzpomínky, naposledy ho zažil jako dítě. „Většina festivalů je nudná v tom, jak je tam všechno moc striktní. Tady je to nádherné, jak je to volné. Ta nevědomost je na tom všem nejkrásnější. Lidi se tady mají rádi a dělají si, co chtějí,“ říká Adam.
Příprava začíná příjezdem prvního člověka
Kozí mejdan těžko snese srovnání. Liší se úplně ve všem. Žádné ploty, ochranka, stánkaři nebo sponzoři, dobrovolné vstupné a bezmasé občerstvení je, kulantně řečeno, za lidové ceny. Návštěvníci se na samotě baví sami. Koncertovat, zahrát divadlo nebo recitovat autorskou poezii a předvést další kreativní dovednosti může kdokoli. Program pokaždé vzniká až přímo na místě.
Stanislav Penc
|
Právě zapojení návštěvníků do přípravy je podle zakladatele Stanislava Pence základním pilířem. Disident a aktivista, jenž na statku pro radost chová kozy a oslíky, nikdy nepoužívá slovo festival. Hovoří o kulturně-společenské slavnosti. Smyslem je setkání lidí různého zaměření, zkušeností, profesí a věku.
„Pointa je v tom, že příprava začíná příjezdem prvního člověka. Kdyby to bylo všechno už dopředu připravené, nebylo by možné vytvořit pocit, že se účastníci stávají organizátory. Většina přiloží ruku k dílu. Myslím si, že potom to pro ně má mnohem větší váhu,“ vysvětluje Stanislav Penc.
Přestože řada návštěvníků je na Kozím mejdanu poněkolikáté, každoročně dorazí spousta nováčků. Vstupné se nevybírá a návštěvnost nikdo neeviduje. Za čtyři dny se v Milkovicích podle odhadů vystřídají stovky lidí. Čtveřice studentů přijela z Plzně. Přilákal je plakát, kterého se všimli na záchodku v jedné tamní hospodě.
„Přišlo nám to tak zajímavé už jen tím názvem, že jsme museli přijet. Něco si poslechneme a popijeme levné pivo. Je to trochu punkové, nevíme, do čeho jdeme a co tady uvidíme, ale nám je takové přemýšlení hrozně sympatické,“ říká student sociologie David.
I když program neexistuje, jeden tip přece jen mají. „V Plzni jsme potkali nějakého pána, který říkal, že má kapelu a hrajou nahatí na hrnce. Prý sem přijedou. To nás docela zajímá,“ dodává čerstvá maturantka Karolína.
Muzikanti, co dvacet let nehráli
Muzikanti a další vystupující se dopředu nehlásí, Stanislav Penc to ani nechce. Přestože řadu účinkujících není možné vidět koncertovat nikde jinde než v Milkovicích, hrály tu i známé kapely.
„Stává se, že přijede auto, vystoupí z něj rodiče a třináctiletí kluci, pro které je koncert na Kozím mejdanu první veřejným vystoupením. Pak sem jezdí muzikanti, kteří třeba dvacet let nehráli, a využijí toho, že si nemusí vozit aparaturu, protože kytary a komba máme,“ poznamenává Penc. Celé čtyři dny jsou v permanenci dva zvukaři.
O překvapení a zcela nečekaná hudební spojení není na Kozím mejdanu nouze. Devatenáctiletá Jasmína z Písku nemůže zapomenout na loňskou „jam session“, kdy se muzika neplánovaně protnula s přípravnými pracemi: „Ve stodole hrála hudba a do rytmu pán vrtal do zdi sbíječkou. Bylo to fakt super, vypadalo to, jako když jsou sehraní.“
Do Milkovic letos přijela s kamarádkou už dva dny před „oficiálním“ začátkem a okamžitě přiložily ruku k dílu, pomáhaly vykydat stáj.
„Seznam s pořadím kapel bych hned zabavil“
Účinkující vystupují zdarma, dramaturgie je ryzí improvizací. „Kdo se dostane na pódium, hraje. Musí se domluvit, záleží na atmosféře a situaci. Určitě nemáme papír, kde by napsali, v jakém pořadí budou vystupovat. Když to někdo udělá, papír hned zabavím,“ upozorňuje Penc.
Ve stodole se hraje nonstop, na „lučním“ pódiu produkce přes noc běží jen v pátek a sobotu. Jamování se běžně odehrává i mimo scénu.
Při pohledu do nápojového a jídelního lístku, napsaného fixou na kartonu, je evidentní, že nikdo nechce vydělat. Dvanáctistupňové pivo stojí 28 korun, polévka 25 a cena hlavního jídla se pohybuje od 30 do 50 korun. Specialitou jsou cuketové matjesy.
Kromě piva je z alkoholu k mání už jen víno. Tvrdý alkohol tady neseženete. S cenovou politikou si tu nikdo velkou hlavu nedělá, tak jako celá akce se ceny tvoří za běhu. „Pivo je za 28, ale nevím, kolik stojí limča,“ říká výčepní mladému páru. „Tak já vám dám dvacku, a bude to dobrý, jo,“ odpovídá mu bezprostředně žena a bere si půllitr s malinovkou.