Když se do podnikání s rooibosem před čtyřmi roky pustili, po letech strávených v cizině ani tak moc nevěděli, jak to s ním na českém trhu vypadá. A i přesto, že už byl celkem běžným čajem, přišli s něčím novým.
Manželé Šimonovi vyrobili první perlivou rooibosovou limonádu na světě a jako úplnou novinku začali prodávat redespresso, tedy rooibos čaj, který hraje podle pravidel kávy a je navržený přímo do pákových kávovarů nebo moka konvičky. Kus Afriky si z jejich kamenné prodejny v Liberci může odnést každý zákazník.
Vraťme se o zhruba 13 let zpátky. Co vás do JAR zaválo?
Petr: Celé to začalo tím, že jsem byl jedním z těch, co chtěli hrozně moc do Anglie. Takže jsem se někdy v šestadvaceti sebral, odjel a seznámil se tam s Jihoafričankou. A když jsme se pak rozhodovali, jestli pojedeme do Čech, nebo do Afriky, tak jsem si řekl, že mi to je tak nějak jedno a jeli jsme do Afriky.
Co jste tam ze začátku dělal?
Petr: Asi po dvou a půl letech nějakého fungování jsem začal podnikat. Vystudovanou jsem měl hotelovku, a tak jsem začal dělat catering na eventy. Nikdy jsem nebyl úplně restaurační kuchař, popravdě jsem v tom nebyl ani moc dobrý a tohle mě vždy bavilo. Dělali jsme jídlo ušité na míru s evropským i africkým vlivem a naučil jsem se dělat třeba jehňata, steaky, ale i zajímavou veganskou kuchyni. Podařilo se mi vařit třeba i pro Angelu Merkelovou a místní ambasády. Firma se pomalu rozjížděla, měli jsme svatbu a narodila se nám holčička. Byl to ale celé velký stres, a to byl vlastně taky začátek konce, protože nám to nevyšlo a rozvedli jsme se.
Exotická kyselka z Vratislavic táhne, firmě Kitl vzrostly tržby o 12 procent |
Tuším správně, že pak začala další velká etapa?
Petr: Je to tak. Potom jsem jel na Vánoce do Čech na dovolenou a narazil jsem tady na Moniku. (směje se směrem k manželce) To byla láska na první pohled.
Jak dlouho trvalo, než jste do Afriky odjela s Petrem?
Monika: Vlastně jsem tam jela hned v únoru, kdy jsem si to celé omrkla a hrozně se mi v Kapském Městě líbilo. Pak jsem se vrátila zpátky do Čech a věděla jsem, že nedostanu vízum. Takže jsme byli v podstatě půl roku bez sebe a já jsem si kromě práce našla ještě další brigády, abych si vždycky našetřila na letenky a mohla za Petrem letět. A v září jsem v Čechách nakonec všechno nechala, prodala, co šlo a odstěhovala jsem se do Afriky. Zapojila jsem se do podnikání v Petrově firmě, kde jsem dělala cukrařinu a účetnictví.
Petr: Tehdy se firmě začalo teprve opravdu dařit. Každé Vánoce jsme už pak trávili tam, a ne v Čechách. Začali jsme cestovat, poznávat různé kouty jižní Afriky, kempovali jsme ve stanu i na střeše auta. Je to tam všechno dost daleko, ale je to nádhera, od oceánu a pouští až po hory.
Petr už byl tehdy pomalu místní, ale jaké to bylo pro vás?
Monika: Bylo to samozřejmě těžké. Hlavně jazyk v kombinaci se všemi jejich přízvuky. Sice se tady na školách učíme anglicky, ale pak je to něco úplně jiného. Ze začátku jsem se dost uzavřela do sebe a nechtěla jsem ani moc chodit mezi lidi, protože jsem se styděla a neměla jsem si s nimi co říct. Pak jsem si ale nastavila hlavu, řekla jsem si no a co. Tamhle taky přišli černoši z různých jiných koutů, taky neumí anglicky, žijí tam a je jim úplně jedno, co si kdo myslí. V tu chvíli jsem si to začala teprve užívat. Uvědomila jsem si, že jsem šla do světa a udělala velký krok, dokázala jsem tu všechno nechat a trošku jsem se sama poplácala po rameni.
