Situace na bojišti byla ze strategického hlediska pro nacistické Německo v červnu 1944 zoufalá. Přesto se Němci snažili ve svých okupovaných zemích držet náladu na bodu mrazu a na poslední chvíli ukázat, kdo je tady pánem. Doplatilo na to celkem jedenáct občanů z Vysokého nad Jizerou. Geneze jejich příběhu je však složitější.
„Po invazi spojeneckých vojsk do Evropy byl k připomenutí stále přítomné německé moci českému obyvatelstvu v protektorátu zinscenován na 15. června 1944 proces ve Vysokém nad Jizerou,“ říká Tomáš Jakl z Vojenského historického ústavu a osvětluje, proč se zrovna relativně nenápadné podkrkonošské město stalo obětí nacistické zlovůle.
Gestapo se totiž dostalo k dokumentům, kde si komunisté vedli záznamy o nekomunistickém odboji. „Po likvidaci Molákova III. ilegálního ústředního výboru KSČ v roce 1943 získalo gestapo v Berouně písemný materiál, ve kterém si ilegální KSČ zaznamenávala své poznatky o nekomunistickém odboji,“ osvětluje Jakl.
Gestapo díky tomuto materiálu přišlo na to, že na Vysocku působí ilegální odbojová skupina a její příslušníci od prvního září 1939 ukrývali poručíka Vojtěcha Lavického, prvního velitele Vysocké čety Obrany národa.
Rok sledování a nasazení udavačů
Další na seznamu a v hledáčku gestapa byl podplukovník Jindřich Ulamn, organizátor Obrany národa na Jilemnicku a Jičínsku. Oba se tehdy nalézali v ilegalitě. Gestapo se rozhodlo celou síť téměř rok sledovat a neváhalo nasadit udavače.
„Síť spravovala úkryty zbraní a zásoby benzinu pro připravované povstání. V průběhu následujícího roku gestapo pomocí svých konfidentů a agentů zmapovalo část této odbojové struktury, která tak mohla být využita pro připravovaný monstrproces,“ dodává Jakl.
Ve dnech 12. – 14. června 1944 pozatýkalo gestapo celkem patnáct lidí. Dva muži však zatčení unikli. Václav Metelka se těsně před zatčením sám zastřelil a Karel Čermák uprchl, ačkoli po něm gestapáci zahájili palbu.
„Ve Zlaté Olešnici, která tehdy ležela již na odtržených územích v říšské župě Sudety, zatklo gestapo i pplk. Jindřicha Ulmana spolu s jeho tehdejšími přechovávateli, manželi Marouskovými. Na území říše se zákon o přechovávání říši nepřátelských osob nevztahoval, proto ani tito tři zatčení nebyli do vysockého procesu zařazeni a válku v německém vězení nakonec přežili,“ poznamenal Jakl.
Oproti tomu poručík Vojtěch Lavický se zatčení vyhnul. Ukrýval se v obci Svojek, kde ho gestapo nevypátralo a dožil se konce války a jak vidno, jeho úkryt tehdy nikdo nevyzradil.
Plán byl z propagandistického hlediska jednoznačný. Případ jedenácti zatčených měl působit odstrašujícím dojmem. Soudní přelíčení s předem jasným rozsudkem se konalo v sokolovně ve Vysokém nad Jizerou.
„Jednání se z nařízení německých úřadů museli povinně zúčastnit všichni starostové obcí vysockého, jilemnického, semilského a železnobrodského soudního okresu a také ředitelé škol a lesní personál z tohoto podkrkonošského území,“ jmenuje Tomáš Jakl.
„Za čtvrt hodiny bylo hotovo“
Z jedenácti souzených padlo deset nejvyšších trestů. Jediná Marie Schrötrová odešla od soudu s šestiletým trestem káznice. Po zamítnutí milosti, což se dalo už předem předpokládat, byli odsouzení převezeni do pankrácké věznice v Praze a 24. června popraveni setnutím hlavy.
„Za čtvrt hodiny bylo prakticky hotovo. Střídali se tam jak na běžícím pásu. Absolutně bez důstojnosti. Popravčí mechanismus pak prchající Němci na konci války hodili do Vltavy, byl ale vyloven,“ vysvětluje dodatečně Jakl.
Potomci popravených hrdinů žijí ve Vysokém dodnes. „Lidi a zvlášť příbuzní o tom nechtějí mluvit. Byl to tragický zásah i do jejich životů a věřím, že se společnost nedostane do podobné situace,“ sdělila Zuzana Kučerová z muzea ve Vysokém nad Jizerou, které si letos připomíná osmdesátileté výročí popravených rodáků.
Hrdinným odbojářům město vystavilo pamětní desku. Stojí tam dodnes, až na výjimku, kdy na přelomu milénia desku ukradli sběrači kovů.