Překvapil vás ohlas „výchovných“ koncertů?
Upřímně, nečekal jsem, že tento hudebně-divadelní seriál bude mít až takový úspěch. Ve druhém díle jsem v 8:30 se začátkem představení vběhl na jeviště Filharmonie mezi famózní hudebníky ve fracích v kostýmu Matěje, tedy ve fotbalovém dresu a s míčem – a nastal potlesk. Pravděpodobně od dětí, kterým se postava Matěje zřejmě zapsala do paměti z prvního dílu.
Kdo byl váš Matěj?
Hraje fotbal, asi mu to moc nejde a chtěl by hrát na saxofon. Tahle protichůdnost mě baví. Být v dresu, dostat přes ten dres frak a s Filharmonií zahrát na soprán sax Habaneru z Carmen. Kdybych tohle viděl ve svých sedmi letech, nejspíš bych se s touto postavou taky ztotožnil a třeba by mě ta hudba začala pořádně zajímat už dřív než s mlácením do bicích někde v Kopřivnici na Metal Destruktor Festivalu.
Autorkou scénáře a celého nápadu byla dramaturgyně Klicperova divadla Lenka Smrčková, Filharmonii skvěle dirigovala a s námi i hrála a pronášela důležitá edukativní moudra Michaela Rozsa Růžičková. Měl jsem tu čest sekundovat svým kolegyním Martině Czyžové a Lucii Andělové. Tak proč bych nebyl trošku namyšlený. Já tam vlastně jen přišel s naučeným textem, teda v ideálním případě naučeným, a už se jen vezl na vlnách hudby, humoru, textu a příjemného zázemí a přátelské společnosti. Když se tohle všechno spojí s diváckým přijetím, je to k nedoplacení.
Co bylo dřív: muzika, nebo herectví?
Úplně nejdříve školka v Havířově. Tam mi vrazili do ruky flétnu a řekli: hraj. Tak jsem hrál. Někdo podotkl, že mám nejspíš talent. Moje milá maminka tedy rozhodla za mě, já dokázal údajně jen hrát na flétnu, na druhou stranu, kdo to nedokáže? Od první třídy základní školy jsem nastoupil na zobcovou flétnu, potom klarinet, potom bicí, potom saxofon. Nic dalšího hudebního jsem v zušce nestudoval. Pokud tedy nepočítám hudebně dramatický obor.
S divadlem jsem začal někdy ve čtvrté třídě s panem učitelem Janem Hájkem, scházeli jsme se po škole, byl to můj první punkový a vlastně vůbec divadelní soubor. Pak chvíli nic, pak jsem potkal Sašu Rycheckého, a ten mě přesvědčil – možná ani moc nemusel, je to dávno, abych se zúčastnil letního divadelního workshopu s Dividlem Ostrava. Od té doby už jsem divadlo dělat nepřestal. Mohl bych odpovídat i jednodušeji, třeba: Na počátku byla hudba.
Prý jste hrál v Havířově i s black metalovou kapelou?
Je to tak, v osmé třídě jsem začal hrát na bicí, tehdy mě muzika pohltila naplno, objevil jsem totiž kapelu System of a Down, pak to šlo dál až k tomu nejtvrdšímu, co jsem našel, tehdy to byla kapela Nile, a bylo jasné, že tohle chci hrát. V Havířově a okolí tehdy byla, a doufám, že pořád je, silná metalová základna. Už bohužel nevím, jak se to stalo, ale najednou jsem byl na zkoušce kapely Ill Crow, česky Nemocná vrána. Po pár dalších zkouškách první koncert a pak další a další. Od svých třinácti do patnácti jsem jich, doufám, aspoň dvacet odehrál.
Na kolik nástrojů a v kolika kapelách aktuálně působíte?
Můj hlavní nástroj je saxofon, pak mi zůstalo ještě třískání do věcí, piano mi nejde, ale musím, kytara už vůbec ne, ale zkoušel jsem to. Ve volných chvílích jsem se začal věnovat elektronice, loopingu, protahuju saxofon přes kytarové efekty a to vše zdárně používám v kapelách Sépie Z Hor, Yo Soy Indigo, Sothein, mám svůj vlastní loopingový solo projekt a pak totální impro výplach, který jsem prozatím nazval William Valerián Death Jazz trio. Možná to při dalším koncertu přejmenujeme na Öknö. Jestli bude.
Když vidím saxofon, napadne mě jazz. Jaká je ta vaše muzika?
Nevím, jestli je to poznat, ale v mých kořenech hraje velkou roli tvrdší, hlasitá hudba. Myslím, že v každém mém projektu, na kterém se podílím tvůrčím způsobem, je to patrné. Kdyby někdo chtěl konkrétní příklad, je to právě Sépie Z Hor a Sothein. Naopak v kapele Yo Soy Indigo jediné, co vymýšlím, jsou mé vlastní party, tak aby co nejvíce posloužily výslednému tvaru. Vše lze najít online. Studoval jsem však saxofon, ať už ve vážné hudbě nebo v jazzu, k obojímu mám velmi blízko. Nejvíce mě ovlivnila kapela King Crimson. S hudbou a slovy to nakonec vždycky začne být složité. Na začátku jsem sliboval, že budu stručnější, tak nejspíš tuto odpověď považuji za hotovou.
Nesmírně jsem obdivoval váš výkon ve Zbabělcích, kde jste foukal, hrál a ještě tančil….