Jaká je jejich mentalita, povaha, styl života?
Petr: To se právě nedá unifikovat. Tam je 11 úředních jazyků a mísí se tam několik kultur, kmenů a charakterů. Třeba kmen Zulu žijící spíš v Johannesburgu je takový aktivnější, kdežto Xhosa jsou víc v Kapském Městě a jsou zase takoví pomalejší. U toho moře je to vůbec celé takové „manana“. (smích) A většina našich kamarádů byli Afrikánci, což jsou vlastně ex Holanďani.
Monika: Obecně byli ale všichni hodně přátelští.
Petr: Tam se každý víkend griluje, buď u nás, nebo jinde. Nikdy se nám nestalo, že by si někdo s někým vjel do vlasů. Tam se člověk pomalu osm hodin směje, vždycky je to sranda. Žádná extempore, hádky, nic.
Monika: I někdo z úplně šílených podmínek, slumu, kdo jede ráno přeplněným minibusem do práce a bojí se během toho o svůj život, se na vás usmívá a dá vám pozitivní energii. A vy víte, že až mu skončí směna, pojede zase zpět do té hrůzy a bude spát někde pod tím vlnitým plechem. Když si v Česku na něco stěžujeme, často na to vzpomínám.
Petr: Abych to ale uvedl na pravou míru, oni jsou v těch slumech v uvozovkách dobrovolně. Jako provinční migranti jezdí za prací tam, kde je. Žijí v tom slumu proto, že tam jsou minimální životní náklady a je to jejich volba. Nechci znít nějak tvrdě, ale není to úplně o tom, že by to mělo v lidech vzbuzovat lítost. Určitě jsou ale vždycky vděční za práci, ať už je jakákoliv.
Nebála jste se tam někdy?
Monika: Bála. Třeba když jsem se šla sama projít, tak na mě hned začali halekat a něco si tam o mně povídat. Pak už jsem sama nikdy nešla, prostě jsem se bála. A i proto jsme vlastně zpátky tady. Samozřejmě by se tam dalo žít i s dětmi, ale já jsem cítila, že když bude mimčo, chci se vrátit.
Už když jste se vraceli, měli jste v hlavě podnikání s rooibosem?
Petr: Já jsem věděl, že už nechci vařit, a ta idea s rooibosem se začala rodit postupně. V podstatě jsem šest let v Čechách nebyl a neznal jsem už tolik místní trh. Neudělali jsme si ani žádný velký průzkum a možná to bylo i dobře. Jinak bychom asi zjistili, že už tu bylo docela hodně rooibosu a kdo ví, jak by to dopadlo. Většinou ale všichni dělají všechno, každý čaj z každého koutu země, a my jsme se chtěli zaměřit vyloženě na ten rooibos, který se nám v Africe stal běžným čajem. On to totiž není žádný obřadní čaj, nic fantastického, ale má to být právě denní čaj. S touhle myšlenkou jsme založili firmu Rooibos Company a začali jsme si s tím hrát.
Jak přesně?
Petr: Vlastně hned krátce po začátku jsme změnili přístup k tomu, jak ho prezentovat české veřejnosti. Přestali jsme ho nabízet jako čaj a on to technicky vzato ani čaj není. Je to bylina, která má ale k čaji blízko. Všichni ho mají zafixovaný jako něco, co si koupí třeba v supermarketech, jako dvacet sáčků, ve kterých je samozřejmě největší šrot.
Jsou Češi „sáčkaři“?
Petr: Určitě. (smích) Minimálně většinově, ale už jsou i tací, kteří si chodí třeba pro sypaný čaj do Oxalisu. Ale i oni to mají trošku jinak pojaté, mají ho takový přeparfémovaný, což je trochu špatný obraz o tom, jak má rooibos chutnat. My ho máme čistý a nesnažíme se ho s ničím míchat. Nabízíme tři základní druhy, červený a zelený rooibos a honeybush.
