Neznalého čtenáře by mohlo napadnout, že se pod pseudonymem Mery je Iluze smržovský básník Marian Staffen schovává. Opak je pravdou, on se s jeho pomocí odhaluje, svléká vrstvu za vrstvou, a dostává se až na dřeň vlastního těla a slov, jež v něm – bez ohledu na to, jestli jej okolní svět považuje za muže, či ženu – živelně proudí.

Letos vám v nakladatelství Adolescent vyšla knížka Mery je Iluze. Začátek zdánlivě píše žena, poslední báseň v knize, ale i mnohé předtím, jsou v mužském rodě. Proč? Nepřemýšlel jste o sjednocení rodu? Co vás přesvědčilo zachovat oba dva?
Byla to velká otázka. První básně jsem psal v ženském rodě, v té době jsem žil v ženském rodě. Pak jsem zjistil, že mi v něm není úplně dobře a začal jsem rody střídat. Hledat genderovou identitu a genderové vyjádření. To se promítalo do básní. Když jsem četl své staré básně, dlouhou dobu jsem měnil rod z ženského na mužský, aby mi v nich bylo pohodlněji a cítil se svůj.

Když jsme ale skládali sbírku dohromady, přišel mi ženský rod důležitý, protože jsem v té době žil ženskou zkušenost. Byl jsem socializovaný jako dívka, a na to se vázaly specifické situace, způsoby, jakým jsem prožíval vztahy. Jak jsem se vztahoval ke světu a on ke mně. Přišlo mi důležité, aby se to do básní promítlo. Ženský rod se v mé knížce postupně začíná vytrácet a kolem poloviny se to láme a přechází do mužského.

Každá vaše báseň je datovaná. Počínají rokem 2015, končí 2023. Byl to požadavek editorky či nakladatele, nebo jste měl vy sám potřebu je časově ukotvit?
My jsme hodně hledali nějakou červenou nit. Sbírka nevznikla tak, že bych měl rukopis, který bych přinesl editorce, a řekl jí – tohle je moje básnická sbírka, podívej se na to. Vzniklo to z druhé strany. Dlouhodobě jsem s editorkou pracoval na jiných menších cyklech do časopisů, znali jsme se ze čtení. Ona za mnou pak přišla, že se s nakladatelem dohodli, že by rádi vydali mou sbírku, jestli můžu dát dohromady rukopis. A já jsem nebyl moc schopný to udělat, protože jsem měl ke svým básním moc blízko a těžko se mi v nich hledala společná témata. Každá mi přišla jedinečná a specifická pro nějaké období. Nebo mi naopak přišly všechny na jedno brdo.

A přece jste se z toho začarovaného kruhu dostal. Právě díky časovému ohraničení?
Různě jsem se od svého materiálu přibližoval a oddaloval, až jsem editorce řekl, že nevidím jinou možnost, než to tam pustit chronologicky. Sbírka mapuje můj proces básnický, genderový a lidský, kterým jsem procházel. A data jsou vlastně důležitá, aby byla jasná časová linearita, ve které se míhají ty rody. Vnitřní polohy, nějaká melancholie s cynismem a drzostí. Asi hraje roli i to, že básně na začátku sbírky jsou takové nevycválané. Pubertální. Když někdy na autorském čtení hledám, co lidem přečtu, tak tam stojím se svou knížkou a říkám si, co za text se dostalo do knížky, že je tak banální! Proč mě to tam editorka nechala dát! Ale v kontextu celé sbírky to dává smysl. Samotný proces i to, že banální poezie existuje. Píše se a dost často není tak banální, jak se na první pohled může zdát.

