„Pacientů je hodně, máme obrovský přetlak. Je výhoda, že nově máme dvě cvičebny, kde můžeme brát více pacientů,“ říká fyzioterapeutka českolipské nemocnice Lucie Shánělová.
Zatímco nejmenší děti k ní přivádí asymetrie nebo opožděný psychomotorický vývoj, větší pacienti chodí kvůli vadnému držení těla či skolióze.
„Případů přibývá, určitě je to i způsobem života. Děti se nehýbou, více sedí u počítačů a koukají do mobilů. A když sem přijdou, tak tomu odpovídá držení těla. Je to vidět. Neumí se napřímit,“ konstatuje fyzioterapeutka.
Do její péče posílají dětské pacienty nejčastěji praktičtí lékaři, neurologové či ortopedi. Pokud jsou volné kapacity, tak se jako samoplátce může objednat kdokoliv z jakékoliv vzdálenosti. Novopečení rodiče sem zavítají, když mají například pochybnosti, jestli se jejich potomek vyvíjí správně. Na oddělení je naučí s dítětem manipulovat a poradí, zdali se mají obrátit na specialistu.
Přibylo dětí s poruchou učení a pozornosti
Nové prostory, kde centrum rehabilitace sídlí, připomínají spíše vzdělávací zařízení než nemocnici. Výhodou je, že zdravotničtí odborníci mohou hovořit o společných klientech nebo různě propojovat terapie. Fyzioterapeut se věnuje například postavení těla, zatímco ergoterapeut dohlédne na úchopy rukou nebo na koncentraci pacienta.
„Chodí mi sem děti, které mají zhoršenou soběstačnost. Zaměřujeme se na tréninky oblékání, jídla a na denní činnosti, které souvisí s běžným fungováním. Trénujeme úchopy; chodí sem i děti, které mají potíže ve škole s učením či ADHD diagnózou. Trénujeme s nimi hrubou a jemnou motoriku i celkovou koordinaci,“ vyjmenovává ergoterapeutka Petra Dvořáková.
Právě dětí s poruchou učení a pozornosti výrazně přibylo. Vysvětluje si to tím, že zatímco čas tráví u tabletů a telefonů, mají málo vnějších vjemů. Často naráží i na to, že rodiče nenechají děti prožít smutek, prohru či jiné zásadní emoce.
„Jsou to důležité vnější vlivy, na které se učí děti reagovat. Když je to rodiče nenaučí nebo je to nenechají prožít, tak děti potom hůře reagují na ostatní přicházející vlivy,“ upozorňuje Dvořáková, podle níž jsou terapie hravé, což malé klienty baví a motivuje. Díky tomu se snáze rozvíjejí. Někdy jim však trvá se adaptovat na nové prostředí a zvyknou si třeba až po pátém sezení.
I počet dětí s narušenými komunikačními schopnostmi podle klinické logopedky Petry Duškové stoupá. Mívají problémy s porozuměním, vybavováním si určitých slov, tvorbou vět, skloňováním, předložkami nebo časoprostorovou orientací.
Rodiče se dětem tolik nevěnují
Za tyto projevy může podle Duškové to, že se rodiče svým dětem tolik nevěnují, ty pak koukají do telefonu a nechodí si ven hrát. Nelezou na prolézačky ani po stromech, což ovlivňuje jak jejich motorický vývoj, tak vývoj řeči.
Přitom by pomohlo, kdyby doma s rodiči četly knížky, hrály pexeso, dělaly sluchová cvičení jako opakování rytmu, vytleskávání, nebo kdyby se vydávaly ven na prolézačky a vlastníma rukama objevovaly okolí.
Kromě dětí s vadami řeči či poruchami autistického spektra přijímá logopedie také dospělé po propuštění z nemocnice. „Jsou mezi nimi i osoby po mozkové příhodě, které mají problémy s vyjádřením a porozuměním,“ popisuje logopedka, která se denně věnuje deseti, maximálně patnácti pacientům.
24. září 2016 |