Rozpustná, nebo turek? Požadavky na kávu jsou čím dál vyšší, říká barista |
Jak moc vám pomohlo při vymýšlení konceptu podnikání to, že jste v Africe žili a vyznali jste se?
Petr: Díky našemu působení v Africe jsme měli možnost najít si partnery a bereme rooibos přímo z farem, které jsme navštívili a všechno jsme si tam prohlédli. Všichni ostatní prodejci berou většinou přes distributory a burzu. Kolikrát je to pro nás dražší, než za co to kupují oni, ale zase máme jednodruhový rooibos, jak jsme chtěli. Kdežto ty běžné jsou z 95 % mixované a blendují se v továrně v Africe. Nicméně i přes tuhle jedinečnost jsme postupně zjistili, že tu je trošku přerooibosováno a většina Čechů čaj od května nepije. No a tak vznikla Rooibosovka.
V čem byla a je pro zákazníka jiná než ostatní desítky limonád na trhu?
Petr: Je to kombinace rooibosu a ovoce. Chtěli jsme, aby byla pro nás i pro děti, takže jsme ji udělali jen jemně perlivou. A díky tomu, že není tak sycená, jsme nemuseli ani tolik cukrovat. K tomu jsme pak přidali ještě ledové čaje, které jsou kompletně bez cukru, a třeba i mýdla, která jsme si nechali udělat v Maloskalské mýdlárně, protože rooibos obsahuje i zinek, a ten je dobrý na kůži.
Jaké jsou jeho další benefity?
Monika: V Africe se právě používá třeba na kožní problémy, opruzeniny a ekzémy. Dál taky napomáhá snižování krevního tlaku, cirkulaci krve, zklidňuje žaludek nebo pomáhá snižovat cholesterol. Funguje taky jako antihistaminikum, což můžu jako alergik potvrdit, a hodně mi pomohl i v těhotenství, když jsem měla nedostatek železa. Ten přínos si člověk často ale uvědomí až zpětně, když rooibos přestane konzumovat.
Petr: Důležité je ale zmínit, že tohle platí až při šesti šálcích denně, aby to mělo ten efekt. Ale já zase říkám, že lepší jeden šálek než žádný.
Monika: A samozřejmě na rozdíl od jiných čajů neobsahuje tein, takže ho mohou miminka od šesti měsíců.
O to zajímavější je nápad udělat z rooibosu nápoj na styl kafe, což je největší novinka, kterou prodáváte. Jak tohle vzniklo?
Petr: To byl zase takový další krok té strategie neukazovat rooibos jen jako čaj. Už dřív jsme měli rooibos v kapslích a o firmě Redespresso kousek od Kapského Města už jsme věděli dávno, protože tam je to místní standard. I tady v Čechách už se Redespresso objevilo, ale nedopadlo to, a tak jsem při výletu za svojí dcerou přišel do jejich kanceláře. Řekl jsem jim, co dělám a že bych chtěl přidat jejich produkty do naší nabídky. Nejdřív se jim moc nechtělo, že jim prý volá pořád někdo z celého světa, ale nakonec je zaujalo, že jsem tam těch 13 let bydlel, že jsem z oboru a rooibos už prodáváme. Letos v lednu jsme do toho šlápli, trochu jsme se odpoutali od čajové kultury a vstoupili do té kávové.
A jak vás kávová kultura přijala?
Petr: Řekl bych, že skvěle. Navštívili jsme už třeba Liberecký kávový festival i Baristu roku v Praze a ohlas od široké veřejnosti i kafařů je pozitivní. Potvrdili jsme si, že to rozhodnutí bylo správné. Teď je to taková naše nová mise a hledáme partnerské pražírny. Ty jsou naše cílová skupina, protože jim můžeme nabídnout jinou a zajímavou variantu kávy bez kofeinu a skrz ně zásobovat kavárny.