Na počátku se kniha hemží otevřenými ranami, infekcí, snad i bolestí? Zbytkem pak prostupuje vztah k tělu druhých i k tělu vlastnímu.
Neřekl bych, že vědomě, ale rozhodně se to tam objevuje. Vztah k tělu mi přijde stejně univerzální téma jako vztahy k jiným lidem nebo vztahy k sobě z pohledu duševního. Přitom často není zdaleka tak tematizované. Protože těla jsou často tabuizovaná. A vztah trans člověka ke svému tělu je ještě silnější v emocích, které k němu cítí. Protože když je to nenávist, tak je to absolutní nenávist. Když je to láska, tak je to absolutní láska. Pocity člověka, který ještě neví, že je trans, ale už ví, že je na fyzické a tělesné úrovni něco strašně špatně, jsou silné. Když neví, jak se s tím vypořádat, tak svoje tělo třeba nabízí jiným lidem ke zhodnocení, k využití. Nebo ho naopak úplně stáhne ze světa. A strašně si přeje, aby to tělo vůbec nebylo vnímané, viditelné.

Kniha působí jako intimní deník. Jak se cítíte, když jste šel s kůží, respektive s tělem i nitrem na trh? Je něco, co byste rád vzal zpátky?
Občas si představuji, co se děje třeba v hlavách mých rodičů nebo mé babičky, když se chtějí pochlubit tím, že jejich dítě vydalo knížku, která je zároveň takhle strašně odhalující a ukazuje věci, které dost možná ani ti rodiče nechtěli vědět. Za sebe nelituju vůbec. Není nic, co bych chtěl vzít zpátky. Na druhou stranu bych řekl, že se sbírka nedostala dál než za kamarády kamarádů, vyšla v poměrně v malém nákladu, i když teď se dělal ještě menší dotisk. Moje básně neleží v Luxoru a v Dobrovském ve vitríně. Spíš se šíří po okruzích lidí, u nichž si představuji, že jsou pro mě pořád docela bezpeční.

Možná bych víc litoval a možná budu litovat po tom, co vyjde tenhle náš rozhovor v nějakém mainstreamovějším prostoru. Ale všechno, co jsem psal, je opravdové a není tam žádné tajemství. Jsou to věci, o kterých kdybychom byli schopní spolu mluvit víc, tak nám bude lépe a budeme se mít radši. Sebe i sebe navzájem.

Dostalo se vám po vydání knihy negativních reakcí, nepochopení?
Nic, co by se ke mně dostalo. Nikdo neměl potřebu mi to říct do očí. A já jsem za to vlastně dost vděčný. Protože to asi slyšet nechci a nepotřebuji. Jsem si dost jistý hodnotou toho, co jsme s editorkou a ilustrátorem dali dohromady. A pokud k tomu má někdo nějaké osobní příběhy nebo třeba formální literární připomínky, tak sem s nimi. A pokud to někoho uráží nebo pohoršuje, tak je mi to asi jedno. Proto jsem to nepsal. Není to věc, která by měla pohoršit. Je víc intimní než vulgární.

5 fotografií

Když jsme u té intimity, na obálce je fotka člověka ve spodním prádle. Hruď má zakrytou rukama, v nich drží kartáček na zuby, oblečení a další věci. Je bez obličeje a bez rysů. Nejde poznat, jestli je to žena, či muž, dívka, nebo kluk. Jak obálka vznikala? Je to první a finální verze?
Tohle je druhá, umírněná verze. Na prvním návrhu byla jiná fotka člověka. Ten byl také ve spodním prádle, očividně měl prsa a svíjel se v takové nepříjemné křeči, která vypovídala o tom, že to tělo není úplně super, že ho ten člověk nemiluje. Byla hodně útrpná, i když hodně silná. Když mi tu fotku grafik a nakladatel Aleš Kauer poslal, tak jsem přesně věděl, proč ji vybral. Ale věděl jsem, že nechci, aby byla na obálce. Aby byla tím prvním, co člověk, který do mé sbírky vstupuje, uvidí. Takže jsem Alešovi nabídl alternativní fotku, která podle mě víc vystihovala celkový tón sbírky. Jsou tam pasáže, které se hodně podobají původní obálce. Ale není to celá sbírka. A ta současná obálka líp vyjadřuje ambivalenci té lásky a nenávisti a hledání a opouštění.