Děkuji. Je to tak, byla to výzva, lze si všimnout, že jsem napsán i jako jeden ze tří autorů hudby. Takže když jsem dozkoušel herecké věci na jevišti, šel jsem zkoušet s kapelou. A když jsem nezkoušel hudbu nebo situace, nastala choreografie, a když ne ani to, snažil jsem se naučit text. A hudbu. A choreografii. Některé dny jsem v divadle strávil i třináct hodin. Ale stálo to za to. Z mé strany, hraju to rád. Zbytek nechám posoudit diváky.
Co je pro vás nejdůležitější, když píšete muziku pro divadlo?
Aby to korespondovalo s režijním a uměleckým záměrem, to snad ani říkat nemusím. Pro mě je to hlavně zvuk. Je pro mě však těžké udělat ten nejlepší v počítači, vždycky to potřebuju slyšet v daném sále, většinou se dá pracovat i s poměrem hlasitosti z předních beden, zadních beden, beden mimo sál i jeviště... Ten, kdo tomu dodá výsledný tvar, je zvukař. Takže zase – správná odpověď je zvukař!
Co třeba vaše šalmaj v Její pastorkyni…
Je to nástroj, který mám už hodně dlouho a který hodně dlouho čekal, až pro něj najdu využití. A ten čas přišel. Když jsme se s Davidem Hlaváčem, autorem hudby k Pastorkyni, bavili o jeho nápadech, řekl jsem: Nedávno jsem si pořídil kovový klarinet. Netvářil se. Ještě mám šalmaj, řekl jsem. To už se zatvářil jinak.
Nevadí vám herecká škatulka přitažlivých hajzlíků?
Nevadí. Role Francka v Maryši – podle mě – ve skvělém zpracování Michala Háby byla jedna z mých nejoblíbenějších rolí, ne-li nejoblíbenější. Števa i celá Její pastorkyňa jsou trošku jiná komedie. Slovem komedie nemyslím komedie, ale naopak drama. Maryšu jsme hráli s brechtovským nadhledem, odstupem, Pastorkyňa je pravý opak. Nechápejte to ovšem pejorativně, každý má rád něco jiného, já to první. Zajímalo by mě, jak bych přistoupil k roli Števy, kdybychom Pastorkyni zkoušeli dříve než Maryšu. Už se v tom sám ztrácím. Prvně byl Francek a Maryša, o rok a půl později Pastorkyňa a Števa.
Mám rád váš vstup do znamenité komedie Celý život nestačí. Hádám správně, že vás inspirovalo Lynchovo Městečko Twin Peaks?
Mrzí mě, že nemůžu říct, že jsem to takto vymyslel sám. Nedokážu se rozpomenout, zda to tak zamýšlel sám autor René Levínský, režisér Jan Frič, nebo výtvarnice Jana Hauskrechtová. Už na první čtené však bylo patrné, že jde o velmi zřetelný odkaz na postavu agenta Coopera. Sám mám Twin Peaks a Lynche rád, proto jsem tuto roli a vlastně celou inscenaci považoval za malý dárek ke konci sezony. K inscenaci jsem taky dělal hudbu a při svém příchodu na jeviště jsem ze soundtracku k Twin Peaks vyšel. Skoro by se dalo říct, že jsem jej okopíroval, ale ne, já se jím jen hodně hodně inspiroval.
4. června 2023 |
Která role je nebo byla nejdůležitější?
Už jsem zmiňoval Francka v Maryši, za zmínku stojí i už zmiňovaný Danny Smiřický ve Zbabělcích, ale nemohl bych se nezmínit o své první velké roli v profesionálním divadle a tou byl Nikola Šuhaj v Baladě pro banditu v Městském divadle v Mostě. Díky Pavlu Ondruchovi za tu šanci bych zapomněl zmínit. Tam jsem dostal první angažmá – a nejen ta role, ale když už jsem u toho zmiňování, i to divadlo bylo a je veliké. Na šířku.
Jak je vám v hradeckém angažmá?
Dobře. Když jsem mluvil o dárku na konci minulé sezony, letos jsem dostal další, a to roli Franty Jiránka nejmladšího, vlastně posledního v inscenaci Oslava. Napsali to Petr Pýcha a Jaroslav Rudiš, už tato dvě jména předznamenávají něco... Nemám přídavné jméno, nemůžu to ještě přídavně pojmenovávat. Režíruje Pavel Khek, hudba Jura Hradil. Dobrá společnost. Asi můžu jen říct, že když už je to takto napsané, nám zbývá to neposrat. Teda dotáhnout. Pardon.
Co vás inspiruje? Tedy jako herce?
Ostatní herci, dobří režiséři, dobrá hudba. Dobré ráno, dobré umění. Lidé všeobecně.
Stal jste se jednou z tváří elektronického řetězce. Stává se vám, že víc než z divadla vás veřejnost poznává z reklamy?
Veřejnost mě z reklamy nepoznává téměř vůbec. Mám pocit, že reálně umím vypadat dost jinak než v televizi nebo i v tištěné reklamě v tramvaji, kde sedím přímo sám pod sebou. Jednou jsem v 6 ráno nastoupil v Praze do tramvaje, která byla doslova oblepena reklamou se mnou. Všude já a do toho jeden z ranního vstávání zničený opravdový já. Nikdo si mě nevšiml, což mi vůbec nevadilo. Nikdy.
Hrajete v Hradci, ale odstěhoval jste se do Prahy. Proč?
Ono to s tím odstěhováním do Prahy nebude tak žhavé, ale ano, máme tam s přítelkyní své zázemí, jezdím tam často za prací, na castingy, na zkoušky s kapelama, za přítelkyní, jak už jsem myslím říkal, ale moje hlavní práce je Klicperovo divadlo v Hradci Králové. Já jsem vlastně pořád tady. V Praze mám takovou hyacintu. Teda haciendu.