Prozradíte něco o svém tvůrčím procesu? Kdy nejčastěji píšete? Vracíte se k básním, nebo jsou kompletní ihned po napsání?
Dřív jsem hodně psal, když mi bylo smutno. Na gymplu, začátkem vejšky. Když se mi něco stalo, někdo mi ublížil a byl jsem v emočně intenzivní situaci, tak jsem to házel na papír. A báseň byla buď dobrá, nebo špatná. Pozdější úpravy byly minimální. Poslední dobou píšu, když mám volno. Když mám fyzický a mentální prostor. Což bývá často na dovolených, ve vlaku nebo cestou na výlety. Když prostě moje vnímání nelimituje každodenní pracovní proces a můžu trošku zrak obrátit dovnitř a reflektovat, co jsem v nedávné době prožil a co by stálo za to zachytit.

Poslední dobou míň a míň píšu popisy fyzických situací, jako byly ve sbírce – měly dost konkrétní čas a místo, kde se odehrávaly. Teď se víc soustředím na vnitřní pochody ve mně. A s tím vlastně souvisí i to, že básně pak víc edituju. Nebo si z nich beru jen výstřižky, které vkládám do jiných básní. Nebo mám centrální téma, emoci, rozpoložení, které se pokouším několika různými způsoby popsat. A pak hledám ten nejvýstižnější.

Je rozdíl, když svůj text básník čte obecenstvu nahlas, když jej lidé slyší z audioknihy, nebo když se k nim dostane pokradmu, přímo z řádků knihy?
Určitě, protože čtení nahlas textu přidává další sémantickou vrstvu. Otázka je, jestli jde o audioknihu nebo třeba veřejné čtení, kdy přibývá ještě řeč těla, výrazu. V tu chvíli publikum čte skrze čtení někoho jiného. Ať už to je autor, nebo ne. Takže finální napojení nebo pochopení je zredukované nebo odkloněné filtrem člověka, který báseň reprodukuje. Někdy si na autorských čteních čteme básně vzájemně. Je to zvláštní zážitek slyšet svou báseň z úst někoho jiného.

Pro vás bylo dlouho zásadní své básně obecenstvu předčítat osobně. Bál jste se, že by je pochopili lidé jinak, než jste zamýšlel?
Tak to dlouho bylo. Vlastně do doby, než jsem vydal tuhle knížku. Dlouho jsem se bál posílat básně do časopisů a podobně, protože mi jednak na papíru přišly daleko banálnější. A když jsem to říkal, měl jsem pocit, že jim dodávám větší váhu. Že dávám důraz na správné věci a vyznívají v tomto ohledu líp. Měl jsem strach, že když budou na papíru, že o něco zásadního přijdou a nebudou dost dobré. Že je lidi špatně pochopí a že jim nebudou stačit.

Až když jsem slyšel Kae Tempest, což je rapující a básnící člověk z Británie, mluvit o tom, že publikum je spoluzodpovědné za význam a vyznění textu, tak mi to dalo možnost ze sebe sundat strašně těžké břemeno – že báseň musí být dostatečně dobrá a že na papíru musí být perfektně vycizelovaná. Že má říkat přesně tu věc, co má říkat. Ale to je nedosažitelné a ochudilo by to poezii o kouzlo mnohoznačnosti, kterou má pro každého člověka, který ji čte, vlastně specifickou.

Pocházíte ze Smržovky, ale žijete v Praze. Sbírku jste křtil v hlavním městě i v jabloneckých Rýnovicích. Prorůstá realita severu do vašich básní?
Myslím si, že se do nich propisuje realita periferie, respektive přelomu mezi periferií a Prahou. Pro mě byl ohromný výbuch světa a rozhledu a vnímání, když jsem se přestěhoval do Prahy. Mám ale pocit, že téma domova není pro mě tak silné téma jako u jiných autorů, které znám. Domov je v mých básních vlastně imaginární místo, nemyslím jím svůj nynější byt v Praze, nebo ten předchozí, nebo náš dům na Smržovce.